ECLI:CZ:US:2020:3.US.1628.20.1
sp. zn. III. ÚS 1628/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Janem Tomsem, advokátem se sídlem Emila Filly 296/16, Ostrava - Mariánské Hory, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2020, č. j. 1 To 145/2020-42, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 30 T 4/2012, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let. Z uvedeného trestu ke dni podání ústavní stížnosti vykonal 8 let; zákonná lhůta pro podmíněné propuštění u něj nastala ke dni 17. 11. 2019.
3. Rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 1. 2020, č. j. 0 PP 516/2019-28, bylo vyhověno stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu (dále jen "VTOS"). Nyní napadeným usnesením krajského soudu však bylo toto usnesení okresního soudu ke stížnosti státní zástupkyně podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zrušeno a podle §88 odst. 3, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a contrario byla žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS zamítnuta.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že státní zástupkyně nepředložila jediný důkaz, který by zakládal její pochybnosti o budoucím řádném vedení života stěžovatele, když pouze bez ohledu na provedené dokazování uvedla, že u něj není splněna podmínka tzv. pozitivní prognózy. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že po celou dobu výkonu trestu nebyl ani jednou kázeňsky trestán, naopak obdržel 5 kázeňských odměn a hodnocení chování z věznic je vzorné. Tyto výstupy údajně dostatečně svědčí o jeho sebereflexi. Nesouhlasí ani s tím, že okresní státní zástupkyně a následně i krajský soud v napadeném usnesení přičítají stěžovateli k tíži jeho 6 záznamů v opisu trestního rejstříku, když valná většina se týká neplnění zákonné vyživovací povinnosti. Nejde tedy o nějakou progresi v páchání trestné činnosti. Navíc nelze přehlédnout, že poslední odsouzení nastalo v roce 2003, tedy bezmála 10 let před spácháním skutku, pro který si nyní odpykává svůj trest, a u 4 zmiňovaných trestů již došlo k jejich zahlazení. V tomto ohledu se krajský soud dopustil zákazu dvojího přičítání téhož. Ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu (zejm. nálezu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16, veškerá judikatura je dostupná na http://nalus.usoud.cz) je napadené rozhodnutí krajského soudu protiústavní. Prostým konstatováním, že u stěžovatele nelze shledat podmínku, že po propuštění na svobodu povede řádný život, bez opory v provedeném dokazování, resp. v rozporu s provedenými důkazy, totiž nelze stěžovatelovu žádost zamítnout. Stejně tak není možné přitakat tvrzení státní zástupkyně a krajského soudu, že místo reálné nápravy stěžovatele se spíše jedná o adaptaci na vězeňský režim. Stěžovatel předně netuší, jak jinak by měl svoji nápravu prokázat, než právě dlouholetým a řádným vedením života v průběhu výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud ani nijak nezohlednil, že stěžovatel absolvoval několik kurzů a seminářů v rámci resocializace, zcela pak opominul potvrzení o ubytování a příslib zaměstnání.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů vybočuje ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16].
7. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit (tamtéž). To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, dospěje-li k závěru, že odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
9. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat delší výkon trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je namístě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.
10. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel si v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Krajský soud (přičemž není podstatné, že prvostupňový okresní soud situaci vyhodnotil jinak) při posuzování žádosti shledal, že stěžovatel jako předpoklad vyhovění jeho žádosti naplnil formální podmínku stran výkonu dvou třetin uloženého trestu (§88 odst. 4 tr. zákoníku). Negativně se však krajský soud vyjádřil k naplnění podmínky prokázání polepšení. Jakkoliv krajský soud nezpochybnil stěžovatelovo řádné plnění základních podmínek odsouzeného i řádné plnění povinností v rámci pracovního zařazení, nelze z toho usuzovat na dosažení takové míry resocializace, aby bylo možné od něj i v budoucnu očekávat, že povede řádný život. Samotné plnění základních povinností odsouzeného nelze bez dalšího považovat za projev případné vnitřní proměny osobnosti odsouzeného. Navíc krajský soud zdůraznil, že stěžovatel během dosavadního výkonu trestu v zásadě nečinil nic nad rámec povinností vyplývajících ze stanoveného programu zacházení (viz odst. 7 - 9 napadeného usnesení krajského soudu).
11. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je tedy patrné, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabýval řádně, přičemž své závěry dostatečně podrobně odůvodnil.
12. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně poukazuje na nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16, postačuje k tomu ve stručnosti uvést následující. I podle tohoto nálezu "při posuzování splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody by neměla být brána v úvahu také trestní minulost dotčeného odsouzeného. Ta samozřejmě také představuje důležité hledisko; nicméně hodnocení splnění podmínky prognózy vedení řádného života v budoucnu zásadně nemůže být založeno jen na ní, nýbrž je nutné při něm zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu. Přitom je třeba se rovněž zabývat okolnostmi spáchané trestné činnosti odsouzeného a zaměřit se na míru překonání jejích subjektivních příčin. Vždy je též nezbytné rozlišovat mezi pouhou vnější adaptací odsouzeného na podmínky výkonu trestu a jeho skutečnou vnitřní proměnou, která je významná" (viz bod 32 citovaného nálezu). Všechny tyto faktory v nyní projednávaném případě krajský soud hodnotil, přičemž dospěl k závěru, že žádosti o podmíněné propuštění nelze vyhovět. Okrajově je pak třeba zdůraznit, že zatímco v této dřívější kauze, na niž stěžovatel odkazuje, byla u obviněného pozorována "nadprůměrná snaha a vlastní aktivita v řešení situace", kdy tento obviněný byl mnohonásobně kázeňsky odměněn a v rámci svých odměn byl několikrát doma na přerušení trestu, u stěžovatele nic obdobného prokázáno není, což ostatně krajský soud v napadeném usnesení dostatečně vyjádřil a své úvahy řádně odůvodnil. Na základě výše uvedeného je proto třeba uzavřít, že závěry formulované v nálezu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16, nelze na nyní projednávanou věc aplikovat.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu