ECLI:CZ:US:2020:3.US.1906.20.1
sp. zn. III. ÚS 1906/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Lopraise, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. dubna 2020 č. j. 27 Co 99/2020-136 a výroku II. a III. usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6. února 2020 č. j. 10 C 248/2018-126, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROMA real, a. s., sídlem Průmyslová 4544/1c, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
2. Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 6. 2. 2020 č. j. 10 C 248/2018-126 zastavil řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) a stěžovateli (žalovanému) pak uložil nahradit náklady státu, a to každému ve výši 11 517 Kč (výroky III. a IV.).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 4. 2020 č. j. 27 Co 99/2020-136 rozhodnutí okresního soudu v napadených výrocích II. až IV. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Krajský soud dospěl k závěru, že ve věci existují důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují postup podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud uvedl, že kompromisní dohoda mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení, která nakonec vyústila k odklizení předmětu sporu bez jeho věcného řešení a která vedla k zastavení řízení, znamenala, že náhrada nákladů řízení vedlejší účastnici řízení (která však zastavení řízení procesně nezavinila) by byla nepřiměřenou tvrdostí právě vůči stěžovateli. K tomu doplnil, že vedlejší účastnice řízení měla zákonný důvod k podání žaloby, což vylučovalo použití §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., přičemž ale současně ani nebyl důvod k použití §143 o. s. ř., když neshody mezi spoluvlastníky trvaly značnou dobu a oběma stranám je třeba zavinění za zastavení řízení přičítat rovným dílem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti vzniku samotného sporu, přičemž zdůrazňuje, že ze strany vedlejší účastnice řízení mohlo jít o zneužití práva, když v průběhu mimosoudních jednání o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zahájila soudní řízení. Vyslovuje přesvědčení, že soudy postupovaly nesprávně, formalisticky, v rozporu se zásadami občanského soudního řízení i se zásadami spravedlnosti. Rovněž jim vytýká, že nezohlednily okolnosti vzniku sporu a to, že stěžovatel měl od počátku zájem dosáhnout mimosoudního řešení sporu, do nějž byl nakonec vtažen libovůlí vedlejší účastnice řízení. Podotýká, že žaloba vedlejší účastnice řízení nemohla být s ohledem na existující znalecký posudek, podle něhož bylo možné reálné rozdělení věci, úspěšná. Zavinění za zastavení řízení je tak podle stěžovatele třeba spatřovat jednoznačně na straně vedlejší účastnice řízení, neboť jeho obrana vůči podané žalobě byla zcela legitimní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a nelze je z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud tedy není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval.
8. K tomu Ústavní soud podotýká, že v situaci, kdy obě procesní strany mají současně postavení žalobců i žalovaných (tzv. iudicium duplex), jako je tomu právě v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví, a tudíž mohou podat všichni žalobu, přičemž soud o ní rozhodující jí není vázán, se vychází ze zásady úspěchu ve věci, nicméně s tím, že vzhledem k okolnostem případu je namístě často zvažovat použití §150 o. s. ř., případně i §143 o. s. ř. [srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11 (N 168/62 SbNU 481)].
9. V dané věci krajský soud zcela jednoznačně uvedl, v čem spočívaly důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. (navíc ve prospěch stěžovatele). Poukazoval-li stěžovatel ještě na další důvody, pro které by mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, nejde z jeho strany o nic jiného, než o zpochybnění úsudku obecných soudů o náhradě nákladů řízení v jím napadených rozhodnutích. Okolnosti vzniku sporu sice mohou hrát roli v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení, avšak je věcí obecných soudů, jak se k těmto okolnostem postaví. Ústavní soud konstatuje, že ke zjevnému výkladovému (aplikačnímu) excesu, způsobilému založit porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v posuzované věci v řízení před obecnými soudy nedošlo.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu