ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1025.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1025/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání obviněného A. N ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 67 To 146/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3T 102/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 67 To 146/2017, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 T 102/2016, kterým byl A. N. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 T 102/2016, byl obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
2) Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 67 To 146/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Převážná část argumentace obviněného je soustředěna v citaci rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která se zabývala otázkou extrémního nesouladu - rozporu, jako možného důvodu pro podání dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V další části dovolání poukazuje obviněný např. na to, že „v pochvě poškozené nebylo zjištěno jeho DNA“, že se soudy dostatečně nevypřádaly s jeho námitkami, že v odůvodnění rozhodnutí nebylo rozvedeno, proč nebylo uvěřeno jeho obhajobě, aby následně argumentoval, že jeho jednání mělo být i s ohledem na rozpory ve výpovědi poškozené kvalifikováno jako přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, případně jako přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc přikázána soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) K odkazu obviněného na tzv. extrémní nesoulad, jako důvod pro uplatnění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující. Trestní řád uvádí výslovný výčet dovolacích důvodů, mezi kterými není uveden extrémní nesoulad (rozpor), stejně jako porušení práva na spravedlivý proces. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Nejvyšší soud záměrně na uvedené upozorňuje, aby bylo zřejmé, za splnění kterých okolností může být uvedený rozpor subsumován pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z rozhodnutí výše zmíněných soudů však vyplývá, že uvedený zásah lze akceptovat pouze za striktně vymezených důvodů, k čemuž uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu (porušení práva na spravedlivý proces), v předmětné trestní věci však extrémní rozpor shledán nebyl. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pouhé dovolávání se extrémního nesouladu se nemůže opírat o pouhé a účelové vytržení „obviněným vyhovujících“ určitých pasáží z dovolání napadených rozhodnutí, ale musí být posouzen (extrémní nesoulad) z hlediska, zda napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry.
9) V předmětné trestní věci dospěl soud prvního stupně k závěru o vině obviněného na základě důkazů, které popsal v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 2 - 5). Námitky, které byly uplatněny v řízení u soudu prvního stupně se staly také podkladem pro odvolání obviněného. Soud druhého stupně na ně velmi podrobně reagoval v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 4 - 7). Je nezbytné rovněž uvést, že obsahově totožné námitky se pak staly obsahovým základem námitek mimořádného opravného prostředku – dovolání.
10) Z rozhodnutí soudu odvolacího (ale i soudu prvního stupně) vyplývá, že k souloži mezi obviněným a poškozenou došlo a že se tak stalo za použití násilí ze strany obviněného. Oproti tomu obviněný tvrdí, že se tak stalo na základě dobrovolnosti ze strany poškozené, a když nedostala slíbenou odměnu, měla obviněného označit za pachatele trestného činu. Tuto svoji argumentaci opírá o výpověď svědkyně M., které měla poškozená říct, „že ji chtěl někdo znásilnit“ a dále o zjištění, že se v pochvě poškozené nenašla jeho DNA. Obviněný však záměrně přehlíží, jaké další skutečnosti vyplynuly z výpovědi svědkyně M., např. v jakém stavu se vrátila poškozená do baru (známky po napadení, brečela a kraťasy od spermatu) a že již v baru v průběhu večera (před inkriminovanou událostí) si všimla, že obviněný poškozenou obtěžoval a tato jej odstrčila. Tato skutečnost znevěrohodňuje tvrzení obviněného o dobrovolném pohlavním styku s poškozenou, což je dále potvrzováno lékařskými zprávami o zjištěných zraněních na těle poškozené, výpověďmi svědků o chování poškozené po jejím napadení obviněným atd. Pokud zmiňuje obviněný v dovolání, že jeho DNA nebylo nalezeno v pochvě poškozené, opět se jedná o námitku skutkovou, na kterou reagoval soud druhého stupně na str. 5 - 6 svého rozsudku (soulož s poškozenou potvrzuje sám obviněný „bez kondomu a vyvrcholil do její pochvy – viz str. 2 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud zmínil pouze okrajově skutečnosti, které vyplývají z rozhodnutí napadeného dovoláním a jemu předcházejícího rozsudku, aby byla zřejmá účelovost argumentace obviněného.
11) Vzhledem k tomu, že obviněným byla v rámci dovolání použita obsahově shodná argumentace jako v řízení před soudy nižších stupňů, je potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
12) Argumentuje-li obviněný, tím, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., pak je nutno uvést, že soudy dospěly k závěru, že šlo o násilně vynucenou soulož s poškozenou, a při takto zjištěném skutkovém stavu byla soudy nižších stupňů zvolena správná právní kvalifikace [srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1650,1655-1656 s.].
13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že v dovolání uplatněné námitky se míjí s dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové, kterými se obviněný snaží prosadit svojí verzi skutkového děje [na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy ], dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. a dále dodává, že i z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu