ECLI:CZ:US:2020:3.US.2292.20.1
sp. zn. III. ÚS 2292/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41, Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, č. j. 5 Tdo 1428/2017-228, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 8 To 6/2017, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 43 T 9/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel shledán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení §256 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §329 odst. l písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku a zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jichž se dopustil způsobem a za okolností podrobně popsaných ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku.
3. Za tyto trestné činy byl stěžovateli podle ustanovení §329 odst. 3 trestního zákoníku za užití §43 odst. l trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle ustanovení §56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem.
4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel i druhý obviněný odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že v celém rozsahu zrušil rozsudek soudu I. stupně podle ustanovení §258 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Podle ustanovení §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu současně vrchní soud ve věci rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení §256 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §329 odst. l písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy uložil stěžovateli podle ustanovení §329 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. l trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen podle ustanovení §56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem.
5. Dovolání stěžovatele (druhého obviněného a nejvyššího státního zástupce) odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
7. Stěžovatel se s těmito rozhodnutími obecných soudů neztotožnil a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá obdobné námitky jako v průběhu předchozího řízení. Shodně jako v jím podaném dovolání tudíž uvádí, že "z důvodu nepředvídatelnosti, neurčitosti a netransparentnosti rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2015 nebyla trestní věc přidělena správně, a tudíž došlo k porušení práva na zákonného soudce." Opětovně rozporuje rovněž postup při výběru přísedících, kteří byli dle jeho názoru ustanoveni v rozporu s pravidly uvedenými ve zmíněném rozvrhu práce. Stěžovatel má dále za to, že "Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů kriminalizují jednání, které samo o sobě není vůbec trestné." Zejména namítá, že se vždy řídil doporučeními svých podřízených, tj. osob kompetentních k posouzení odborných otázek v procesu schvalování veřejných zakázek, resp. zdůrazňuje, že jeho úmyslem bylo splnění pokynu ministra a usnesení vlády dosáhnout úspor v resortu. Stěžovatel uvádí, že "nevěděl, ani vědět nemohl, že uzavření prováděcí smlouvy s Fujitsu a jejích dodatků nebude v souladu se zákonem. Tudíž nemohl jednat v úmyslu, a to ani v úmyslu nepřímém."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud předně připomíná, že ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu přísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, jen došlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Základní námitka stěžovatele souvisí s tvrzeným zásahem do práva na zákonného soudce. Jak ovšem vyplývá ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, tato námitka byla stěžovatelem uplatněna již v dovolání, přičemž byla Nejvyšším soudem podrobně vypořádána (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 36-45).
11. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že stěžovatel zásah do svého základního práva na zákonného soudce jen zcela povšechně tvrdí, aniž by jej však jakkoliv podložil, resp. alespoň naznačil, v čem tento zásah reálně spočívá. V dané situaci tudíž Nejvyššímu soudu nelze vytýkat, že stěžovatelovu námitku (uplatněnou až v průběhu dovolacího řízení) - s vědomím, že tvrzeně nesrozumitelné a nepředvídatelné přidělování věcí u Městského soudu v Praze mohlo být předestřeno již v průběhu řízení před soudem I. stupně - označil za účelovou. Ústavní soud ostatně již dříve aproboval závěr Nejvyššího soudu, že námitka, jež není založena na konkrétních skutečnostech a vychází pouze z předpokladu, že k přidělení věci nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem, má pouze formální povahu a nenaplňuje dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1734/17 ze dne 10. 7. 2018; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že "ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí" [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 230/96 (N 65/8 SbNU 141) ze dne 29. 5. 1997 či sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193) ze dne 6. 6. 2002].
13. Co se týká tvrzeného nedodržení rozvrhu práce při výběru přísedících, i zde je možné odkázat na přesvědčivou argumentaci Nejvyššího soudu (srov. body 42-44). Jak totiž vyplývá z judikatury zdejšího soudu [srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307) ze dne 3. 8. 2016], zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících jsou u povahy věci méně specifikované než na určení samotného soudce, přičemž je především vyžadováno, aby byli přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný. Toto kritérium bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno, když ani sám stěžovatel nezpochybnil, že v jeho věci rozhodovali přísedící, kteří podle rozvrhu práce pro roky 2015, resp. 2016, kdy proběhlo hlavní líčení, patřili do senátu 43 T.
14. Ústavní soud neshledal pochybení ani v tom, že jména ve věci rozhodujících přísedících podle seznamu abecedně nenásledují. Výkon funkce přísedícího je totiž zcela dobrovolný, může být odmítnut z důvodů pracovního či soukromého zaneprázdnění, v kterémžto případě - tak jako nyní - předseda senátu vybírá přísedící dále podle seznamu obsaženého v rozvrhu práce. Podstatné je v těchto případech to, aby výběr přísedících měl určitý logický systém a nedocházelo tak ke svévoli. Nic takového však v nyní posuzované věci nebylo zjištěno.
15. Další stěžovatelem uplatněné námitky míří ke zpochybnění naplnění skutkových podstat trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a zneužití pravomoci úřední osoby, z jejichž spáchání byl uznán vinným, když zejména tvrdí, že nejednal úmyslně, jak dovodily obecné soudy.
16. Na tomto místě je nejdříve vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) ze dne 20. 6. 1995]. Provedené důkazy by totiž zdejší soud mohl hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
17. Jak se podává z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, skutková zjištění soudů nižších stupňů vztahující se ke znakům objektivní i subjektivní stránky skutkových podstat obou shora uvedených trestných činů nevykazují jakýkoliv extrémní rozpor s provedeným dokazováním (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 62; rozsudek vrchního soudu, s. 26). V důkazním řízení tedy bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. nebyly přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele (k naplnění subjektivní stránky trestných činů srov. rozsudek městského soudu, s. 49-50; rozsudek vrchního soudu, s. 38; usnesení Nejvyššího soudu, body 54-62).
18. Rozvedeno konkrétně, z dokazování provedeného městským soudem s potřebnou mírou jistoty vyplývá, že stěžovatel úmyslně zneužil svěřené pravomoci a postavení náměstka ministra a bez toho, aby vybral nového dodavatele IT služeb pro Ministerstvo práce a sociálních věcí poptávaných v souvislosti s provozem agendových systémů výplaty nepojistných sociálních dávek v otevřeném řízení, zakázku zadal přímo společnosti Fujitsu. K obejití zákona o veřejných zakázkách a povinnosti vypsat otevřené výběrové řízení využil (společně s druhým obviněným) Rámcovou smlouvu uzavřenou mezi Ministerstvem vnitra a společností Fujitsu, přestože věděl, že poptávané služby se fakticky týkají vývoje a provozu nových agendových aplikací a pod tuto smlouvu je rozhodně nelze podřadit. Obecné soudy se též adekvátně vypořádaly s obhajobou stěžovatele poukazující na souhlasná stanoviska podřízených, resp. na požadavek nadřízených související s pokynem k úsporám v resortu (srov. rozsudek vrchního soudu, s. 26-27).
19. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl tyto závěry obecných soudů jakkoliv revidovat a současně připomíná, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel.
20. Posuzovaná ústavní stížnost je tak ve své podstatě pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
21. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu