ECLI:CZ:US:2020:3.US.2369.20.1
sp. zn. III. ÚS 2369/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Nguyen Hoan Kiem, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 – Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 30 Cdo 301/2019-161, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 – Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 7. 9. 2017 domáhal zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím coby nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o ochranu osobnosti vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 38/2009.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2018 č. j. 15 C 198/2017-96 uložil vedlejší účastnici, aby zaplatila stěžovateli částku 116 250 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 133 750 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud dospěl k závěru, že celková délka řízení trvající 8 let a 9 měsíců za situace, kdy pravomocně bylo toto řízení skončeno teprve krátce před rozhodnutím tohoto soudu a momentálně je ve věci podáno dovolání, již není přiměřená a to také vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o žalobu na ochranu osobnosti. Proto je namístě přiznání zadostiučinění v penězích, a to v částce 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, za první dva roky částku poloviční, neboť řízení sice trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, nicméně se nejedná o dobu natolik extrémní, za kterou by bylo možné přiznat zadostiučinění ve vyšší základní částce. Dále se soud zabýval jednotlivými parametry dle §31a odst. 3 zákona 82/98 Sb. s tím, že dospěl k závěru, že je nutné přiznat 10 % z důvodu vyššího významu řízení pro účastníka, a to vzhledem k tomu, že šlo o řízení na ochranu osobnosti, kdy i Evropský soud pro lidská práva spojuje s takovýmto typem řízení vyšší význam pro účastníky. Zároveň však obvodní soud celkovou částku o 10 % ponížil, protože jde o řízení skutkově a procesně složité, navíc s cizím prvkem, kdy je nutné zajistit tlumočníka a listiny překládat do vietnamského jazyka, což obecně zabere o něco delší dobu, než řízení, kde všichni účastníci ovládají český jazyk. Co se týká dalších parametrů, řízení proběhlo pouze na dvou stupních soudní soustavy, soud zde neshledal důvod pro procentuální moderaci, stejně tak soud nedospěl k závěru, že by kterýkoliv z účastníků jakkoliv přispěl k nepřiměřené délce řízení svým chováním. Soud tak dospěl k částce 116 250 Kč, kterou také jako náhradu nemajetkové újmy přiznal.
4. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 19 Co 204/2018-140 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (I. výrok), neboť se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Ve výroku o nákladech řízení městský soud rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že jejich náhrada činí 16 456 Kč, jinak jej rovněž potvrdil (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok).
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 č. j. 30 Cdo 301/2019-161 jako nepřípustné odmítnuto s odůvodněním, že městský soud se při svém rozhodování neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vyšel-li ze základní částky odškodnění 15 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že první dva roky řízení ohodnotil částkou o polovinu nižší. To platí i pro posouzení kritéria postupu soudů podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., jakož i otázky, zda lze v rámci kritéria složitosti řízení podle §31a odst. 3 písm. b) téhož zákona zohlednit okolnost, že byl v posuzovaném řízení stěžovateli, který neovládá český jazyk, ustanoven tlumočník.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud v napadených rozsudcích nerespektoval závěry nálezů sp. zn. II. ÚS 2588/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 223/83 SbNU 481), sp. zn. III. ÚS 899/17 ze dne 8. 8. 2017 (N 146/86 SbNU 473), sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19) a sp. zn. III. ÚS 1263/17 ze dne 20. 6. 2017 (N 107/85 SbNU 759), ve kterých Ústavní soud kladl důraz na zohlednění vlastní judikatury Nejvyšším soudem. Stěžovatel konstatuje, že ve svém dovolání uvedl konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a upozornil, že ačkoliv z průběhu řízení vyplývají průtahy řízení, tyto nebyly ve smyslu konstantní judikatury hodnoceny, a to i přes to, že podstatným způsobem zatížily celkovou délku řízení. Dovolací soud však nedostál své povinnosti vypořádat se se všemi relevantními námitkami a zcela ignoroval specifickou argumentaci ohledně průtahů v řízení. Závěr dovolacího soudu, že je-li posuzované řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou případné nesprávnosti na straně orgánu veřejné moci zohledněny již v základní částce, z níž soud při stanovení celkové částky zadostiučinění vychází, není možno vztahovat na průtahy v řízení, neboť ty jsou podle judikatury dovolacího soudu skutečností ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. a základní částka je stanovována podle kritéria §31a odst. 3 písm. a) tohoto zákona. S hodnocením kritéria podle §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., kdy obecné soudy konstatovaly, že řízení sice trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, nicméně se nejedná o dobu natolik extrémní, za kterou by bylo možné přiznat zadostiučinění ve vyšší základní částce, stěžovatel nesouhlasí, neboť jde o řízení, v němž jsou projednávány nároky stěžovatele na ochranu osobnosti, a které má podle judikatury Nejvyššího soudu pro stěžovatele zvýšený význam. Ke stanovení základní částky ve výši 15 000 Kč/rok stěžovatel uvádí, že tato základní částka již zjevně neodpovídá životní úrovni české společnosti. Vyjadřoval-li se Nejvyšší soud v roce 2010 poprvé k finančnímu rozpětí náhrady mezi 15 000 až 20 000 Kč/rok (v rozsudku ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), od té doby došlo k bohatnutí celé společnosti a názor vyslovený v citovaném rozhodnutí ustrnul na životních podmínkách společnosti v roce 2010 a neodpovídá dnešní úrovni. S ohledem na shora uvedené je z hlediska práva na spravedlivý proces nutno považovat stanovení základní částky 15 000 Kč/rok za bagatelizování nároku, které není hodnoceno ani z hlediska proporcionality.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
10. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností týkajících se nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení Ústavní soud ve své judikatuře už dříve zdůraznil, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
11. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že se dovolací soud nezabýval otázkou, zda při posuzování výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení lze přihlédnout k průtahům v tomto řízení jako ke skutečnosti podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., mající vliv na přiznání výše zadostiučinění.
12. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33), kde uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."
13. To se však v nyní posuzovaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným, a to konkrétně ke každé ze stěžovatelem v dovolání předložených otázek. Nejvyšší soud konstatoval, že se při hodnocení kritéria postupu soudů v posuzovaném řízení [§31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.] městský soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, jestliže neshledal důvod pro procentuální navýšení základní částky [na tomto místě poukázal Nejvyšší soud na bod IV ad c) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3211/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 30 Cdo 1500/2018]. Nejvyšší soud zdůraznil, že v případě posuzovaného řízení, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem opakovaně zrušen, se nejedná o případ tzv. kvalifikované kasace, kterou lze v rámci uvedeného kritéria přičítat státu k tíži tehdy, dojde-li ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), popřípadě bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesních vad. Městský soud se tak při hodnocení uvedeného kritéria neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž by v případě bezvadného postupu soudu nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu; je-li posuzované řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou případné nesprávnosti na straně orgánu veřejné moci zohledněny již v základní částce, z níž soud při stanovení celkové částky zadostiučinění vychází.
14. Nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud postupoval podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, včetně jeho nesouhlasu s tím, že základní částka ve výši 15 000 – 20 000 Kč za jeden rok řízení se od vydání shora citovaného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 nezvýšila, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu