ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.84.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 84/2020- 921
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2020 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 13 To 160/2019, v trestní věci vedené Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 21/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T 21/2019, byl obviněný J. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (jednání pod bodem I.), přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem II.), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I. dne 20. 7. 2018 v době mezi 21:15 hod. a 22:30 hod. v Pardubicích v ulici XY vylezl do třetího patra panelového domu č. p. XY na lodžii, která tvoří příslušenství bytu č. XY majitelky V. B., narozené XY, s níž se zhruba jeden měsíc až dva měsíce předtím seznámil na internetové seznamce, a když si toho V. B. všimla, požadoval, aby ho vpustila do svého bytu, což nejprve odmítla učinit s tím, že mu neotevře, ať sleze zpět, kudy se tam dostal, ale poté, co jí řekl, že slézt zpátky dolů nemůže, protože to klouže, a že když ho do svého bytu vpustí, že tímto jenom projde a odejde dveřmi pryč, mu uvěřila, do svého bytu jej vpustila, následně však obžalovaný byt poškozené neopustil s tím, že si s ní potřebuje promluvit a aby si dali cigaretu, přičemž si zul boty, na opakované výzvy poškozené, ať její byt opustí, jinak že i zavolá policii, nereagoval, a poté, co V. B. přešla do předsíně, otevřela vstupní dveře do bytu a dala mu jeho boty za dveře, přičemž ho znovu vyzvala, aby z jejího bytu odešel, tak neučinil, a když chtěla začít křičet, rukou jí ucpal ústa, tak, aby nemohla křičet, dotlačil ji zpátky do jejího bytu až do obývacího pokoje, přitom jí vzal z ruky mobilní telefon, kterým vytočila linku 156 Městské policie Pardubice, a hovor ukončil, kde ji povalil na sedačku, nalehl na ni a řekl jí, že ji pustí, když přestane křičet, načež jí dal ruku z úst, poškozená obžalovaného kousla do rtu, avšak když se poté snažila zvednout ze sedačky, uchopil ji zezadu a se slovy „Teď už je to stejně jedno.“ jí stáhl riflové kraťasy a spodní kalhotky, a přes její odpor, v rámci kterého se ho poškozená bezvýsledně snažila odstrčit, jí opakovaně po sobě zasunul prst či prsty své ruky do pochvy, a dalšího jednání zanechal až poté, co se poškozené zeptal „Proč to dělá“, a ta mu ze strachu řekla, že ho miluje; když potom slyšel, jak poškozenou V. B. zpětně telefonicky kontaktoval operační Městské policie Pardubice, který jí sdělil, že na její adresu posílá hlídku strážníků Městské policie Pardubice, počkal v jejím bytě až do doby, kdy poškozená odešla této hlídce otevřít vchodové dveře do domu, pak z jejího bytu odešel, přičemž jí z obývacího pokoje odcizil položenou finanční hotovost ve výši 1 000 Kč, a schoval se ve sklepních prostorách domu, kde byl zadržen hlídkou Policie ČR,
II. v období nejméně od 7. 8. 2018 do 20. 9. 2018, ačkoliv byl srozuměn s tím, že poškozená V. B., narozená XY, trvale bytem XY, jím nechce být nadále jakkoliv kontaktována, poškozené V. B. zasílal z Pardubic a z dalších míst obtěžující, urážlivé, dvojsmyslné, zastrašující či vydírající SMS zprávy, zprávy prostřednictvím aplikace WhatsApp a e-maily, a to na její mobilní telefon č. XY nebo na její e-mailové adresy XY a XY, v nichž například žádal, aby se s ním setkala, aby ho vyslechla, aby mu dala šanci, nebo ji naopak zastrašoval, kdy uvedl, že před třemi týdny prolomil heslo na Messenger a že zveřejní v televizi, v místě jejího zaměstnání a na různých místech v Pardubicích informace o trestním řízení, v němž poškozená figuruje (viz skutek pod bodem I.), působil na ni nátlak sdělením, že sbírá informace o její osobě, které zveřejní, pak jí naopak psal, že nic z toho, co jí předtím napsal, neudělá, anebo ji zase zastrašoval tím, že na ni podal dvě trestní oznámení, nebo že má přístup do místa jejího zaměstnání, jindy jí zase v průběhu osmi minut zaslal větší množství SMS zpráv, jejichž obsahem byla zcela nesmyslná změť písmen, a jeho jednání vyvrcholilo dne 20. 9. 2018, kdy poškozené V. B. zaslal e-mail, obsahující mimo urážek výhrůžky „Ale ksichtik upravíme doživotně, škoda, že nevíš od koho to přijde.“, „máš 3 dny aby jsi vypadla z Pardubic“ a „ksichtik budeš mít upravenej a už to ho nikdo nespraví“, přičemž toto jeho jednání bylo pro V. B. tak psychicky vyčerpávající a stresující, že opakovaně musela vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc, byla jí vystavena pracovní neschopnost, cítila se omezována ve svém pohybu a svých obvyklých aktivitách, kdy mimo jiných opatření k zajištění své bezpečnosti se nechávala při pohybu po Pardubicích doprovázet svými známými, nebo raději nevycházela ze svého bytu, přestala v mobilním telefonu používat aplikaci WhatsApp a změnila si telefonní číslo.
Za shora uvedené trestné činy uložil Okresní soud v Pardubicích obviněnému podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T 21/2019, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný směřoval odvolání do výroku o vině a trestu. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 13 To 160/2019, tak, že odvolání obviněného a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 13 To 160/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve uvádí, že podané dovolání doplní ve lhůtě pro dovolání po doručení písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí. Současně podává podnět k odložení výkonu rozhodnutí. Následně obviněný nastiňuje své dovolací námitky. V prvé řadě namítá nezpracování znaleckých posudků na posouzení osobnosti a věrohodnosti nejen jeho, ale i poškozené, včetně nevypracování znaleckého posudku sexuologického. Soudy nižších stupňů neprovedením těchto navržených důkazů postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Obviněný dále konkrétně namítá, že v trestním řízení bylo vypracováno toliko odborné vyjádření z oboru genetika, ze kterého vyplývá, že v pochvě poškozené nebyla zjištěna stopa jeho DNA. Tato skutečnost podle názoru obviněného vylučuje, aby se skutek stal, tak jak popisuje poškozená, protože pokud by se skutek udál tak, jak uvádí poškozená, muselo by dojít k zanechání jeho DNA v těle poškozené. Neztotožňuje se s názorem soudů, které uvedly, že nedošlo ke klasické souloži s výronem spermatu, kdy se v takových případech stopa DNA najít nemusí. Nicméně takové posouzení je otázkou odbornou, kterou nesmí soud posuzovat sám. Dle názoru obviněného měl soud nechat vypracovat znalecký posudek nebo zpracovatele odborného vyjádření vyslechnout, aby byly zodpovězeny otázky ohledně stop DNA, nikoli zatížit řízení vadou z důvodu vlastních odborných závěrů soudu.
Ve vztahu k osobě poškozené pak konstatuje, že trpí sociální fobií, dlouhodobě užívá léky a léčí se s psychickými poruchami. Tato skutečnost mohla mít vliv na schopnost poškozené vnímat prožitý děj, tento si následně zapamatovat a odpovídajícím způsobem popsat, přičemž poukazuje na ustanovení §118 tr. ř. Dále namítá, že poškozená vypovídala rozporně a neúplně již v hlavním líčení, nicméně soudy nižší instance i přes jeho námitky poškozenou nenechaly znalecky zkoumat, ačkoliv tak měly postupovat, když přímý důkaz o jeho vině chybí. K vlastní osobě obviněný uvádí, že trpí epilepsií, se kterou se dlouhodobě léčí, je psychicky labilní, má sklony k prožívání úzkostných a depresivních stavů a v době činu u něho bylo zjištěno požití alkoholu a přítomnost omamných a psychotropních látek v souvislosti s užitím pervitinu.
Dovolatel odkazuje na §130 tr. zákoníku, přičemž zdůrazňuje, že návykovou látkou se rozumí rovněž alkohol. Omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky mohou nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. U jednoho jedince takové látky mohou jedince stimulovat, naopak u jiného tlumit sexuální touhu a funkce.
Poukazuje na skutečnost, že v minulosti se pokusil o sebevraždu. V kontextu požadavku na vypracování znaleckého posudku na svou osobu poukázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 13 To 380/2013, kterým bylo ohledně jeho osoby vypracování znaleckého posudku uloženo. Ve vztahu k epilepsii a příčetnosti osoby odkazuje zároveň na rozhodnutí publikované pod sp. zn. B2/1988-23 a R 24/1976, a z nich vyvozuje závěr, že soudy nižší instance postupovaly v rozporu s konstantní a ustálenou judikaturou. Obecně znalecký posudek o duševním stavu obviněného podaný v předchozí trestní věci nemůže být vzat jako znalecký důkaz v dalším trestním řízení a ani k němu nemůže být podán doplněk (R 65/1980, R 35/1970). Zdůrazňuje, je-li potřebné vyšetření duševního stavu obviněného, přibere se vždy znalec z oboru psychiatrie, v případě pochybností o správnosti znaleckého posouzení se nejprve znalec požádá o vysvětlení (§116 odst. 1 tr. ř., §109 tr. ř.), poté se případně přibere znalec jiný. Postup podle §109 tr. ř. nelze nahradit předložením znaleckého posudku k nahlédnutí nebo přečtením znaleckého posudku jiného znalce z jiné trestní věci (R 27/1977-II, R 11/1982). Z pohledu obviněného měl být zpracován znalecký posudek rovněž z oblasti sexuologie, když je takový postup zcela běžný v rámci šetření sexuálně motivovaných trestných činů. Sexuolog může přispět k přesnějšímu diagnostikování sexuálního devianta, pachatele s výraznějším sexuálním pudem a přispět k objasnění motivačních faktorů a jejich resocializaci (R 41/1976, R 2/1982 a R 29/2001 – I).
Stran námitek k výpovědi poškozené uvádí, že jestliže byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a vina byla prokázána pouze jediným důkazem, a to výpovědí poškozené, musí být kladen zvýšený důraz na vyvrácení jakýchkoliv pochybností o věrohodnosti takového důkazu. Výpověď poškozené není ostatními důkazy podporována, když rozvádí, co podle něho vyplývá z výpovědi strážníků Městské policie Pardubice a CD záznamu. Obviněný tvrdí, že výpověď poškozené obsahuje rozpory a nelogičnost, což zpochybňuje její vypovídací hodnotu a věrohodnost. Poté vykresluje jednotlivé situace skutkového děje, které považuje za vyloučené včetně skutečnosti, že poškozená nebyla schopná říci, jak k němu stála, či se nedovedla vyjádřit k zanechání jednání obviněného po sdělení, že ho poškozená miluje.
Dále obviněný vymezuje postup podle §265h odst. 3 tr. ř. ve vztahu k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Připomíná, že podání dovolání nemá suspenzivní účinek, proto napadené rozhodnutí lze vykonat. V současné době mu hrozí trest v délce 4 let, který bude nařízen a on se mu bude muset podrobit. Rovněž tvrdí, že žije řádným životem, má snoubenku a poškozenou nikterak již nekontaktoval. Za takové situace vzhledem ke shora uvedeným námitkám se domnívá, že není namístě, aby byl trest odnětí svobody nařízen do doby posouzení věci dovolacím soudem.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 13 To 160/2019, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T 21/2019, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dále činí podnět k odložení výkonu rozhodnutí z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T 21/2019, kterým mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let a navrhuje, aby předseda soudu prvního stupně se s jeho podnětem ztotožnil a učinil vlastní návrh na odložení výkonu rozhodnutí.
Obviněný ještě dvakrát své dovolání doplnil. Poprvé tak učinil podáním ze dne 11. 10. 2019. Oproti původnímu dovolání přikládá námitku ohledně tvrzené nevěrohodnosti svědků L. Č. a J. Š. Obviněný rovněž navrhl doplnit dokazování celou řadou důkazů, když opětovně poukázal na nevypracování požadovaných znaleckých posudků ohledně jeho osoby a osoby poškozené, když rozvádí své předchozí dovolací námitky. Uvádí, že argumentace soudu druhého stupně je v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť vina obviněného musí být prokázána nade vši pochybnost. K osobě poškozené dodává, že sama připustila výpadky paměti ve stresových situacích, přičemž poukazuje na jednotlivé situace z přípravného řízení. Poněkud obsáhlejší argumentaci obviněný věnuje vymezení sociální fobie, jíž trpí poškozená s odkazem na knihu Sociální fobie a její léčba, příručka pro lidi se sociální fobií z roku 2008 od Jána Práška, Jany Vyskočilové, Jany Práškové. Ve vztahu k posuzování věrohodnosti znásilněných žen představuje svůj názor, že nejde o primární zjištění, zda došlo k pohlavnímu styku či nikoliv, nýbrž zda k aktu došlo dobrovolně nebo nedobrovolně, zda došlo k odporu oběti, zda k sexuálním aktivitám došlo pod nátlakem obviněného apod. Stran diagnostiky v oblasti sexuologie doplňuje, že smyslem diagnostiky sexuálně motivovaných trestných činů je rozpoznat u pachatele přítomnost nebo nepřítomnost anomálie sexuálně motivačního systému (vrozené odlišnosti řízení sexuálních emocí, podmínění situačně či jinou patologií). Druhým úkolem je podle dovolatele posouzení případné anomálie osobnosti pachatele. Dále se obviněný vyjadřuje k účinkům alkoholu, který pomáhá překonávat ostych a zábrany a zvyšuje libido, dochází k povzbuzení touhy, snazšímu navázání kontaktu s náhodným sexuálním partnerem, ale i předem vyhlédnutým partnerem vhodným pro trvalý vztah, stupňuje agresivní fantazie, snižuje schopnost předvídat důsledky erotického jednání. Obdobným způsobem dovolatel popisuje účinky methanetaminu (silné dráždění sympatika, neklid, hyperaktivita, zvýšené psychomotorické tempo, euforie, snižuje se únava) a pervitinu (odstranění zábran, sebejistota, rozhodnost). Současně zcela totožně jako v rámci podaného dovolání podává podnět k odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
V závěru podaného doplnění dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 13 To 160/2019, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T 21/2019, zrušil a věc vrátil k novému projednání. Zároveň opětovně podává návrh na odložení výkonu rozhodnutí soudů nižších stupňů.
V rámci druhého doplnění dovolání ze dne 20. 12. 2019 oproti předchozím podáním a uplatněným námitkám opětovně obviněný poukazuje na svůj pokus sebevraždy, kdy téměř zemřel pro zástavu dýchání a byl skoro týden na umělé ventilaci ve Fakultní nemocnici v XY. Touto argumentací chce zdůraznit, že se nejednalo o žádný demonstrativní či účelový pokus. Dovolatel Nejvyššímu soudu předložil výměnný poukaz k odbornému vyjádření ze dne 4. 10. 2016 a ambulantní zprávu ze dne 4. 1. 2017, ze kterých je patrné, že prodělal zlomeninu lokte, která není do dnešního dne srostlá, z čehož navozuje nelogičnost jeho chování, že by měl vylézt do třetího patra panelového domu a následně absolvovat fyzickou interakci s poškozenou. Dále rozvádí předchozí uplatněnou dovolací argumentaci (rozsah dokazování, nevěrohodnost poškozené).
V závěru podaného dovolání obviněný opětovně navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 13 To 160/2019, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T 21/2019, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 NZO 1124/2019, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a argumenty dovolatele. Ve vztahu k uplatněným dovolacím námitkám státní zástupce uvádí, že tyto pod vytýkaný, ale ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. V rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž nelze napadat dokazování jako celek ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozporovat skutková zjištění na základě dokazování učiněná. Dle názoru státního zástupce se obviněný domáhá pouze prosazení vlastního pohledu na hodnocení důkazů, přičemž jeho výhrady míří pouze do hodnocení důkazů a skutkových zjištění. K námitkám obviněného by bylo možné přihlížet pouze v případě existence extrémního rozporu, avšak k žádné extrémní vadě v projednávaném případě nedošlo.
Státní zástupce vyslovil přesvědčení, že čistě hypoteticky si lze představit i jiné hodnocení důkazů, než které soudy provedly. Avšak ani tak skutkové závěry nejsou extrémně vadné, neboť mají oporu v provedených důkazech (výpověď poškozené, nález biologického materiálu obviněného pod jejími nehty, drobná poranění na těle poškozené, obsah telefonátu, výpověď poškozené do značné míry odpovídá výpovědi obviněného z přípravného řízení). Posléze poukazuje na relevantní pasáže soudních rozhodnutí ve věci, se kterými se ztotožnil. Státní zástupce zdůrazňuje, že soud druhého stupně se vyjadřuje k zamítnutým důkazním návrhům, když vysvětluje jejich neakceptaci a nejedná se tak o vadu opomenutých důkazů či projev svévole v soudním rozhodnutí, přičemž nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazu. Nadto se ztotožňuje s úvahou soudu druhého stupně o tom, že obviněný ve vztahu k navrhovaným svědkům hodnověrně nevysvětlil, jak navržené důkazy mohly přispět k hlubšímu objasnění věci.
Ve vztahu k námitkám znaleckých posudků uvádí, že sama skutečnost užívání drog, alkoholu či přítomnost onemocnění nebo duševní nerovnováha ještě žádnou pochybnost o příčetnosti nezakládají, zejména za situace, kdy se obviněný choval podle výpovědi svědků zásadně racionálně. Stran posouzení věrohodnosti poškozené konstatuje, že se jedná o otázku výsostně právní, nikoli znaleckou, a proto se nejedná o vadu dokazování.
Současně zaujímá názor, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a se kterými se soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly, což indikuje neopodstatněnost podaného dovolání a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce, když přípis ze dne 13. 2. 2020 označil jednak jako doplnění dovolání, jednak jako vyjádření k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství.
V části označené jako doplněk dovolání zdůrazňuje, že užívání benzodiazepinů poškozenou bylo v řízení prokázáno, když podle jeho znalostí by měla poškozená užívat Tramal. Současně uvádí, že poškozená trpí nejen sociální fobií, ale i panickou poruchou, což mohlo ovlivnit její schopnost vnímat prožitý děj. Ohledně nutnosti vypracování znaleckého posudku na jeho osobu odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 3 To 380/2013, str. 3 tohoto rozhodnutí. Zdůrazňuje, že jeho nepříznivý zdravotní stav se stále vyvíjí, a to vlivem požívání léku a návykových látek, když vyvrcholil dokonce pokusem o sebevraždu. Současně poukazuje na skutečnost, že při vazebním zasedání soudce řekl, že „byl pouze v nesprávné době na nesprávném místě“. Dále opětovně zdůrazňuje, že prodělal zlomeninu lokte.
V části označené jako vyjádření k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zdůrazňuje, že nemůže souhlasit s tím, že jeho dovolací argumentace nenaplňuje žádný dovolací důvod. Podle jeho názoru může spočívat nesprávnost hmotněprávního posouzení v tom, že si soud nesprávně vyloží nějakou předběžnou otázku ve vztahu k tomu, zda nějaký důkaz provést či nikoliv. V tomto směru pak odkazuje na neprovedení požadovaného znaleckého zkoumání, které mohlo mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Nejvyšší soud nicméně na tomto místě považuje za nezbytné zdůraznit, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. je možné pouze po dobu dovolací lhůty. Rozsah, ve kterém je rozhodnutí dovoláním napadáno, se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část. Tento rozsah pak může být zúžen, nebo naopak rozšířen. Pokud jde o změnu důvodů dovolání, dovolatel je oprávněn nahradit stávající důvod nebo některý z nich jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. I po dodatečných modifikacích dovolání podle §265f odst. 2 musí zůstat zachovány obligatorní obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Změny dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e tr. ř. Změny provedené poté jsou bez jakéhokoli právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud nemůže přihlížet k podání podané obhájcem po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání, tj. po datu 19. 12. 2019. Druhé doplnění dovolání tedy bylo sice podáno opožděně, nicméně Nejvyšší soud podotýká, že obviněný v něm neuplatnil žádné nové skutečnosti ani argumentaci oproti předchozím podáním, které by mohly mít vliv na odlišné rozhodnutí Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení.
Ve vztahu k závěru o opožděnosti podaného druhého doplňku dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že obviněný si zvolil doručování písemností do datové schránky (č. l. 743), do níž mu byl opis usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 13 To 160/2019, doručen fikcí dne 19. 10. 2019 (č. l. 823) podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Podle §17 odst. 3 citovaného zákona platí, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, přičemž nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odst. 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty (§17 odst. 4 citovaného zákona). Fikce doručení byla v dané věci možná, když se jednalo o usnesení soudu druhého stupně, nikoliv rozsudek [§64 odst. 1 písm. b), odst. 4, odst. 5 tr. ř.]. Obhájci obviněného bylo usnesení soudu druhého stupně doručeno do datové schránky dne 9. 10. 2019 (č. l. 823), přičemž pro běh lhůty je podstatné datum doručení, které bylo provedeno nejpozději ve vztahu obviněný - obhájce podle §265e odst. 2 tr. ř. V dané věci se jednalo o fikci doručení obviněného předmětného rozhodnutí do datové schránky dne 19. 10. 2019, takže konec lhůty k podání dovolání připadl na 19. 12. 2019. Osobní převzetí obviněným předmětného rozhodnutí soudu druhého stupně dne 23. 10. 2019 v budově Okresního soudu v Pardubicích není rozhodné (č. l. 854) pro posouzení této lhůty k podání dovolání.
Ze shora rozvedených důvodů pak nemohl Nejvyšší soud přihlížet ani k podání ze dne 13. 2. 2020 v té části, která byla označena jako doplnění dovolání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a rozsahu dokazování. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně jak hodnotily jeho výpověď v kontextu s výpovědí poškozené a strážníků městské policie a rozsah dokazování. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 7-12 , bod 10. – 37. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zcela jasně a přesvědčivě objasnil, na základě jakých skutečností považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. Zde je na místě zdůraznit, že výrok o vině nestojí podle tohoto soudu toliko na výpovědi poškozené, jak tvrdí obviněný v rámci podaného dovolání, ale na řadě dalších důkazů, které její výpověď prokazují a podporují (viz str. 7, body 13. – 16. rozsudku soudu prvního stupně).
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání (viz str. 3-5, bod 10. – 17. usnesení soudu druhého stupně). V dané věci se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání (viz str. 3-5, body 11. – 16. usnesení soudu druhého stupně). Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci, když soud druhého stupně své úvahy náležitě odůvodnil, zejména z pohledu neprovedení všech navržených důkazů. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné rozvést následující skutečnosti. Obviněný především namítá, že soud druhého stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědků L. Č. a J. Š. a zároveň nenechal vypracovat znalecké posudky jednak na osobu poškozené (z oboru psychologie), tak i na jeho osobu (z oblasti psychologie, sexuologie) a že nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru genetika z pohledu nezjištění jeho DNA v pochvě poškozené. V souvislosti s touto argumentací Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu zároveň plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Z pohledu shora naznačených východisek bylo přistoupeno k argumentaci obviněného. Především je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně neprovedení všech požadovaných důkazů řádně zdůvodnil, když konkrétně ve vztahu k neprovedení důkazu výslechem navrhovaných svědků výslovně tento návrh zamítl z důvodu nadbytečnosti, takže z tohoto pohledu se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, když zároveň přesvědčivě vyargumentoval, proč by výslech těchto svědků nemohl do věci přinést nějakou zásadní změnu, přičemž současně předestřel, že na základě provedených důkazů bylo možné považovat skutkový stav za dostatečně a spolehlivě objasněný. Nejvyšší soud pro stručnost na jeho přesvědčivé zdůvodnění odkazuje (viz str. 3-4, bod 11. usnesení soudu druhého stupně). Nadto Nejvyšší soud dodává, že obviněnému byla prokázána vina ohledně trestného činu znásilnění, když fakticky obviněný zpochybňuje toliko naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, na základě přímých důkazů – především svědeckých výpovědí, výpovědi obviněného i poškozené a odborného vyjádření (č. l. 116-118), kdy soudy nižšího stupně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a nebylo potřebné zatěžovat trestní řízení dalším dokazováním, které by nepřineslo žádné relevantní a nové skutečnosti a pouze by oddálilo pravomocné rozhodnutí ve věci. Obviněný byl usvědčen ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku zejména výpovědí poškozené, která bezprostředně po útoku obviněného prožitý skutek sdělila příslušníkům Městské policie v Pardubicích M. P., L. K. a L. H., kteří shodně potvrdili, že poškozená byla rozrušená, rozbrečela se a popsala znásilnění v bytě obviněným. Celá situace je pak dokreslena i věcným důkazem, hlasovým záznamem telefonního hovoru na linku městské policie 156, z něhož je patrný křik ženy, když právě tento telefonát poškozené vedl k tomu, že příslušníci městské policie na místo přijeli a rovněž protokolem o ohledání těla obviněného a poškozené.
Stran námitek nevypracování znaleckých posudků na osobu poškozené a obviněného, ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku Nejvyšší soud konstatuje, že s tímto návrhem se soudy nižší instance v rámci svých odůvodnění rovněž řádně vypořádaly (viz str. 7, bod 11. rozsudku soudu prvního stupně, potažmo str. 4 bod 13. – 14. usnesení soudu druhého stupně), kde mimo jiné uvedly, proč nebylo nutné vypracování jednotlivých znaleckých posudků. Nad rámec závěrů soudů nižších instancí Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný svoji obhajobu zakládá na tvrzení, že trpí epilepsií a v době údajného spáchání trestného činu znásilnění byl pod vlivem omamných látek, čímž vyjadřuje pochybnosti o svém duševním stavu. Zde je třeba podotknout, že soudy nižších stupňů řádně odůvodnily, že ze žádných okolností, ať již z jednání obviněného bezprostředně po činu nebo ze samotného způsobu spáchání předmětné trestné činnosti, nevyplývá nic, co by svědčilo pro zmenšenou příčetnost obviněného či dokonce pro jeho nepříčetnost. V souvislosti s touto námitkou obviněného je vhodné ještě uvést, že skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, ještě sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Je totiž nezbytné zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje, když nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie či jiných oborů ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 či §116 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Jinak řečeno, soud je povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného, popř. znalecký posudek z jiného oboru, jen tehdy, jestliže na základě skutkového stavu, který zjistí provedeným dokazováním, vyvstanou pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti. O takovou situaci se v dané věci nejednalo. Pokud obviněný namítá, že v roce 2013 shledal odvolací soud potřebu jeho znaleckého zkoumání, tak je třeba zdůraznit, že skutečnost, že již jednou bylo provedeno znalecké zkoumání osoby obviněného, automaticky neznamená, že v každé následující věci musí být obviněný znalecky zkoumán, když potřeba znaleckého zkoumání se musí odvíjet od konkrétních skutečností zjištěných v konkrétně projednávané trestní věci. Navíc ani předchozí znalecké zkoumání nevyvolává pochybnosti ohledně duševního stavu obviněného. Zde je namístě odkázat na předchozí úvahy.
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že rozsah dokazování upravuje §2 odst. 5 tr. ř. Z oprávnění orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o rozsahu dokazování nezbytného pro jejich rozhodnutí ve smyslu splnění požadavku §2 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že s přihlédnutím k okolnostem zjištěným v průběhu dokazování jsou oprávněny rozhodnout i o potřebnosti provedení důkazu vyžádáním znaleckého posudku. Jsou však vždy povinné pečlivě zvažovat, zda chování obviněného, popř. okolnosti plynoucí z jeho výpovědi nebo z provedených důkazů skutečně zakládají důvodné pochybnosti o jeho duševním stavu v tom smyslu, že se reálně nabízí závěr o vymizení rozpoznávací či ovládací schopnosti či o jejich snížení. Lze mít za to, že důvodem pro přibrání znalce bude, pokud v rámci dokazování budou zjištěny takové skutečnosti, ze kterých bude možno dovodit, že jednání pachatele vykazuje znaky abnormálnosti, že jeho reakce zjevně neodpovídají dané situaci. Pokud ovšem není v řízení zjištěno, že jednání pachatele vykazovalo znaky abnormálnosti, není ani důvodu provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu. O takovou situaci jde právě v posuzované věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1582/2018).
Lze tedy uzavřít, že v rámci provedeného dokazování nevznikly pochybnosti o plné příčetnosti obviněného v době činu. Zde je třeba uvést, že soud druhého stupně pak zcela správně konstatoval, že žádná skutečnost nesvědčí o tom, že by obviněný v rozhodné době jednal v epileptickém záchvatu nebo v jiném obdobném stavu. Takový stav nepotvrdila ve výpovědi ani poškozená a zasahující strážníci policie, ale rovněž obviněný expressis verbis neuvedl, že by přímo v době skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně epileptický záchvat prožil. V rozhodný okamžik byl dle všech prokázaných skutečností plně příčetný a nebylo tedy potřebné vyžadovat znalecký posudek k posouzení duševního stavu obviněného. Stran rozporování postupu soudů nižšího stupně z pohledu tvrzené podnapilosti, je vhodné zdůraznit, že nebylo potřebné vypracovávat znalecký posudek na osobu obviněného i s ohledem na naměřenou hladinu alkoholu v krvi 0,36 promile dne 20. 7. 2018 v 23:07:46, tj. přibližně 1,5 hodinu po útoku obviněného, kdy se jedná o tzv. exitační opilost, kdy je jedinec schopen plně ovládat své rozpoznávací a ovládací schopnosti (srov. KALINA, K., a kol. Základy klinické adiktologie. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 341–342). Naměřená míra alkoholu nemohla mít vliv na jednání obviněného v takové míře, aby soudy nižšího stupně musely zadat vypracování znaleckého posudku na příčetnost obviněného v době spáchání skutku spočívající ve znásilnění poškozené. Stejné závěry lze vtáhnout k požadavku na vypracování znaleckého posudku z oboru sexuologie, když jednání obviněného nevykazovalo žádné známky nějaké patologické sexuální deviace.
Ohledně věrohodnosti a psychického stavu poškozené, k němuž měl být dle názoru obviněného rovněž vypracován znalecký posudek, Nejvyšší soud opětovně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které rozvedly, na základě jakých skutečností považují poškozenou za věrohodnou a nepovažují za nutné její znalecké zkoumání (viz str. 8, bod 18. rozsudku soudu prvního stupně, str. 7, bod 13. usnesení soudu druhého stupně). Především je třeba uvést, že poškozená sama poukázala na psychiatrickou léčbu před činem obviněného z důvodu sociální fobie (strach z prostor s velkým počtem lidí – výtahy, autobusy, kina), která nemá s jednáním obviněného žádnou souvislost, když úzkostmi začala trpět až po napadení obviněným dne 20. 7. 2018, což není nijak neobvyklá reakce na určitou stresovou událost a z tohoto důvodu došlo u poškozené ke změně léčby. Nejvyšší soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem k průběhu výpovědi poškozené (spontánní, klidný, konstantní dojem) nebylo potřebné zkoumat duševní nebo osobnostní stav poškozené. Samotná věrohodnost výpovědi poškozené byla nade vši pochybnost prokázána již provedenými důkazy, zejména výpovědí poškozené, ale i dalšími důkazy, na které uvedený soud odkazuje a které je třeba hodnotit v jejich vzájemném kontextu, nikoliv izolovaně jak to činí obviněný (viz např. svědecké výpovědi strážníků Městské policie v Pardubicích, protokoly o prohlídce těla obviněného a poškozené o zraněních na tělech, záznamem telefonního hovoru na číslo městské policie 156, nalezením utrhnutého knoflíku od kraťas poškozené, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetiky ze dne 14. 9. 2018, č. j. KRPE-58796-66/TČ-2018-170671). Takovéto důkazy potvrzují zjištěný skutkový děj a v dané věci se nejedná o situaci tvrzení proti tvrzení, jak naznačuje obviněný.
Je tedy nepochybné, že veškeré provedené důkazy korespondovaly s výpovědí poškozené. Nevznikla žádná důvodná pochybnost, proč výpovědi o průběhu skutkového děje popsaného poškozenou nevěřit, přičemž je vhodné zdůraznit, že znásilnění jako útok do sexuální důstojnosti každého jedince způsobuje obecně traumatickou událost spojenou se stresem a nepříjemnými pocity, které se snaží oběť vytěsnit ze svého vědomí a podvědomí. Je tedy pochopitelné, že některé části výpovědi z přípravného řízení a z řízení před soudem se nepatrně liší, popř. si poškozená již na všechny detaily nepamatovala, ovšem důležité je poznamenat, že v podstatných a relevantních znacích a skutečnostech se shodují. S ohledem na shora uvedené závěry lze tak námitky obviněného považovat za nedůvodné.
V této spojitosti je též třeba upozornit, že znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, nikdy nemůže nahradit hodnotící činnost soudu, který jediný je oprávněn posoudit, nakolik konkrétní výpověď je pravdivá či nikoli, k tomu se ve své podstatě ani právně relevantně znalec vyjadřovat nemůže. Takovým posudkem může být zjišťována pouze tzv. obecná věrohodnost určité osoby, avšak i osoba jinak (obecně) věrohodná může v daném konkrétním případě uvádět nepravdu. Takový posudek pak má jen omezený a podpůrný význam, nejde o přímý důkaz (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 714/2018).
Stran námitky obviněného, že se v pochvě poškozené nebylo nalezeno jeho DNA, je třeba zdůraznit, že toto je pro posouzení viny zcela irelevantní a nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se opět jedná o námitku skutkovou, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, ani žádný jiný. Nejvyšší soud připomíná skutkový stav zjištěný soudy nižší instance, že ke znásilnění nedošlo souloží, při níž dochází k výronu semene, které v pochvě zůstává, nýbrž opakovaným zasouváním prstu či prstů obviněného do pochvy poškozené. Při vsunutí prstu/prstů do pochvy poškozené mohlo dojít k uvolnění kousků buněk epidermu (kůže), které však na rozdíl od spermií nejsou primárně určeny pro přežití v tak agresivním prostředí, jako je v pochvě. V pochvě osoby poškozené nemusí vždy být DNA osoby obviněného nalezeno při spáchání trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 696/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, p. zn. 6 Tdo 1025/2017), což je obecně známo. Skutečnost, že nebyl nalezen ve výtěru pochvy poškozené vzorek DNA obviněného, tedy nevylučuje možnost spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku způsobem popsaným ve skutkové větě. Za takové situace bylo zcela nadbytečné k posouzení otázky, zda v případě fyzického kontaktu musí vždy dojít k přenosu DNA pachatele na tělo poškozené, zcela nadbytečné. K námitce obviněného ohledně jeho zranění lokte považuje Nejvyšší soud za vhodné jen stručně uvést, že samotný obviněný nezpochybňuje, že vylezl na balkon bytu poškozené, takže není zcela jasné, co toto tvrzení má prokazovat.
Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování, včetně vypracování znaleckých posudků z odvětví zdravotnictví, obor psychologie, psychiatrie i sexuologie, za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Obviněný rovněž namítá porušení zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný.
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu