ECLI:CZ:US:2020:3.US.2406.20.1
sp. zn. III. ÚS 2406/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PD - obchodní, s. r. o., sídlem Korunní 1208/74, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 32 Cdo 3765/2019-338, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodních společností 1) OMAYA, s. r. o., sídlem Dlouhá 720/46, Praha 1 - Staré Město, a 2) E. ON Energie, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2016 č. j. 13 Cm 1665/2013-157 zamítl intervenční žalobu [§91a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], již stěžovatelka (původně v řízení před krajským soudem Ing. Pavel Duchoň) formulovala tak, že se po obou vedlejších účastnicích řízení (žalovaných) domáhá zaplacení částky ve výši 714 000 EUR (výrok I.) z titulu nezaplacené faktury vystavené právní předchůdkyní stěžovatelky druhé vedlejší účastnici řízení za prodej emisních povolenek. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Obě vedlejší účastnice řízení mezi sebou vedou spor o zaplacení pohledávky vycházející z téže faktury u krajského soudu pod sp. zn. 13 Cm 2693/2009, přičemž v tomto sporu první vedlejší účastnice tvrdí, že ona je oprávněnou nositelkou této pohledávky, jež na ni byla rovněž postoupena.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 20. 3. 2019 č. j. 4 Cmo 276/2018-296 rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka, jakožto hlavní intervenient, by se mohla svého nároku (získaného na základě opakovaného postoupení pohledávky) domáhat proti první vedlejší účastnici řízení žalobou na určení, že tato není věřitelem předmětné pohledávky, a vůči druhé vedlejší účastnici řízení žalobou na plnění. Podle vrchního soudu by každopádně odporovalo logice, aby konkurující věřitel (tedy první vedlejší účastnice řízení) byla zavázána stejně jako dlužník (tedy druhá vedlejší účastnice řízení) původního věřitele.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2020 č. j. 32 Cdo 3765/2019-338 odmítl, jelikož je neshledal přípustným. Nejvyšší soud konstatoval, že otázku účinnosti postoupení pohledávky vrchní soud neřešil a vzhledem k důvodům, o něž opřel své rozhodnutí, ani neměl důvod řešit a jeho rozhodnutí tudíž na řešení této otázky nezáviselo. Přípustnost dovolání nemohla založit ani výtka, že se vrchní soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1042/2008, jestliže se nezabýval otázkou důvodnosti intervenční žaloby, tj. zda stěžovatelce svědčí lepší právní titul k žalované pohledávce. Závěr vyjádřený v uvedeném rozhodnutí, podle něhož byla-li uplatněna hlavní intervence, soud při rozhodování o věci samé se vždy nejdříve zabývá tím, zda je důvodná, nelze vytrhovat z kontextu a vnímat ho tak, že se soud musí zabývat důvodností žaloby, jíž je uplatněna hlavní intervence, z hlediska všech v úvahu přicházejících aspektů i tam, kde již z petitu žaloby je bez dalšího zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno. Uvedeným závěrem měl Nejvyšší soud na mysli, že v případě podání intervenční žaloby se soud zabývá nejprve touto žalobou, nikoliv žalobou podanou v původním řízení. Ostatně též závěr o tom, že žalobě tak, jak je v ní předložen návrh na rozhodnutí soudu, nelze vyhovět, je závěrem o nedůvodnosti žaloby. Tak tomu bylo rovněž v posuzované věci, v níž se stěžovatelka domáhala, aby byla oběma vedlejším účastnicím řízení uložena povinnost uspokojit peněžním plněním její tvrzenou pohledávku; vzhledem k tomu, že v postavení dlužníka pohledávky je pouze druhá vedlejší účastnice řízení, zatímco první vedlejší účastnice řízení je v postavení "konkurenčního" věřitele, je bez dalšího zřejmé, že žalobě nelze vyhovět, neboť přisuzující rozsudek by ukládal procesní povinnost k plnění též osobě, která zcela jistě v hmotném právu takovou povinnost nemá. U ní je z pohledu stěžovatelky jako hlavního intervenienta sporné právě jen to, zda je věřitelem předmětné pohledávky či nikoliv. Tím, že by první vedlejší účastnici řízení byla v očividném rozporu s hmotným právem uložena povinnost splnit stěžovatelce předmětnou pohledávku společně s dlužníkem, by se rozhodně spor o to, kdo je skutečným věřitelem této pohledávky, adekvátním způsobem nevyřešil. Podle Nejvyššího soudu ze shora citovaného rozhodnutí rozhodně nevyplývá, že by se v případech, kde jde o splnění dluhu, mohl spor o to, kdo je věřitelem pohledávky, řešit žalobou, jíž se jeden z tvrzených věřitelů domáhá, aby byla povinnost k zaplacení dluhu z pohledávky uložena společně druhému z tvrzených věřitelů a dlužníkovi. Takový žalobní petit by postavil "konkurenčního" věřitele do pozice dlužníka, což vztahům v systému hlavní intervence neodpovídá. Nejvyšší soud uzavřel, že žalobní petit neodpovídá nároku řešenému v intervenovaném řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by jí nesvědčil "lepší" právní titul k předmětné pohledávce. Zdůrazňuje, že změnou v osobě věřitele (postoupením pohledávky) nedochází ke změně v obsahu závazku. Její aktivní legitimace je tak nepochybná. Vrchnímu soudu vytýká, že své rozhodnutí založil na znění žalobního petitu, avšak samotnou důvodností intervenční žaloby se nezabýval. Obecné soudy měly být vedeny zejména tím, že je to právě stěžovatelka, které lepší právo k uplatnění nároku skutečně svědčí a neměly žalobu zamítnout z důvodu formulace žalobního petitu. Poukazuje na to, že žalobní petit formulovala ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí, tedy proti oběma účastníkům intervenovaného řízení. Stěžovatelka se považuje za věřitelku postoupené pohledávky, pročež byla její žaloba důvodná a uplatňovaný nárok jí měl být přiznán. V tom spatřuje vadu rozhodnutí vrchního soudu, kterou se však Nejvyšší soud nezabýval. Rozhodnutí Nejvyššího soudu proto považuje za nesprávné a neúplné, neboť se podobně jako vrchní soud nezabýval jejími námitkami ohledně důvodnosti intervenční žaloby, což má za následek porušení práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale její argumentace vůči němu je velice sporá, když se převážně soustřeďuje pouze na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tím pádem nedává Ústavnímu soudu příliš prostoru, aby se mohl ústavní stížností ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze, o jehož zrušení usiluje, podrobněji zabývat. Nelze zároveň přehlédnout, že i vůči rozhodnutím vrchního soudu a krajského soudu je stěžovatelčina argumentace v poloze pouhé polemiky s jejich právními závěry a není v ní obsaženo nic, co by celou věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje stejnou výtku, kterou uváděla dříve v dovolání, že se obecné soudy nezabývaly důvodností intervenční žaloby, když s výjimkou krajského soudu, který ovšem dospěl k závěru, že stěžovatelce nesvědčí lepší právo, svoje závěry postavily pouze na nesprávné formulaci žalobního petitu. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
9. Co se týče námitek stěžovatelky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, které, jak bylo uvedeno výše, jsou ostatně velmi stručné, Ústavní soud se omezí na konstatování, že výlučně Nejvyššímu soudu přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 ), což v dané věci nezjistil.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že je pravdou, že hlavní intervence je namířena proti všem účastníkům základního probíhajícího řízení (v dané věci řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 13 Cm 2693/2009), neboť hlavní intervenient (v daném případě tedy stěžovatelka) u nich popírá jejich nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, přičemž hlavní intervenient vychází z předpokladu, že je to on, komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu. Žalobce a žalovaný základního procesu vystupují v intervenčním řízení jako nerozluční společníci. Zvláštnost jejich procesního společenství však spočívá právě v tom, že žalobní petit intervenční žaloby nemusí vůči každému z nich znít shodně. Nelze tak mít výhrady proti závěru vrchního soudu, který akceptoval i Nejvyšší soud, že stěžovatelkou (resp. jejího právního předchůdce) formulovaný žalobní petit nenaplňuje smysl §91a o. s. ř., neboť by eventuálním vyhovujícím rozhodnutím nedošlo k ukončení původního sporu. Takové rozhodnutí by totiž vyvolalo téměř jistě potřebu nového řízení, v němž by se první vedlejší účastnice řízení, která o sobě rovněž tvrdí, že je nositelkou pohledávky za druhou vedlejší účastnicí řízení, musela svého práva znovu domáhat.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzovaném případě obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. O protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. V dané věci však výklad podaný obecnými soudy k §91a o. s. ř. není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu a právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, přesvědčivě a řádně odůvodnily, a nelze v jejich postupu spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu