ECLI:CZ:US:2020:3.US.1161.20.1
sp. zn. III. ÚS 1161/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. O., zastoupené JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem Týnská 21, Praha 1, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 2. 2020, č. j. 1 KZT 626/2016-238 a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 27. 1. 2020, č. j. 1 ZT 175/2016-254, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že na stěžovatelku byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Kladně Mgr. Ondřejem Němcem podána obžaloba pro podezření ze spáchání zločinu podvodu. Stěžovatelka podala návrh na vyloučení tohoto státního zástupce z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť má pochybnosti o jeho nestrannosti. O tomto návrhu rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně nyní napadeným usnesením tak, že Mgr. Ondřej Němec není vyloučen z vykonávání úkonů v této trestní věci. Stížnost proti tomuto usnesení zamítl jako nedůvodnou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze usnesením, rovněž napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností.
3. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by totiž měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o ne/podjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
5. V recentní judikatuře pak Ústavní soud výše citovanou rozhodovací praxi přiměřeně vztáhl i na případy rozhodování o podjatosti státních zástupců. Rovněž u státního zástupce totiž případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu soudního řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného státního zástupce tak zůstává zachována i nadále. V dané procesní situaci proto nelze napadená usnesení okresního a krajského státního zastupitelství považovat za konečná rozhodnutí o věci. Ústavní soud ostatně již v obdobných případech (nepřípustnost ústavní stížnosti proti odvolacímu rozhodnutí o nepodjatosti státního zástupce) opakovaně rozhodoval, a to např. usnesením ze dne 5. 10. 2016 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2324/16, usnesením ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 1052/16, usnesením ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3306/18, usnesením sp. zn. I. ÚS 784/17 ze dne 28. 4. 2017, anebo usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1028/17.
6. Ústavní soud shrnuje, že jelikož řízení ve věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, spočívající v přesahu vlastních zájmů stěžovatelky; nic takového ostatně stěžovatelka ani netvrdí. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl jako nepřípustnou.
8. Ústavní soud dodává, že tento závěr stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v její trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení státního zastupitelství či obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj