ECLI:CZ:US:2020:3.US.1321.20.1
sp. zn. III. ÚS 1321/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené advokátkou JUDr. Terezou Chadimovou se sídlem Havelkova 89/4, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020 č. j. 29 NSČR 35/2018-B-131, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva. Konkrétně jde o vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy, právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a konečně právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a spisu vedeného Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Usnesením ze dne 19. 10. 2009 krajský soud zjistil u stěžovatelky úpadek a jako způsob jeho řešení povolil oddlužení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tehdy účinném znění (dále jen "insolvenční zákon"). Stěžovatelka dosahovala příjmu dostatečného po požadovanou minimální 30% míru uspokojení věřitelů jen z počátku plnění splátkového kalendáře. Následně její příjem poklesl, a to mj. v důsledku toho, že rozhodnutím správního orgánu jí byl dne 20. 10. 2010 změněn invalidní důvod z třetího stupně na stupeň první, což se negativně projevilo v jejích příjmech. Za pět let stěžovatelka uhradila splátkami celkem 13,84 % zjištěných nezajištěných pohledávek.
3. Stěžovatelka v reakci na upozornění krajského soudu, že neplní splátkový kalendář v míře dostatečné pro dosažení minimální 30% hranice uspokojení věřitelů, přislíbila soudu, že jeho plnění zajistí prostřednictvím darů od třetích osob. Právě příslibem zajištění daru, díky němuž mělo dojít k naplnění požadované 30% kvóty, stěžovatelka odvrátila zrušení oddlužení. K samotnému poskytnutí daru však nakonec nedošlo. Podle tvrzení stěžovatelky se tak stalo z důvodu, který sama nemohla ovlivnit. Stěžovatelka měla za to, že byly splněny všechny podmínky pro osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§415 insolvenčního zákona v tehdy účinném znění) a požádala proto krajský soud podáním ze dne 18. 5. 2015 (následně dvakrát doplněným) o přiznání tohoto osvobození. Usnesením ze dne 23. 1. 2017 č. j. KSOS 33 INS 6709/2009-B106 krajský soud rozhodl, že se stěžovatelce osvobození od placení zbytků pohledávek nepřiznává. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil stručně tak, že "výše popsané počínání, kdy dlužnice - odvracejíc tak zrušení oddlužení - zajištění daru přislíbila a poté jej nezajistila, považuje soud... za nepoctivé". Jelikož si stěžovatelka dle krajského soudu nepočínala "v celém řízení s poctivým záměrem", je podle krajského soudu vyloučeno jí osvobození od placení zbytku pohledávek přiznat.
4. Usnesení krajského soudu bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 8. 2017 č. j. 4 VSOL 239/2017-B-115. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil princip poctivosti dlužníka podle §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a uvedl, že "ačkoliv dikce §417 odst. 1 insolvenčního zákona definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození, teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem... bude (v souladu s dikcí §414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení". Současně vrchní soud konstatoval, že jednání stěžovatelky "která přislíbila doplnění finančních prostředků na úhradu pohledávek nezajištěných věřitelů z daru, a která tak ve skutečnosti neučinila, aniž jí v tom zabránily na její vůli nezávislé okolnosti, a která svým příslibem dosáhla toho, že její úpadek byl i nadále řešen v režimu oddlužení, není jednáním poctivým, ale naopak vykazuje známky jednání podvodného", přičemž "za této situace je vyloučeno poskytnout dlužnici benefit spočívající v odpuštění v oddlužení nesplacených dluhů".
5. Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání argumentovala mj. tím, že vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval nepoctivost jednání stěžovatelky, aniž by tento svůj závěr co do důvodů blíže rozvedl. Zdůraznila přitom, že rozhodnutí neposkytnout přislíbený dar za účelem dosažení požadované 30% kvóty "bylo učiněno dárcem... na základě jednostranně projevené vůle". Rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu mělo být dle názoru stěžovatelky zrušeno zejména proto, že na její straně neexistovalo nic, co by svědčilo o jejím nepoctivém záměru.
6. Nejvyšší soud shledal dovolání jako přípustné a věcně je posoudil. Jelikož však dospěl k závěru, že výrok rozhodnutí vrchního soudu je ve výsledku správný, dovolání zamítl podle §243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, které stěžovatelka napadá ústavní stížností, shrnul dosavadní průběh řízení a na základě gramatického, systematického a teleologického výkladu §395 odst. 1 písm. a), jakož i §414 až §418 insolvenčního zákona v tehdy účinném znění, dospěl k závěru, že osvobození od placení zbytku pohledávek stěžovatelce přiznat nelze.
7. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrné, že v obecné rovině sice zdůraznil zásadu poctivosti dlužníka a to, že §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, nakonec však potvrdil správnost výroku rozhodnutí vrchního soudu zejména z toho důvodu, že stěžovatelka neposkytnutí daru zavinila v nevědomé nedbalosti. Podle Nejvyššího soudu je skutečnost, že stěžovatelka řádně a včas nesplnila všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (ve smyslu §414 odst. 1 insolvenčního zákona) samostatným a na ostatních skutečnostech nezávislým důvodem pro nepřiznání osvobození od placení zbytku dluhů. Pro použití §415 insolvenčního zákona a vydání rozhodnutí o osvobození od zaplacení zbytku pohledávek pak musí být podle Nejvyššího soudu současně splněny následující předpoklady: 1) návrh dlužníka; 2) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil a konečně 3) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Druhý předpoklad ("nezavinění") přitom v předmětném případě nebyl naplněn.
8. Nejvyšší soud přiznal, že "k okolnostem, které dlužnice nezavinila, lze přiřadit okolnosti, jež vedly k tomu, že jí byl odebrán plný invalidní důchod (a přiznán jen částečný invalidní důchod), v důsledku čehož poklesly její příjmy". K další z rozhodných okolností však Nejvyšší soud uvedl, že pokud "insolvenční soud nezrušil oddlužení podle §418 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona jen proto, že dlužník se zavázal zajistit dar od konkrétního dárce, je skutečnost, že dárce si poskytnutí daru rozmyslel, jelikož nesouhlasil s průběhem insolvenčního řízení a se způsobem přezkoumání jedné z přihlášených pohledávek, pro účely rozhodování o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek podle §415 insolvenčního zákona okolností, kterou dlužník "zavinil" ve formě nedbalosti nevědomé. I kdyby totiž dlužník v době, kdy přislíbil zajištění daru, nevěděl, že dar nemusí být poskytnut, jelikož se dárce rozhodne jinak, vzhledem k okolnostem (bez příslibu daru by insolvenční soud oddlužení zrušil) a k osobním poměrům (zajištění konkrétního dárce bylo věcí dlužníka) to vědět měl."
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje skutkový stav věci, rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jejích základních práv, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny a Úmluvy.
10. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se v prvé řadě negativně projevuje v majetkových poměrech stěžovatelky, když je proti ní vedeno několik exekucí. Stěžovatelka rovněž namítá zásah do práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy, neboť "vyznění tvrzení, že stěžovatelka jednala v podvodném úmyslu, působí vůči ní velice nepříznivě" a poškozuje její osobní a profesní kvality. Vydání napadeného rozhodnutí mělo rovněž vliv na vztahy v rodině stěžovatelky a na její zdravotní stav, což dokládá lékařskými zprávami a kopií psychiatrického a neurologického znaleckého posudku. Důsledkem napadeného rozhodnutí bylo rovněž to, že stěžovatelka byla soudem shledána jako nezpůsobilá stát se opatrovnicí své matky, a to právě z důvodu předmětného rozhodnutí v insolvenčním řízení.
11. V obecné rovině považuje stěžovatelka napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné, svévolné a překvapivé. Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když "nezpracoval odůvodnění napadeného rozhodnutí tak, aby 1. bylo jasné, jakým způsobem se vypořádal s předkládanými důkazy stěžovatelky vyvracející její zavinění ve vztahu k splacení 30% hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů, 2. bylo zdůvodněno, proč došlo k překvapivému rozhodnutí týkajícího se posouzení slibu obdarování jako podvodného jednání stěžovatelky, když v průběhu insolvenčního řízení tento slib byl brán jako věrohodný pro postup soudu, který nerozhodl o zrušení oddlužení a nenařídil konkurz na majetek stěžovatelky".
12. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že neposkytnutí přislíbeného daru jí nelze přičítat a nemůže být projevem podvodného jednání. Důvodem, proč "dárkyně ustoupila od obdarování, bylo totiž jednání orgánů veřejné moci, které stěžovatelka nemohla ovlivnit, a které dárkyně považovala za projev selhání státní moci, po čemž odmítala státu a věřitelům poskytnout další finanční plnění". Toto "selhání státní moci" pak má spočívat zejména v prodeji nemovitosti stěžovatelky výrazně pod tržní cenou, resp. pod cenou stanovenou k ústavní stížnosti přiloženým znaleckým posudkem.
III.
Vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti a replika stěžovatelky
13. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k obsahu ústavní stížnosti. Ve stanovené lhůtě Ústavní soud obdržel vyjádření Nejvyššího soudu, v němž se uvádí, že případ stěžovatelky lze "dozajista vnímat jako hraniční", avšak "je tomu tak především proto, že nebývá obvyklé, aby dlužník, jenž odvrátil zrušení oddlužení jen příslibem zajištění daru, z nějž doplní požadovanou kvótu, trval na přiznání osvobození od placení zbytku dluhů, ačkoli slib nedodržel (dar nezajistil)".
14. Nejvyšší soud zopakoval, že podle §415 insolvenčního zákona v tehdy účinném znění, bylo možné přiznat osvobození od placení zbytku dluhů, jen prokáže-li dlužník, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil. Tuto podmínku však stěžovatelka nesplnila a z toho důvodu také Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození bylo v konečném důsledku opodstatněné. Současně Nejvyšší soud upozornil, že "možnost, že dlužník nebude po skončení oddlužení od placení zbytku dluhů osvobozen pro nesplnění zákonem stanovených podmínek, měla být stěžovatelce známa, v tomto smyslu tedy nelze hovořit o překvapivém rozhodnutí (a přisuzovat charakter překvapivosti posouzení jednotlivých okolností, které k takovému rozhodnutí vedly, není namístě)". Účastník řízení tak ústavní stížnost shledává jako zjevně neopodstatněnou.
15. Stěžovatelka ve stručné replice k vyjádření účastníka řízení uvedla, že ten "podstatě ústavní stížnosti a tvrzeným námitkám stěžovatelky neporozuměl". Stěžovatelka zopakovala, že podle jejího názoru byly splněny všechny zákonné podmínky pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů a navíc, že "veškeré specifické okolnosti případu byly účastníku řízení dobře známy, kdy sama stěžovatelka po celou dobu řízení na nestandartní průběh jejího insolvenčního řízení (zejm. na nestandartní chování insolvenční správkyně, vč. realizace prodeje) opakovaně upozorňovala".
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Po seznámení se s ústavní stížností, obsahem vyžádaného spisu, vyjádřením účastníka řízení a replikou stěžovatelky, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Zásadně tedy není další instancí v systému obecného soudnictví (srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96). Ústavní soud se proto v řízení o ústavní stížnosti řídí zásadou sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů (nález ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 408/10; nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99). Již v minulosti Ústavní soud rovněž uvedl, že "je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod..." (usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98).
19. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka ústavní stížností napadla toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu o zamítnutí dovolání, nikoliv (též) rozhodnutí krajského a vrchního soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že "je ve své přezkumné činnosti zásadně vázán rozsahem petitu podané ústavní stížnosti" (nález ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07). Z toho důvodu také Ústavní soud nemůže předmětná rozhodnutí krajského a vrchního soudu zrušit, byť by porušila ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud se proto zaměřil toliko na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska obstojí.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně namítá, že byla neoprávněně označena za osobu, která se dopustila nepoctivého (a slovy vrchního soudu dokonce "podvodného") jednání, v důsledku čehož bylo zasaženo mj. její právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka však zcela pomíjí, že k tomuto závěru Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (na rozdíl od rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu) nedospěl. Nejvyšší soud naopak dovodil "pouze" nevědomou nedbalost ve vztahu k okolnosti spočívající v neposkytnutí přislíbeného daru. K okolnosti spočívající v odebrání plného invalidního důchodu pak Nejvyšší soud dokonce konstatoval, že tu stěžovatelka nezavinila vůbec.
21. Nejvyšší soud se otázkou zavinění jednotlivých okolností v dostatečné míře zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil ve vazbě na svou dřívější judikaturu rozdíl mezi jednotlivými formami zavinění. Zdůraznil přitom správně, že i kdyby stěžovatelka "v době, kdy přislíbila zajištění daru, nevěděla, že dar nemusí být poskytnut, jelikož se její matka rozhodne jinak, vzhledem k okolnostem (bez příslibu daru by insolvenční soud oddlužení zrušil) a ke svým osobním poměrům (zajištění dárce bylo věcí dlužnice) to vědět měla" (bod 37 odůvodnění usnesení). I tato nevědomá nedbalost však představuje formu zavinění, která vylučovala přiznání osvobození od placení zbytku dluhů podle §415 insolvenčního zákona v tehdy účinném znění. Je tomu tak nezávisle na dalších ustanoveních insolvenčního zákona, které krajský soud a vrchní soud (podle názoru stěžovatelky nepřípustným způsobem) ve věci uplatnil. Již zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je tedy samo o sobě důvodem pro nepřiznání osvobození od placení zbytku pohledávek.
22. Jde-li o námitku spočívající v prodeji nemovitosti stěžovatelky hluboko pod tržní cenou, mající údajně za následek "ustoupení dárkyně od obdarování", pak tato okolnost nic nemění na nevědomé nedbalosti stěžovatelky popsané v bodu 37 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jak navíc vyplývá ze samotné ústavní stížnosti (str. 4), posouzení správnosti postupu při prodeji nemovitosti stěžovatelky je předmětem samostatného řízení, neboť se stěžovatelka domáhá ochrany svých práv a náhrady škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
23. Ústavní soud nepominul, že rozhodnutím krajského soudu a zejména pak vrchního soudu byla stěžovatelka bez bližšího a přesvědčivého zdůvodnění označena za osobu vedenou nepoctivým nebo dokonce podvodným záměrem. Shledá-li však v konečném důsledku Nejvyšší soud výrok rozhodnutí vrchního soudu jako věcně správný (byť případně i z poněkud jiných důvodů), dovolání zamítne podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., což také učinil Nejvyšší soud v posuzovaném případě. K závěru, že "dovolací soud zamítne dovolání i v případě, že odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil, ale dovolací soud dojde ke stejnému rozhodnutí, tj. rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku správné" přitom dospívá nejen soudní praxe, ale rovněž odborná literaturu a (HAMUĽÁKOVÁ, K. In SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 933). Jak je přitom uvedeno výše, rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu Ústavní soud zrušit nemůže, a to pro absenci uvedení těchto rozhodnutí v petitu ústavní stížnosti.
24. Současně si je Ústavní soud vědom i toho, že se stěžovatelka nachází v tíživé životní situaci. Na druhou stranu však nelze nevidět, že "nárok na odpuštění části dluhu z ústavního pořádku nevyplývá" (usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1268/18). Nelze navíc opomíjet ze zřetele ani to, že "primárním účelem insolvenčního řízení je dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů" (usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1268/18).
25. Ústavní soud neshledal, že by řízení před Nejvyšším soudem a z něj vzešlé napadené rozhodnutí, bylo zatíženo jakoukoliv vadou dosahující ústavněprávní roviny. Nejvyšší soud se s relevantními právními otázkami ústavně slučitelným způsobem vypořádal a vycházel ze své ustálené judikatury. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatelky o "překvapivosti" napadeného rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se navíc neomezilo jen na prostý odkaz či citaci zákona a judikatury bez bližšího ozřejmění jejich vztahu k projednávané věci.
26. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu