ECLI:CZ:US:2020:3.US.1286.20.1
sp. zn. III. ÚS 1286/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem Náměstí Svobody 87/18, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 61 To 145/2020, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 2. 2020, sp. zn. 1 Nt 1003/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině a pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby, obojí spáchané formou spolupachatelství. Celková škoda měla přesáhnout 180 milionů Kč. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel dne 7. 2. 2020 vzat do vazby, když důvodem byla obava, že by se vyhýbal trestnímu stíhání a působil na dosud nevyslechnuté svědky [§67 písm. a) a b) trestního řádu]. Stížnost stěžovatele proti předmětnému usnesení zamítl druhým napadeným usnesením Městský soud v Praze.
3. Stěžovatel se v záhlaví citovanými usneseními obecných soudů nesouhlasí. Zásadní námitka směřuje proti tomu, že při vazebním zasedání, konaném dne 7. 2. 2020 od 8 hod., rozhodoval soud prvního stupně bez přítomnosti obhájce stěžovatele. Při výsleších uspořádaných předchozího dne zastupoval obhájce (advokáta) stěžovatele substituční zmocněnec, který o termínu konání informován nebyl, nestalo se tak ani v telefonátu obhájce stěžovatele vyšetřovatelce v odpoledních hodinách. Zpráva o konání vazebního zasedání byla obhájci stěžovatele odeslána do datové schránky po 22. hod., orgány činné v trestním řízení nepoužily e-mail, ačkoliv jim jej obhájce stěžovatele poskytl. Soud prvního stupně se pokusil telefonicky zastihnout obhájce stěžovatele až dne 7. 2. 2020 ráno, bohužel neúspěšně, neboť byl v tu dobu na schůzce. I kdyby však zastižen byl, s ohledem na místo konání vazebního zasedání v Praze a vlastní sídlo v Brně by obhájce stěžovatele neměl šanci termín stihnout. Přítomnost obhájce při vazebním zasedání je důležitou složkou zásady kontradiktornosti řízení a její porušení zakládá porušení práva na obhajobu, platí to tím spíše ve věci, ve které je zákonem dána nutná obhajoba. Odvolací soud chybu soudu prvního stupně nenapravil, přičemž navíc odůvodnil své rozhodnutí jinými skutkovými okolnostmi. Stěžovatel zároveň uvádí důvody, proč v jeho případě nebyly naplněny podmínky vzetí do vazby, a v tomto směru považuje odůvodnění obou usnesení za nepřezkoumatelné.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními normami chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.
9. Ústavní soud ustáleně uvádí, že rozhodování o vazbě je rozhodováním o osobní svobodě jednotlivce, která představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické i ekonomické důsledky. Výjimečnost tohoto zajišťovacího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu prozatím nevinnou (za všechny nález ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 1301/13). I v rámci vazebního řízení musí orgány činné v trestním řízení dodržovat veškeré zásady řádného řízení.
10. K institutu vazebního zasedání existuje bohatá judikatura Ústavního soudu, opírající se o mj. o související rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Její základní premisou je právo obviněného být slyšen při rozhodování o vazbě (pro podrobný přehled relevantní judikatury obou zmíněných soudů srov. kupř. nález ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1466/19, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Oproti tomu účast obhájce bezpodmínečně nutná není (§73f odst. 2 trestního řádu). Obhájce však musí být o konání vazebního zasedání vyrozuměn (je-li dosažitelný) a termín se má stanovit tak, aby měl možnost se zasedání zúčastnit (§73e odst. 1 a 2 trestního řádu).
11. Stěžovatel shledává základ porušení svých ústavních práv primárně v nenaplnění podmínek předestřených na konci předchozího odstavce. Ústavní soud přitom - v obecné rovině viděno - nerozporuje, že účast obhájce při vazebním zasedání je vzhledem k výše vymezené výjimečnosti institutu vazby zcela zásadní a soud nemá právo na zastoupení obviněnému úmyslně odejmout. Zároveň ovšem platí, že toto právo není absolutní a jeho zajištění vyžaduje z podstaty věci jistou míru spolupráce ze strany obhájce již jen s ohledem na velmi krátké lhůty při rozhodování o vzetí do vazby.
12. V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že výslech stěžovatele probíhal dne 6. 2. 2020 bez účasti obhájce stěžovatele, zastupovaného substitučním zmocněncem. Obhájce stěžovatele o této skutečnosti věděl, stejně jako o potenciální možnosti konání vazebního zasedání, neboť se na jeho termín dle vlastního tvrzení telefonicky v odpoledních hodinách téhož dne dotazoval vyšetřovatelky. Dle policejního orgánu byl o termínu konání informován obhájce stěžovatele telefonicky dne 6. 2. 2020 ve 20.16 hod., což má potvrzovat úřední záznam. Obhájce stěžovatele přitom v ústavní stížnosti nikde výslovně neuvádí, že tímto způsobem kontaktován nebyl, tvrdí to pouze ve vztahu k substitučnímu zmocněnci. Popření telefonického vyrozumění nicméně plyne z ústavní stížnosti implicitně. Naopak sporu není o tom, že policejní orgán odeslal vyrozumění o termínu a místě konání vazebního zasedání obhájci stěžovatele do jeho datové schránky dne 6. 2. 2020 (dle policejního orgánu ve 22.07 hod., dle stěžovatele ve 22.23 hod.).
13. Ústavní soud se domnívá, že předestřený postup neporušuje zákonné podmínky řádného informování obhájce stěžovatele. Není již dnes pravděpodobně možné vyvrátit argument obhájce stěžovatele, že nebyl informován telefonicky. O doručení datové zprávy však pochyb být nemůže. Není jasné, proč obhájce stěžovatele tento způsob doručení nebere do úvahy a odvolává se například na vhodnost vyrozumění (mnohem méně doložitelným) e-mailem. Systém datových stránek ostatně umožňuje okamžitou notifikaci příchozích sdělení pomocí zpráv SMS či právě e-mailu. Jestliže o pravděpodobném konání vazebního zasedání v budoucích hodinách obhájce stěžovatele věděl (viz výše), bylo jeho povinností být dostatečně bdělý a možnost doručení datovou schránkou předvídat. Zhruba desetihodinový časový rozestup mezi zasláním vyrozumění a samotným konáním veřejného zasedání lze považovat za dostatečný. Stěžovatel uvádí, že v případě řádného vyrozumění by soud prvního stupně neměl důvodu se telefonicky dne 7. 2. 2020 v 8.30 hod. znovu obhájci stěžovatele pokoušet sdělit informaci o konání vazebního zasedání. Opomíjí přitom ovšem logické vysvětlení, že nešlo o pokus obhájce vyrozumět, ale prostě jen o bezprostřední snahu zjistit, proč se (na rozdíl od obhájců ostatních spoluobviněných) obhájce stěžovatele na vazební zasedání nedostavil.
14. Ústavní soud rovněž neshledal, že by se obecné soudy vypořádaly s nepřítomností obhájce při vazebním zasedání pomocí jiných skutkových okolností, když oba zdůraznily důležitost doručení vyrozumění do datové schránky (srov. str. 4 usnesení soudu prvního stupně, bod 91 usnesení odvolacího soudu).
15. Co se týče přezkumu věcných důvodů uvalení vazby na stěžovatele, Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že posouzení nezbytnosti vazby jako opatření k dosažení účelu trestního řízení je úkolem zejména obecných soudů (viz usnesení ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů ve vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zásadami plynoucími z ústavního pořádku (za všechny nález ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05).
16. V nyní projednávaném případě Obvodní soud pro Prahu 2 dostatečně vysvětlil, proč stěžovatel (respektive všichni jmenovaní spoluobvinění včetně stěžovatele) naplňuje důvody útěkové a koluzní vazby a podrobně je přezkoumal též odvolací soud. Jejich postup v neposlední řadě neshledal protiústavním ani zdejší soud, který věcné námitky proti shodným usnesením ve věci spoluobviněného stěžovatele již odmítl a na jehož odůvodnění je tak možné pro stručnost přiměřeně odkázat (usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 697/20).
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu