ECLI:CZ:US:2020:3.US.2164.20.1
sp. zn. III. ÚS 2164/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Petra Javůrka a Ing. Jiřího Nováka, obou zastoupených JUDr. Martinem Wurstem, advokátem, sídlem Pertoldova 3339/35 Praha 4, a JUDr. Martina Wursta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018 č. j. 32 Co 440/2017-143 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. května 2017 č. j. 43 C 142/2015-100, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí a určení, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelé jsou akcionáři obchodní společnosti NOVOTA, a. s. (dále též jen "obchodní společnost"). Tato obchodní společnost podala k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") coby soudu rejstříkovému návrh, kterým se domáhala zápisu změn v obchodním rejstříku na základě výsledků mimořádné valné hromady ze dne 3. 1. 2008 a zasedání představenstva ze dne 6. 1. 2008 ("návrh 1") a následně také návrh na zápis změn na základě výsledků mimořádné valné hromady ze dne 27. 3. 2008 a zasedání představenstva ze dne 31. 3. 2008 ("návrh 2").
3. Stěžovatelé měli za to, že v průběhu rejstříkových řízení, zahájených na návrh obchodní společnosti, došlo k nesprávnému úřednímu postupu a domáhali se žalobou podanou u obvodního soudu zaplacení částky 8 933 000 Kč s příslušenstvím. Nesprávný úřední postup stěžovatelé spatřovali zejména v délce řízení, které mělo v případě řízení o návrhu 1 činit celkem 1 085 dní a v řízení o návrhu 2 celkem 871 dní. Obvodní soud zkoumal podmínky vzniku nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Dospěl přitom k závěru, že zde není naplněn již první předpoklad pro přiznání nároku, a to nesprávný úřední postup soudu. Podle obvodního soudu byla délka předmětných řízení s ohledem na všechny relevantní okolnosti přiměřená, když soudy v obou řízeních postupovaly již od jejich zahájení aktivně a činily úkony v přiměřených lhůtách. To, že celková délka řízení činila 2 roky a 5 měsíců bylo ovlivněno zejména uplatňováním opravných prostředků podaných obchodní společností, resp. tím, že ve věci rozhodoval dvakrát soud I. stupně a dvakrát soud odvolací (z toho jednou výrok rozhodnutí soudu prvního stupně změnil). Z napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že délka řízení byla ovlivněna postupem obchodní společnosti, která svůj návrh doplňovala, dále byla vyzývána k úhradě soudního poplatku nebo k doložení požadovaných skutečností (listin) soudu, načež soud žádala o prodloužení lhůty k předložení listin. Bez ohledu na právní závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu zkoumal soud příčinnou souvislost mezi škodou v podobě ušlého zisku a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Uzavřel přitom, že příčinná souvislost nebyla zcela jednoznačně prokázána. To platí tím spíše, když z provedených svědeckých výpovědí vyplynulo, že ke snížení počtu zakázek došlo především v důsledku odchodu jednoho z klíčových pracovníků (Ing. Klimka) ze společnosti, načež se jí nedařilo vyhrávat výběrová řízení.
4. O odvolání stěžovatelů rozhodl městský soud tak, že výroky rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil a korigoval pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Městský soud doplnil a zopakoval dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu dospěl ke stejnému právnímu závěru jako obvodní soud. Zdůraznil především, že řízení o návrhu 1 a řízení o návrhu 2 je nutné posuzovat samostatně, a nikoliv ve spojení, jak tvrdili stěžovatelé. Odlišnost v předmětu obou řízení a jejich výsledek podle městského soudu pojmově vylučují vztah příčinné souvislosti mezi postupem soudů v řízení o návrhu 1 a tvrzenou škodou. Není proto rozhodující, kdy konkrétně bylo o návrhu 1 opírajícím se o odlišný skutkový základ, než návrh 2, rozhodnuto. Městský soud dále uvedl, že "by bylo na místě žalobu zamítnout i z důvodu toho, že v řízení nebylo postaveno najisto, zda (vůbec) a (v kladném případě) jakou konkrétní měrou se na postupném zhoršování hospodaření společnosti podílely jednotlivé faktory, které v daném případě pojmově přicházely do úvahy (absence zápisů členů představenstva společnosti v obchodním rejstříku, odchod Ing. Klimka ze společnosti a vliv hospodářské krize), respektive, že právě absence příslušných zápisů v obchodním rejstříku byla podstatnou příčinou snižování zakázek společnosti" (bod 18 odůvodnění).
5. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí městského soudu dovolání, které bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že první nastíněná právní otázka, zda bylo zastavení řízení o návrhu na zápis členů statutárního orgánu pro překážku litispendence nesprávným úředním postupem, nemohla založit přípustnost dovolání, jelikož na jejím řešení rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Rozhodnutí městského soudu nezáviselo ani na řešení další stěžovatelem vymezené otázky, zda "výklad zákonem stanovených pravidel pro hodnocení důkazů umožňuje, aby soud při hodnocení důkazů v rozsudku uvedl jako skutečnost jemu známou z úřední činnosti, aniž by předtím dal dovolatelům možnost, aby se k povaze takové skutečnosti vyjádřili..." Přípustnost dovolání nemohla podle Nejvyššího soudu založit ani otázka, zda zvláštní povaha rejstříkového řízení a význam jeho výsledku pro obchodní společnost nevyžaduje přísnější posouzení přiměřenosti délky rejstříkového řízení, neboť "(výlučně) na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí". Stěžovatelé dále Nejvyššímu soudu předložili údajně dosud neřešené otázky vztahující se k dokazování, resp. zjištěným skutkovým zjištěním. Tyto skutkové otázky však nemohly založit přípustnost dovolání, když je dovolací přezkum vyhrazen výlučně právním otázkám. Stěžovatelé tudíž v dovolání fakticky namítali procesní vadu řízení, k níž však Nejvyšší soud může přihlédnout až tehdy, je-li dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti rekapitulují průběh řízení a uvádějí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich základních práv, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny. Soudy podle názoru stěžovatelů v prvé řadě nezohlednily specifickou povahu rejstříkového řízení, u něhož je nutné posuzovat přiměřenost jeho délky přísněji. Soudy navíc nevzaly v potaz nesprávný postup rejstříkového soudu vedoucí k vydání rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu 1 pro překážku litispendence, byť bylo následně prokázáno, že taková překážka zde nenastala. Dobu 1 085 dnů, resp. 871 dnů, po níž bylo rejstříkové řízení vedeno, nelze podle stěžovatelů pokládat za dobu přiměřenou.
7. Městský soud podle stěžovatelů dospěl k takovým skutkovým zjištěním, která jsou v "příkrém rozporu s provedenými důkazy". Hodnocení důkazů navíc soud popsal takovým způsobem, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, a to "s ohledem na nesrozumitelnost náležitého odůvodnění". Mezi faktory vlivu na vznik tvrzené škody dále soudy přiřadily i hospodářskou krizi z roku 2008, aniž by však k tomu měly relevantní oporu. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na přípis městského soudu, který měl jednomu ze stěžovatelů na základě jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, sdělit, že součástí předmětného spisu nejsou žádné podkladové informace vztahující se k hospodářské krizi v roce 2008. Stěžovatelé dále tvrdí, že se městský soud nezabýval všemi jejich výtkami, a že rozhodnutí založil na opomenutých důkazech, když nepřihlédl k důkazům označeným jako "výkazy zisků a ztrát jiných podniků v České republice". Tyto opomenuté důkazy podle stěžovatelů zakládají nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale rovněž jeho protiústavnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Dva ze tří stěžovatelů jsou rovněž právně zastoupeni advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a třetí ze stěžovatelů je sám advokátem, proto nemusí být jako účastník řízení zastoupen jiným advokátem (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, včetně dovolání k Nejvyššímu soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zpravidla není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelé, nevede sám o sobě k porušení ústavně zaručených práv a svobod (usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98). V návaznosti na to Ústavní soud připomíná, že obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 a ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud je ve své přezkumné činnosti zásadně vázán rozsahem petitu podané ústavní stížnosti (nález ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07). Jak vyplývá již z bodu 5 tohoto usnesení, stěžovatelé podali proti rozhodnutí městského soudu rovněž dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání přitom stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti neuvedli. Rovněž z titulní strany ústavní stížnosti, z jejího obsahu, v němž proti usnesení Nejvyššího soudu ničeho nenamítají, jakož i z plné moci advokáta vyplývá, že stěžovatelé napadají ústavní stížností pouze rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu. Ústavní soud proto není oprávněn rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumávat, natož rušit. Stěžovatelé fakticky staví Ústavní soud do role dovolacího soudu, který má zrušit rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, pro nesouhlas stěžovatelů s jejich právními závěry. Ostatně okruh námitek vznesený v dovolání a v ústavní stížnosti je v zásadě totožný. O dovolání stěžovatelů však rozhodl Nejvyšší soud tak, že je odmítá, neboť stěžovatelé v něm nevymezili žádnou právní otázku způsobilou založit jeho přípustnost (§241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
11. K rozhodování civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona o odpovědnosti za škodu Ústavní soud opakovaně konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [např. nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373), nález ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581) nebo usnesení ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 1963/20]. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost představuje pouhé opakování, resp. pokračování polemiky s právními závěry obvodního soudu a městského soudu. Tato polemika však sama o sobě soulad napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem nemůže zpochybnit.
12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a neshledal žádné vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Rozhodnutí soudů jsou náležitým způsobem odůvodněna, je z nich patrné, na základě jakých důkazů soudy dospěly ke zjištěnému skutkovému stavu, a jaké právní závěry z něj za použití příslušných právních předpisů dovodily. Ústavní soud dále v žádném z napadených rozhodnutí neshledal, že by soud provedl ústavně neslučitelný výklad některého z ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu, popř. jiného právního předpisu - stěžovatelé ostatně žádný ústavně neslučitelný výklad konkrétního ustanovení zákona ani neuvádějí.
13. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelů týkající se tzv. opomenutých důkazů. Existenci takových důkazů však v dané věci neshledal. Ústavní soud připomíná, že za tzv. opomenuté důkazy, které zakládají důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, lze považovat takové důkazy, resp. důkazní návrhy, o nichž v řízení nebylo soudy rozhodnuto nebo jimiž se soudy vůbec nezabývaly [srov. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. To však nebyl případ stěžovatelů, neboť je z rozhodnutí městského soudu (srov. bod 16 odůvodnění) dostatečně patrné, z jakých konkrétních důvodů soud z navrženého důkazu označeného jako "výkazy zisků a ztrát jiných podniků v České republice" v řízení nevycházel, resp. proč tento důkaz neměl potenciál vyvrátit jeden z dílčích závěrů obvodního soudu. Nešlo proto ani o opomenutý důkaz, resp. důkazní návrh, o němž v napadeném rozhodnutí "nebyla ve vztahu k jeho zamítnutí zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" [nález ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323)]. Ústavní soud současně nezjistil ani to, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v rozporu (natož extrémním) se zjištěným skutkovým stavem [např. nález ze dne 26. 3. 1999 sp. zn. II. ÚS 301/98 (N 45/13 SbNU 325)].
14. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou ústavně slučitelná a srozumitelná, přičemž úvahy soudů neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu