ECLI:CZ:US:2020:3.US.2156.20.1
sp. zn. III. ÚS 2156/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem Na Pankráci 808/20, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 6 Tdo 212/2020-1126, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2019 č. j. 8 To 185/2019-1089 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. května 2019 č. j. 24 T 72/2014-1047, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud"), neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále namítá porušení zásady in dubio pro reo.
2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 téhož zákona. Za uvedené trestné činy byla odsouzena podle §206 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 jí byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání patnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") jí byla uložena povinnost uhradit poškozenému městu K. částku 82 828 Kč jako škodu způsobenou trestnou činností.
3. Trestní jednání stěžovatelky spočívalo stručně řečeno v tom, že jako starostka města K. a jeho jménem uzavřela smlouvu o dílo se společností SOVT-RADIO, s. r. o., jejímž předmětem byla dodávka bezdrátového rozhlasu pro město K. a jeho místní části v celkové ceně 410 940 Kč, přičemž k uzavření smlouvy byla sice stěžovatelka pověřena zastupitelstvem, které však též zvolilo výběrovou komisi k výběru dodavatele, a kdy tato komise vybrala nabídku této společnosti za cenu 299 952 Kč. Stěžovatelka o navýšené ceně neinformovala zastupitelstvo, částka jím nebyla schválena, nebyla vyčleněna v rozpočtu města ani prostřednictvím rozpočtových opatření. Bez vědomí zastupitelstva doplnila zakázku o dalších pět přídavných komponentů k bezdrátovému rozhlasu, které nebyly součástí původní nabídky v celkové hodnotě 38 760 Kč a dále o dva notebooky a stojan interaktivní tabule v ceně 71 157,60 Kč. Požádala dodavatele, aby tyto tři věci nebyly položkově uvedeny ve smlouvě o dílo, faktuře ani předávacím protokolu, a aby cena za dodávku těchto věcí byla do ceny o dílo promítnuta tak, že byly navýšeny ceny jednotlivých položek z původní nabídky. Dodavatel tak učinil. Město poté zaplatilo fakturu na částku 410 940 Kč. Uvedeného jednání se stěžovatelka dopustila přesto, že nemohla smlouvu o dílo podepsat (hospodaření obce měla zabezpečovat podle schváleného rozpočtu a provádět rozpočtování opatření v rozsahu stanoveném zastupitelstvem obce, přičemž v rozpočtu nebyly výdaje na pořízení bezdrátového rozhlasu připraveny) a z titulu své funkce měla uloženu povinnost hájit zájmy obce a majetek obce využívat účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Svým jednáním porušila rovněž zákon o veřejných zakázkách.
4. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. řádu napadený rozsudek okresního soudu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že za nezměněné právní kvalifikace jednání stěžovatelky a shodně uloženého trestu, stanovil stěžovatelce nově povinnost k úhradě škody ve výši 71 157,60 Kč, když z výroku o vině vypustil uvedení ceny 10 680 Kč za software pro vzdálené ovládání rozhlasu. Krajský soud pak ve výroku nově uvedl, že stěžovatelka s věcmi (notebooky a stojanem) naložila nezjištěným způsobem, avšak nikoli ve prospěch města K.
5. Dovolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především předkládá Ústavnímu soudu svá skutková tvrzení, své vlastní hodnotící úvahy k jednotlivým provedeným důkazům a prezentuje tak vlastní skutkovou verzi případu. Namítá vadná skutková zjištění, přičemž své námitky v tomto ohledu pak v ústavní stížnosti konkretizuje. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že byla odsouzena ve výše popsané trestní věci. Tvrdí, že skutky popisované v rozsudcích soudů obou stupňů se nestaly, nejsou trestným činem ani přečinem. Namítá, že trestné jednání jí nebylo prokázáno. Soudy měly hodnotit důkazy v její neprospěch, ty buď neakceptovaly, nebo byly bagatelizovány. Soudními rozhodnutími pak měla být porušena zásada, že účastníci jsou si v řízení rovni. Dále stěžovatelka namítá, že svědkům, kteří v trestním řízení měnili své výpovědi, byla ze strany soudu dána priorita a soudy o jejich výpovědi nepochybovaly. Dle stěžovatelky došlo rovněž k porušení zásady in dubio pro reo, tato byla soudy opomenuta. Celá kauza měla být řešena dle zákoníku práce jako schodek na svěřených hodnotách.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Pokud jde o rozsah ústavněprávního přezkumu návrhu stěžovatelky, z jeho obsahu je zřejmé, že stěžovatelka výslovně navrhuje petitem kasaci rozsudků "obou stupňů", tj. okresního a krajského soudu. Zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání, formálně právně nenavrhla. Protože však toto usnesení ke své ústavní stížnosti přiložila, Ústavní soud aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího. V opačném případě by totiž musel ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 333/06 ze dne 12. 9. 2006).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
11. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelkou podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Není tudíž účelné, aby se jimi Ústavní soud jako již čtvrtý soudní orgán v řadě znovu zabýval a opakoval to, co bylo již několikrát řečeno. Taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší. S odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a na tato odkazuje. Především pak na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který přiléhavě uvedl, že stěžovatelčiny námitky převážně směřovaly do skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně. Do těchto však Nejvyšší soud zásadně nezasahuje, činí tak jen tehdy, jestliže mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je extrémní nesoulad. V daném případě však taková situace nenastala. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak Nejvyšší soud shledal relevantními, avšak neopodstatněnými, toliko námitky stěžovatelky vztahující se k veřejné zakázce (otázce výběrového řízení) a k otázce pravomocí stěžovatelky. Jak Nejvyšší soud uvedl, tyto námitky však již přesvědčivě vypořádal krajský soud (v bodě 18 a v bodech 25-28 odůvodnění) a Nejvyšší soud ve shodě s jeho závěry tyto toliko v bodech 43-48 svého rozhodnutí doplnil.
13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v ustanovení §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatelky žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaných přečinů neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
14. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu