ECLI:CZ:US:2020:3.US.1387.20.1
sp. zn. III. ÚS 1387/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ivana Nováka (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2020 č. j. 4 Tdo 84/2020-921, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. září 2019 č. j. 13 To 160/2019-818 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. března 2019 č. j. 1 T 21/2019-706, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, doplněnou podáními ze dne 11. 6. 2020 a dne 8. 7. 2020, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí trestních soudů.
2. Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 21/2019, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že okresní soud po provedeném dokazování uznal stěžovatele vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) téhož zákona, přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) téhož zákona a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 téhož zákona, jichž se dopustil dne 20. 7. 2018 a dále v období nejméně od 7. 8. 2018 do 20. 9. 2018 na poškozené Jany Novákové (jedná se o pseudonym) jednáním blíže popsaným ve skutkových větách rozsudku, za což mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let.
3. Okresní soud vzal za prokázané (velmi stručně shrnuto), že dne 20. 7. 2018 ve večerních hodinách stěžovatel vylezl do třetího poschodí panelového domu na lodžii příslušející k bytu poškozené a naléhal na ni, aby ho vpustila dovnitř, ta po slibu, že hned odejde, tak učinila, stěžovatel však byt neopustil, na výzvy poškozené nereagoval, zacpal jí ústa, aby nekřičela, sebral jí mobilní telefon, na kterém stačila vytočit linku Městské policie Pardubice, povalil ji na sedačku a poté do ní i přes její odpor vnikl prsty, posléze v dalším napadání a pohlavním styku ustal, po příjezdu policejní hlídky, kdy poškozená šla otevřít vchodové dveře do domu, z bytu odešel a schoval se ve sklepních prostorách domu, kde byl zadržen. Okresní soud vzal dále za prokázané, že v období nejméně od 7. 8. 2018 do 20. 9. 2018 stěžovatel posílal poškozené urážlivé, dvojsmyslné, zastrašující či vydírající SMS zprávy a e-maily, i když věděl, že poškozená nechce, aby ji nadále jakkoliv kontaktoval, jeho jednání vyvrcholilo dne 20. 9. 2018, kdy poškozené napsal e-mail obsahující vyhrůžky násilím a poškozením zdraví.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") potvrdil správnost skutkových závěrů okresního soudu a jeho právní kvalifikaci jednotlivých skutků, návrhu obhajoby na doplnění dokazování nepřisvědčil pro nadbytečnost a odvolání zamítl jako nedůvodné. Odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele směřující do výroku o trestu krajský soud rovněž zamítl.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
6. Bližší obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, zejména hodnotící část rozsudku okresního soudu, nebylo na tomto místě třeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i dalším účastníkům řízení znám.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že dokazování nebylo dostatečné a neumožnilo učinit jednoznačný a spolehlivý závěr o jeho vině. Uvedl, že byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin znásilnění, aniž si okresní soud vyžádal znalecký posudek z oboru genetiky. Podle pořízeného odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, nebyla v pochvě poškozené zjištěna DNA stěžovatele, což podle jeho názoru vylučuje, aby se skutek stal tak, jak jej popsala poškozená. Ohradil se také proti závěrům soudů všech tří stupňů, podle kterých v případě, kdy nedošlo ke klasické souloži výronem spermatu, ale způsobem popsaným poškozenou, nemusela být zanechatelná stopa jeho DNA (buňky epidermu prstů) nalezena; podle stěžovatele lze takový závěr učinit jen na základě odborného znaleckého zkoumání. Za zásadní pochybení označil i absenci znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie na jeho osobu a na osobu poškozené. Upozornil, že poškozená v přípravném řízení sama uvedla, že se léčí s psychickými poruchami (sociální fóbie, panická porucha) a dlouhodobě užívá léky podstatně ovlivňující její psychický stav, opakovaně rovněž připustila výpadky paměti ve stresových situacích a k určitým situacím konkrétně uvedla, že má "zase okno". Stěžovatel zpochybnil věrohodnost její výpovědi, rozvedl, jaká tvrzení poškozené považuje za sporná či nepřesvědčivá, a vytkl okresnímu soudu, že v situaci, kdy sama poškozená připustila, že si nepamatuje přesný popis skutkového děje, neshledal důvod pro zpracování znaleckého posudku na její osobu. Podle stěžovatele se psychologickým zkoumáním zjišťuje, zda se oběť skutečně pokusila o odpor, zda k sexuálním aktivitám došlo pod nátlakem pachatele, a klíčovým pro posouzení hloubky psychické traumatizace je líčení použitého násilí a strategie obrany a taktika odporu oběti. Poškozená však žádné znaky traumatizace nevykazovala. Závěr Nejvyššího soudu, že začala trpět úzkostmi až po napadení stěžovatelem dne 20. 7. 2018, stěžovatel označil za nemístný, neboť Nejvyšší soud vycházel jen z tvrzení poškozené, přestože z trestního spisu vyplynulo, že poškozená užívala léky proti úzkosti již před tvrzeným činem. Stěžovatel považoval za chybu nevyslechnutí dvou svědků, kterým měla poškozená sdělit, že si znásilnění vymyslela. Závěru krajského soudu o nadbytečnosti rozšíření dokazování stěžovatel oponoval, neboť odůvodnění zamítnutí návrhu podle jeho názoru postrádalo náležitý důkazní podklad a i hodnocení svědků jako nedůvěryhodných osob bylo předpojatým.
8. Ke své osobě stěžovatel uvedl, že trpí epilepsií, je psychicky labilní, má sklony k prožívání úzkostných a depresivních stavů a v době spáchání činu u něho byla zjištěna přítomnost alkoholu v krvi a omamné a psychotropní látky. Závěr Nejvyššího soudu, že z jeho jednání bezprostředně po činu nebo ze samotného způsobu spáchání trestné činnosti nevyplynulo nic, co by svědčilo pro zmenšenou příčetnost či dokonce nepříčetnost, označil za nesprávný, rozporný se skutkovými zjištěními a důkazy obsaženými v trestním spisu, neboť se bezprostředně po zadržení Policií České republiky pokusil v cele předběžného zadržení oběsit. Z jeho zdravotnické dokumentace též vyplývá, že byl opakovaně umístěn v psychiatrické léčebně a v srpnu 2018 byl pro podezření z psychické lability převezen na psychiatrické oddělení nemocnice v Pardubicích. Stěžovatel zdůraznil, že v každé jeho dřívější trestní věci byl přibrán příslušný znalec k posouzení jeho duševního stavu a příčetnosti, a to již od roku 2005, kdy utrpěl úraz, na jehož základě se u něho projevila epilepsie. Výjimkou byla až posuzovaná trestní věc, kdy s ohledem na závažnost tvrzeného jednání bylo znalecké zkoumání o to více důvodné. Stěžovatel má za to, že měl být přibrán i znalec z odvětví sexuologie, který by napomohl posoudit, zda se v jeho jednání případně neprojevuje sexuální anomálie, argumentoval alkoholovým ovlivněním, které bývá významným stimulátorem sexuálního napětí, a v kombinaci s jeho duševní nemocí a nasazenými farmaky, jakož i zjištěnými stopami metamfetaminu, mělo být znalecky posouzeno, zda tato kombinace přímo ovlivnila jeho sexuální chování, což by mělo vliv i na právní kvalifikaci jeho trestné činnosti.
9. V doplnění dovolání stěžovatel upozornil Nejvyšší soud, že při vazebním zasedání měl vazební soud vyjádřit názor, že stěžovatel byl pouze v nesprávnou dobu na nesprávném místě, a obdobný názor zastával i další soudce. Nejvyšší soud však audiozáznam z vazebního zasedání jako důkaz neprovedl s odůvodněním, že k pozdějším doplněním dovolání nepřihlížel, neboť byla učiněna po lhůtě pro podání dovolání. Takový postup byl podle stěžovatele chybný a v rozporu s procesními předpisy ovládající trestní řízení, neboť nerozšiřoval dovolací důvody, ale pouze doplňoval svou argumentaci a námitky uvedené v původně podaném dovolání. Stěžovatel odkázal na konkrétní nálezy Ústavního soudu kritizující příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů Nejvyšším soudem a dodal, že smyslem dovolacích důvodů není vyloučit z ochrany vady, které formálně nespadají pod vymezené důvody, ale napravit zásadní vady předchozích řízení.
III.
Vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti
10. S přihlédnutím k argumentaci stěžovatele zaměřené převážně do dokazování a zjišťování skutkového stavu Ústavní soud umožnil okresnímu soudu, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.
11. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 9. 2020 uvedl, že námitky, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, jsou ve věci samé v základu shodné s námitkami, jež uplatnil v odvolacím a dovolacím řízení, resp. v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Těmito námitkami se soudy všech tří stupňů opakovaně zabývaly a transparentně je vypořádaly. Okresní soud zopakoval, že neshledal důvod k zadání zpracování znaleckých posudků na osobu stěžovatele či poškozenou, neboť skutkový stav byl spolehlivě prokázán důkazy provedenými u hlavního líčení. V odůvodnění rozsudku v bodech 11, 18 a 19 blíže rozvedl, proč nepokládal za potřebné doplnit dokazování psychiatrickým či psychologickým znaleckým posudkem k osobě stěžovatele či poškozené. Věrohodnost svědecké výpovědi poškozené vyhodnotil bez jakýchkoliv důvodných pochybností, a to v komplexu s ostatními provedenými důkazy. Okresní soud podotkl, že stěžovatel v řízení před okresním soudem neuplatnil důkazní návrh na vypracování znaleckého posudku na svoji osobu, tuto námitku důkazní povinnosti ohledně epilepsie vznesl až v odvolání. Ovšem i krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že dokazování navrhované stěžovatelem by bylo nadbytečné. V dovolání stěžovatel zopakoval obdobnou argumentaci doplněním námitky vlivu návykové látky v době činu a i Nejvyšší soud označil dosavadní rozsah dokazování za dostatečný. Ve věci nevznikla důvodná potřeba vypracování odborného stanoviska k příčetnosti stěžovatele, neboť okresní soud neměl o jeho příčetnosti v době činu pochybnosti. Navrhované dokazování by nevneslo do případu žádné relevantní skutečnosti, které by byly způsobilé - prizmatem provedených důkazů - zvrátit původní rozhodnutí o vině a trestu. Okresní soud se zmínil i o trestní minulosti stěžovatele, která podpůrně doplnila již tak odůvodněnou neexistenci potřeby znaleckého dokazování. K poznámce Nejvyššího soudu, že dřívější znalecké zkoumání osoby stěžovatele neznamená, že by musel být znalecky posuzován automaticky v každé další věci, okresní soud dodal, že ani předchozí znalecké zkoumání osoby stěžovatele nevyvolalo důvodnou pochybnost ohledně jeho duševního stavu. V závěru vyjádření okresní soud vyjádřil přesvědčení, že byly dodrženy všechny základní zásady trestního řízení, rozhodnutí bylo přijato na podkladě dostatečného dokazování v intencích zásady materiální pravdy, vina stěžovatele byla prokázána bez jakýchkoliv pochybností a uložený trest odpovídal pravidlům ukládání trestu v trestním právu z pohledu osoby stěžovatele i okolností případu.
12. Vzhledem k tomu, že vyjádření okresního soudu neobsahovalo žádnou argumentaci, jež by byla způsobilá osvětlit stěžovatelovu věc jinak, než v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nebylo třeba je zasílat stěžovateli k případné replice.
13. Informace okresního soudu o podnětu stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona neměla pro posouzení napadených rozhodnutí žádný význam. Pro ucelený náhled na trestní věc lze jen dodat, že podle sdělení Ministerstva spravedlnosti byl podnět stěžovatele odložen.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
16. Argumentace stěžovatele byla zaměřena výhradně do dokazování a skutkových zjištění, na jejich základě byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění. V ústavní stížnosti v podstatě zopakoval podstatu své obhajoby a opakovaně vytkl absenci znaleckého zkoumání jeho osoby a osoby poškozené či nevyslechnutí dvou svědků.
17. Ústavní soud ověřil, že s předmětnými námitkami se soudy všech tří stupňů dostatečným způsobem vypořádaly. Okresní soud vyložil, z jakých důvodů neměl pochybnosti o plné příčetnosti stěžovatele v době činu a o jeho schopnosti účastnit se trestního řízení, a proč nepokládal za nutné nechat zpracovat na jeho osobu znalecký posudek. Ani podle krajského soudu nic v jednání stěžovatele, jak je popsala poškozená, nevypovídalo o tom, že by v rozhodné době jednal pod vlivem nějaké duševní nemoci, v epileptickém záchvatu nebo v nějakém obluzeném stavu. Byl schopen vylézt na lodžii ve třetím patře, usiloval o dosažení pohlavního styku s poškozenou, se kterou předtím navázal určitý vztah a racionálně se vyjadřoval i po zásahu policejní hlídky. Nejvyšší soud zdůraznil, že zpochybňování duševního stavu v době činu samo o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání, vždy je třeba dalších skutkových podkladů; konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování (včetně naměřené hladiny alkoholu v krvi) neodůvodňovaly potřebu získat odborné závěry z oboru psychiatrie či jiných oborů. Shodný závěr Nejvyšší soud vztáhl i k požadavku obhajoby na vypracování znaleckého posudku z oboru sexuologie s konstatováním, že jednání stěžovatele nevykazovalo žádné známky nějaké patologické sexuální deviace.
18. Soudy všech tří stupňů se podrobně vyjádřily i k osobě poškozené, její věrohodnosti a důvodům, proč nepovažovaly za nutné znalecky zkoumat její duševní nebo osobnostní stav. Základem bylo hodnocení výpovědi poškozené okresním soudem, který její výpověď hodnotil nejen po obsahové stránce, ale i podle způsobu jejího projevu a dojmu, jakým na soud při výpovědi působila. V kontextu s poznatky, které získal při hodnocení jiných důkazů, dospěl okresní soud k závěru o pravdivosti celé základní linie skutečností jí tvrzených. Pokud stěžovatel namítal, že byl uznán vinným, aniž by byl vyžádán znalecký posudek z oboru genetiky, je třeba odkázat na závěr Nejvyššího soudu, podle kterého absence DNA stěžovatele v pochvě poškozené neznamená, že by jednání kladené mu za vinu bylo vyloučeno, zvláště bylo-li spácháno způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku. V okolnostech dané věci je závěr o nadbytečnosti takových důkazů zcela udržitelný.
19. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele o neprovedení výslechu dvou svědků, před nimiž se měla poškozená vyjádřit, že si znásilnění vymyslela. Krajský soud po zjištění, že obě osoby žijí dlouhodobě ve Spolkové republice Německo a že stěžovatel hodnověrně nevysvětlil, jak, kde a proč by se s nimi měla poškozená stýkat (obě osoby žijí, resp. žily v regionu, kde v minulosti pobýval a dopouštěl se trestné činnosti stěžovatel), nepovažoval za nezbytné provádět jejich osobní výslech, neboť měl za to, že skutkový stav bylo možné považovat za dostatečně a spolehlivě objasněný na podkladě dosavadního dokazování. V okolnostech posuzované věci lze z ústavně právního hlediska zcela akceptovat, že doplnění dokazování se jevilo nadbytečným. Ohrazení se proti označení navržených svědků jako osob nevěrohodných bylo za daných okolností irelevantní.
20. Ústavní soud připomíná, že v oblasti dokazování hlava pátá Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jaký důkazní prostředek má trestní soud k prokázání konkrétní skutečnosti zvolit a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211), usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)]. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu.
21. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují jeho zásah [blíže srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. V posuzované věci Ústavní soud žádné pochybení, které by vyžadovalo jeho výjimečný zásah, neshledal. K obecné charakteristice tzv. opomenutých důkazů, či tolerovaného neakceptování důkazního návrhu obviněného, se v podrobnostech vyjádřil Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení a vzhledem k tomu, že jeho závěry mají základ ve východiscích naznačených judikaturou Ústavního soudu, lze na ně na tomto místě zcela odkázat.
22. Ústavní soud nepřisvědčil rovněž námitce stěžovatele, že byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění pouze na základě výpovědi poškozené. Z napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že okresní soud založil svá skutková zjištění i na dalších řádně provedených důkazech (např. svědecké výpovědi strážníků Městské policie Pardubice, hlasový záznam o hovoru na linku 156 městské policie, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, protokol o ohledání těla stěžovatele a poškozené), podrobně popsaných, hodnocených a interpretovaných tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil.
23. Proces dokazování v trestním řízení je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů, která ukládá soudům, aby provedené důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu na základě svého kvalifikovaného vnitřního přesvědčení. Tato zásada výrazným způsobem omezuje možnosti Ústavního soudu do tohoto procesu vstupovat a Ústavní soud tak činí jen tehdy, jestliže obecný soud při svém rozhodování vybočí ze zákonného rámce způsobem natolik extrémním, že se jeho rozhodnutí jeví jako očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47)]. Takové porušení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
24. Namítal-li stěžovatel, že skutkový stav nebyl prokázán bez jakýchkoliv pochybností, neboť řada tvrzení poškozené byla dle jeho názoru sporná či nepřesvědčivá, je třeba připomenout, že na tuto námitku reagoval jak okresní soud, tak i Nejvyšší soud. Okresní soud považoval rozpory ve výpovědi poškozené oproti přípravnému řízení za menší a nikoli zásadně relevantní a vyložil, jak na ně nahlížel. Nejvyšší soud nepovažoval stěžovatelovu námitku za důvodnou s vysvětlením, že "poškozená zažila obecně traumatickou událost spojenou se stresem a nepříjemnými pocity, kterou se oběť zpravidla snaží vytěsnit ze svého vědomí a podvědomí, a bylo tedy pochopitelné, že se některé části její výpovědi z přípravného řízení a z řízení před soudem mohly nepatrně lišit, popř. si již všechny detaily nepamatovala". Ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. řádu, jež se v ústavní rovině promítají v kautelách čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud důvodné pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud neměl žádné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, a to i přes rozpor ve vylíčení děje v bytě poškozené stěžovatelem. Ústavní soud tak za těchto okolností neshledal žádný důvod k závěru, že trestní soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.
25. Proti skutkovým zjištěním rezultujících do právních závěrů o vině a trestu za přečiny porušování domovní svobody, nebezpečného pronásledování a nebezpečného vyhrožování, stěžovatel neargumentoval. Po přezkoumání napadených rozhodnutí i v této části Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
26. Ústavní soud neshledal žádné stopy neústavního postupu ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. I přes odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Jak dal Ústavní soud již dříve najevo, skutková námitka nenaplňuje sama o sobě žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, avšak dosahuje-li intenzita její závažnosti porušení ústavně zaručených práv a svobod, může být v řízení o dovolání úspěšná [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st.38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. Muselo by se v zásadě jednat o tak zřejmý exces, že by Nejvyšší soud prima facie poznal, že dosavadně zjištěný skutkový stav nemůže obstát, resp. nemůže obstát bez dalšího. K takovému závěru neměl Nejvyšší soud v posuzované věci žádný důvod. Jeho rozhodnutí Ústavní soud hodnotí jako logické, dostatečně odůvodněné a souladné s ústavními kautelami řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Z tohoto pohledu tak bylo nerozhodné, jak byl stěžovatelův návrh na provedení audiozáznamu z vazebního zasedání hodnocen. Názor soudce z vazebního zasedání by nemohl sám o sobě zvrátit výsledky dokazování promítnuté do skutkových zjištění a právních závěrů v situaci, kdy žádný excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu, nebyl zjištěn.
27. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že trestním soudům ve věci rozhodujících nelze vytknout pochybení, které by založilo důvod k jeho zásahu ve formě kasačního nálezu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatele, jež bylo prokázáno na základě důkazů, dostatečně podrobně popsaných a zhodnocených. Jejich hodnocení nevykazuje znaky libovůle, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných a logických úvahách. Námitky stěžovatele o jednostranném, resp. nesprávném hodnocení provedených důkazů, tím, že neberou ohled na komplexní zvážení celého soudem zjištěného a popsaného skutkového děje, nezakládají žádný prostor pro ingerenci Ústavního soudu.
28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu