ECLI:CZ:US:2020:3.US.1994.20.1
sp. zn. III. ÚS 1994/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Ž., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 138/4, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. května 2020 č. j. 1 Nt 1601/2020-5 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Šumperk, oddělení hospodářské kriminality ze dne 19. března 2020 č. j. KRPM-87834-81/TČ-2019-140981, č. j. KRPM-87834-83/TČ-2019-140981, č. j. KRPM-87834-82/TČ-2019-140981 a ze dne 23. března 2020 č. j. KRPM-87834-85/TČ-2019-140981 a č. j. KRPM-87834-86/TČ-2019-140981, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Šumperk, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále byl podle názoru stěžovatele porušen čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Šumperk, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), zahájil dne 19. 8. 2019 úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") ve věci podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl stěžovatel dopustit (stručně řečeno) tak, že z bankovních účtů (v napadených usneseních blíže specifikovaných) poškozených D. D. a R. D. v daných obdobích bez jejich vědomí a souhlasu převedl finanční prostředky na různé bankovní účty. Tímto jednáním stěžovatele měla být způsobena škoda v celkové částce 3 533 092 Kč.
3. Policejní orgán rozhodl po předchozím souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 16. 3. 2020 sp. zn. 0 ZN-1508/2019-95 v záhlaví citovanými usneseními podle §79g odst. 1 tr. řádu tak, že se zajišťují jako náhradní hodnota následující věci: peněžní prostředky do výše 130 349,77 Kč, včetně příchozích plateb a včetně úroků, na bankovním účtu stěžovatele vedeném u Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., peněžní prostředky do výše 514 522,76 Kč včetně příchozích plateb a včetně úroků na bankovním účtu stěžovatele vedeném u Komerční banky, a. s., které jsou v usneseních policejního orgánu dále specifikovány, dále peněžní prostředky do výše 174 622 Kč, které stěžovateli vyplývají jako nárok na vyplacení jednorázové výsluhové penze ze smlouvy o penzijním pojištění, a dále nemovité věci ve stěžovatelově vlastnictví v usneseních policejního orgánu blíže konkretizované, neboť nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelovy stížnosti proti shora označeným usnesením policejního orgánu byly napadeným usnesením Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") zamítnuty.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Napadená usnesení neodpovídají požadavkům, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny. Nedostojí zvýšeným požadavkům na objasnění důvodů, které policejní orgán a následně i soud k jejich vydání vedly. Způsob, jakým se policejní orgán vypořádal s důkazy, na kterých staví svoje podezření o možnosti spáchání trestného činu zpronevěry, je dle stěžovatele nedostatečný. Absentují konkrétní zjištěné skutečnosti a důvody, kterými by byl postup policejního orgánu odůvodněn. Okresní soud se nezabýval věcí v jejím celkovém kontextu. Zásah do vlastnického práva stěžovatele je zásahem nepřiměřeným a řádně neodůvodněným. Navzdory nekonkrétnímu a nepodloženému obvinění mu byly zajištěny veškeré finanční prostředky a nemovité věci, došlo tak k porušení principu přiměřenosti. Policejní orgán si "nedal námahu" s prověřováním vazeb a vztahů mezi údajnými poškozenými a prověřovaným, neboť trestní oznámení poškozených je jen jedním z mnoha útoků, které byly z jejich strany vůči stěžovateli podniknuty s cílem vyvinout na něj dostatečný tlak k tomu, aby jim poskytl plnění nad rámec dříve uzavřených smluv. K zajištění náhradní hodnoty pak dle stěžovatele neexistuje naléhavý právní zájem, k zajištění došlo po pěti letech od ukončení údajného páchání trestného činu a po roce probíhajícího vyšetřování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci, a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 661/05 ze dne 21. 2. 2006 (N 40/40 SbNU 331), nález sp. zn. II. ÚS 655/11 ze dne 30. 8. 2011 (N 144/62 SbNU 225), usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 a další, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
8. Majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. tr. řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004].
9. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následujících tr. řádu z pohledu ústavního rámce kladeny do těchto tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
10. Na tomto místě je třeba připomenout, že zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty byly použity ke spáchání trestného činu nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy v trestním procesu). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že majetkové hodnoty pocházejí z trestné činnosti, nemusí být hodnověrný nade vši pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád. Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení je mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu [k tomu srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)].
11. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
12. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění finančních prostředků a nemovitostí probíhá v režimu podle §79g tr. řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. Policejní orgán svá rozhodnutí o zajištění finančních prostředků a nemovitostí odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stádiu trestního řízení; toto odůvodnění dostatečným a přiměřeným způsobem uvádí konkrétní skutečnosti, na jejichž základě orgán činný v trestním řízení dospěl k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. Na nepřiměřenost zajištění nelze usuzovat, neboť zajištěná náhradní hodnota nepokrývá, byť jen z části, hodnotu výnosu z trestné činnosti, tj. celkovou výši škody, která měla být jednáním stěžovatele způsobena. Ani s ohledem na délku jeho trvání nelze považovat zajištění za nepřiměřené, neboť v době podání ústavní stížnosti trvalo pouze několik měsíců. Nadto z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatel využil zákonem danou možnost požádat o jeho zrušení.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil obdobné námitky, jako ve stížnostech proti usnesením policejního orgánu, kterými se již náležitě zabýval a které vypořádal okresní soud. Ten správně konstatoval, že podstatnými byly toliko námitky stěžovatele ve vztahu k existenci skutečností nasvědčujících tomu, že určitá věc představuje výnos z trestné činnosti, přičemž tuto věc nelze zajistit, a zároveň existuje jiná způsobilá majetková hodnota, jejímž zajištěním lze dosáhnout téhož účelu. Okresní soud v této souvislosti opětovně popsal jednání, jehož se měl stěžovatel dopustit, když poukázal na konkrétní platby, které měl stěžovatel z bankovních účtů podezřelých provést, přičemž tyto transakce včetně popisu jejich tvrzeného účelu měl za důkazně podložené. Ostatní námitky stěžovatele pak nebylo možno dle okresního soudu svou podstatou považovat za způsobilé ke změně rozhodnutí (bod 6 napadeného usnesení). Takovými argumenty, směřujícími již do věci samé, pak není oprávněn se zabývat v dané fázi trestního řízení ani Ústavní soud, neboť by fakticky nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. V tomto řízení je přezkoumáváno rozhodnutí o zajištění věcí jako náhradní hodnoty podle §79 odst. 1tr. řádu, což vymezuje rámec přezkumu, který v této věci může Ústavní soud provádět.
14. Okresní soud i policejní orgán dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatele vlastnit majetek. Závěry policejního orgánu i okresního soudu jsou dle Ústavního soudu logické i přesvědčivé. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladná.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu