ECLI:CZ:US:2020:3.US.1615.20.1
sp. zn. III. ÚS 1615/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Na Dolech 15, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, č. j. 6 Tdo 169/2020-200, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2019, č. j. 7 To 319/2019-163, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 6. 2019, č. j. 9 T 80/2019-141, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání (blíže popsané ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu) byl stěžovateli uložen podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 4 849 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.
3. Obecné soudy na základě provedených důkazů vyhodnotily, že stěžovatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Stěžovatel však v nyní posuzované ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dopustily zkratkovitého hodnocení důkazů v jeho neprospěch a zároveň zcela rezignovaly na zjišťování skutkového stavu v jeho prospěch. Stěžovatel nerozporuje průběh skutkového děje a jeho stížnostní námitky se vztahují k subjektivní stránce činu. Obecné soudy totiž uzavřely, že stěžovatel jednal v úmyslu poškozenému způsobit těžké ublížení na zdraví, avšak tento závěr prý nemá oporu v provedeném dokazování a provedená právní kvalifikace skutku je proto v rozporu s trestněprávní zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel zdůrazňuje, že jednal v nutné obraně v intencích §29 tr. zákoníku, když odvracel trvající útok poškozeného. V tomto smyslu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1283/2014 (www.nsoud.cz), podle kterého nesmí být nutná obrana "zcela zjevně nepřiměřená" prvotnímu útoku, tudíž může být "nepřiměřená" nebo i "zjevně nepřiměřená". Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1337/2015 platí, že při posuzování intenzivního excesu z nutné obrany je třeba zvažovat i subjektivní hledisko osoby, která útok odvrací, neboť vykročení z mezí nutné obrany vyžaduje i vědomí pachatelovo (obránce), že překračuje nutnou mez toho, co bylo potřebné, aby od sebe odvrátil prvotní útok. Navzdory těmto judikaturním závěrům nalézací soud uzavřel, že stěžovatel měl po své první ráně svého jednání zanechat a z místa odejít.
4. S touto argumentací se však stěžovatel neztotožňuje. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tedy aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i kdyby byl útěk možný, nebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou obranu ještě nelze považovat za "zcela zjevně nepřiměřenou" způsobu útoku. V trestním řízení stěžovatel poukazoval, že pokud bylo jeho jednání hodnoceno jako exces z nutné obrany, mělo být právně kvalifikováno v privilegované skutkové podstatě podle §146a tr. zákoníku, neboť jednání stěžovatele předcházelo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom sám okresní soud tyto úvahy stěžovatele nepřímo potvrdil, když v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že jednání stěžovatele zavrženíhodné jednání poškozeného skutečně předcházelo.
5. Poslední argumentační linie stěžovatele se vztahuje k opomenutým důkazům. Stěžovatel navrhoval, aby bylo dokazování doplněno o zpracování lékařského posudku z oboru zdravotnictví, který by se zabýval vědomostní a volní složkou jeho jednání. Odvolací soud však provedení tohoto důkazu považoval za nadbytečné, když se s tímto důkazním návrhem a jeho zamítnutím navíc řádně vypořádal již nalézací soud. Stěžovatel však namítá, že v celé kauze nebyl proveden jediný důkaz, který by byl schopen něčeho vypovědět o vnitřním vztahu stěžovatele k jeho jednání, tj. o subjektivní stránce. Soudy jsou přitom povinny provádět důkazy jak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněných. Nevyhověním důkazním návrhům obhajoby bylo toto trestní řízení zatíženo natolik závažnými vadami, že to mělo vliv na rozhodnutí ve věci v neprospěch stěžovatele.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že
o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za
spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Předně je příhodné uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil v původním trestním řízení a se kterými se již obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly.
8. Úkolem Ústavního soudu přitom není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, neprobíhalo-li dokazování v trestním řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene.
9. K tomu je možno dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je proto namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru nejen o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
11. To samozřejmě platí pouze za podmínky, ozřejmí-li soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně důvody, které jej vedly k odmítnutí provedení dalších důkazů navržených obhajobou. K tomu Ústavní soud uvádí, že okresní soud v napadeném rozsudku dostatečně zdůvodnil, proč obhajobou navrhované důkazy neprovedl, když je považoval za nadbytečné nebo bez vztahu k projednávané věci (srov. str. 4 napadeného rozsudku okresního soudu, odst. 12 - 13 napadeného usnesení krajského soudu). Protože okresní soud svůj postup náležitě, logicky a dostatečně přesvědčivě odůvodnil, nemůže se jednat o případ opomenutého důkazu v intencích judikatury Ústavního soudu, jak se mylně domnívá stěžovatel. Stejně tak se okresní soud vypořádal s námitkami obhajoby stran jednání v nutné obraně, případně (při posuzování excesu z nutné obrany) s námitkami ohledně překvalifikování skutku na privilegovanou skutkovou podstatu dle §146a tr. zákoníku (srov. str. 5 - 6 napadeného rozsudku okresního soudu, odst. 18 - 21 napadeného usnesení krajského soudu).
12. Souhrnně tak lze uvést, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je ve skutečnosti pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu