ECLI:CZ:US:2020:3.US.1171.20.1
sp. zn. III. ÚS 1171/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Zapletal-Kovo, a. s., sídlem Elišky Přemyslovny 95/8, Brno, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem Minská 3173/38, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020 č. j. 32 Cdo 4038/2019-285, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti AVG group, s. r. o., sídlem Masarykovo náměstí 1190/43, Jihlava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka se v postavení ručitele zavázala zajistit dluh obchodní společnosti Jihomoravská stavební a obchodní spol. s r. o., vyplývající ze smlouvy o dílo, která byla uzavřena s vedlejší účastnicí řízení coby zhotovitelkou díla. Ručení bylo ujednáno přímo smlouvou o dílo, konkrétně čl. XII označeným jako "Ručení ručitele". Stěžovatelka byla jako ručitelka označena přímo na titulní straně předmětné smlouvy, která byla podepsána členem jejího statutárního orgánu bezprostředně nad textem "Richard Zapletal, za ručitele".
3. Stěžovatelka v řízení před Městským soudem v Brně a následně i Krajským soudem v Brně coby soudem odvolacím namítala, že nedošlo k platnému převzetí ručitelského závazku, když její statutární orgán při podpisu smlouvy o dílo netušil, že jde o ručení a ručitelský závazek a stěžovatelka tak byla v konečném důsledku uvedena v omyl. Této námitce však soud nepřisvědčil, neboť ze smluvního ujednání zakládajícího ručení, z označení stěžovatelky jako ručitelky, jakož i z dovětku "za ručitele" u samotného podpisu, muselo být stěžovatelce, resp. členovi jejího statutárního orgánu patrné, do jakého postavení vstupuje a k čemu se zavazuje. Městský soud proto stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 1 612 783 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Co do částky 50 000 Kč žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání s odůvodněním "že by posouzení právní otázky, na níž rozhodnutí ve věci záviselo, mělo být modifikováno". Krajský soud rozhodl tak, že rozhodnutí potvrdil, s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení, který změnil co do výše a platebního místa.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu. V něm formulovala právní otázku "zda uvedení ručitele dlužníkem v omyl nemůže mít právní význam ani v případě, kdy dlužník a věřitel postupují ve shodě k újmě ručitele (tedy kdy jde o jisté zneužití práva)." Nejvyšší soud toto dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 9. 2017 (dále jen "občanský soudní řád"), odmítl jako nepřípustné. Usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost odůvodnil Nejvyšší soud tak, že prostřednictvím vymezené právní otázky nemůže být založena přípustnost dovolání "poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, stran této otázky neučinil žádný závěr, jenž by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení". Odkazem na jedno ze svých předchozích rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl, že jako přípustné podle §237 občanského soudního řádu nelze považovat takové dovolání, ve kterém dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení takovou právní otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nezáviselo a nezávisí. Současně Nejvyšší soud uvádí, že "odvolací soud v projednávané věci nedospěl ke skutkovému závěru, že dlužník a věřitel jednali ve shodě (k újmě ručitele) a ručitel tak byl uveden v omyl, jak dovolatelka namítá".
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se v prvé řadě vyjadřuje ke skutkovým okolnostem, zkoumaným městským i krajským soudem, jejichž rozhodnutí však ústavní stížností nenapadá. V obecné rovině konstatuje, že "konstrukce ručitelského závazku byla od samého počátku důkladně promyšlena v kontextu dissimulace, která zakrývala skutečný smysl právního jednání třetí osoby jako zhotovitele a vedlejšího účastníka... Vedlejší účastník jako objednatel a třetí osoba jako zhotovitel jednali společně a v dohodě (například byli zastoupeni týmž advokátem apod.)".
6. Pokud se Nejvyšší soud "vyhnul povinnosti, zaujmout k takové situaci autoritativní stanovisko s odůvodněním, že odvolací soud se o tato zjištění ve svém rozhodnutí neopíral, pak postupoval s velkým, a podle stěžovatele i přepjatým formalismem, který již sám o sobě přestavuje porušení práva na spravedlivý proces". Tímto rovněž došlo k porušení zásady nemo turpitudinem suam allegans auditur, neboť společný postup dlužníka a věřitele je využíváním vlastní nepravosti k vlastnímu prospěchu na úkor stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud v prvé řadě posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona argumentum a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) "není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy ... a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod" (nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41). Stejně tak Ústavní soud uvádí, že obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení.
9. Pomine-li Ústavní soud prosté konstatování stěžovatelky, že ze strany Nejvyššího soudu došlo k přepjatému formalismu a proto i k porušení práva na soudní ochranu, neobsahuje ústavní stížnost žádnou ústavněprávní argumentaci. Z ústavní stížnosti, která čítá tři strany (včetně titulní), není patrné, z jakých konkrétních a argumentačně podložených důvodů stěžovatelka spatřuje neústavnost postupu Nejvyššího soudu. Stejně tak ani skutková tvrzení o zastření právního jednání, resp. údajném jednání zhotovitele (vedlejší účastnice) a objednatele ve shodě nejsou ničím prokázána. Rovněž tvrzení o údajném "zastoupení týmž advokátem" je blíže nerozvedené a neprokázané.
10. Ústavní soud přezkoumal stěžovatelkou napadnuté rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) a usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 a ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání obsahuje zřetelně formulovaný důvod, proč došlo k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo rovněž individualizováno na konkrétní případ stěžovatelky a neomezilo se na prostý odkaz či citaci zákona nebo judikatury bez bližšího ozřejmění jejich vztahu k projednávané věci - proto odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání nevykazuje ústavní deficit.
12. Nejvyšší soud je stejně jako ostatní orgány státní moci vázán čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nějž lze státní moc uplatňovat pouze způsobem a v mezích stanovených zákonem. Občanský soudní řád přitom jasně stanovuje, jaké má mít dovolání coby mimořádný opravný prostředek náležitosti, a kdy je (ne)přípustné. Nejvyšší soud je tímto vymezením vázán a nemůže meritorně přezkoumávat soudní rozhodnutí na základě dovolání bez způsobilého dovolacího důvodu v užším slova smyslu. Ústavní soud pouze nad rámec výše uvedeného a jinými slovy než Nejvyšší soud konstatuje, že stěžovatelka předložila v dovolání Nejvyššímu soudu ve své podstatě tzv. zastřenou skutkovou otázku. Stěžovatelka si totiž nejprve v rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu formulovala skutek a na podkladě této vlastní skutkové verze pak vymezila právní otázku, což bývá konstantně shledáváno jako pokus o nepřípustné obcházení smyslu a účelu §241a občanského soudního řádu, mající za následek odmítnutí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017 sp. zn. 32 Cdo 5585/2016; Svoboda, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 468). Právní nauka pak neprojednatelnost tzv. "zastřené skutkové otázky" dovozuje z toho, že "přípustnost dovolání může ustavit jen taková otázka, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen" (Svoboda, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 468). Postup Nejvyššího soudu tedy nelze označit za přepjatý formalismus, který by byl způsobilý zasáhnout do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu