ECLI:CZ:US:2020:3.US.2442.20.1
sp. zn. III. ÚS 2442/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kamily Čechové, advokátky se sídlem Pátova 394, Česká Lípa, zastoupené Mgr. Svatoplukem Čechem, advokátem se sídlem Mánesova 1085, Mělník, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 6. 2020, č. j. 31 To 237/2020-395, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 5. 2020, č. j. 2 T 7/2019-385, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka v trestním řízení jednala jako zmocněnkyně poškozeného. Po skončení trestního řízení zaslala soudu vyúčtování nákladů za zastupování poškozeného ve výši 27 225 Kč. Tento nárok stěžovatelky však byl napadeným usnesením Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") zamítnut s tím, že všechny úkony učiněné stěžovatelkou v trestním řízení byly neplatné, tudíž jí ani nevznikl nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů zmocněnce poškozeného. Následně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítl rovněž nyní napadeným usnesením stěžovatelčinu stížnost s odůvodněním, že nebyla podána oprávněnou osobou. Krajský soud totiž dovodil, že stížnost nepodala stěžovatelka, ale poškozený, který byl stěžovatelkou zastoupen. Poškozený však k podání stížnosti nebyl oprávněný, neboť má nárok na bezplatnou právní pomoc, a tudíž nebyl a nemohl být usnesením okresního soudu o odměně zmocněnce poškozeného nijak dotčen.
3. Stěžovatelka namítá, že jako advokátka poskytovala právní pomoc nezletilému poškozenému, a to na základě plné moci udělené jí matkou poškozeného. Po skončení trestního řízení, vedeného proti bratru poškozeného, pak stěžovatelka řádně vyúčtovala svoji odměnu. Nárok stěžovatelky však okresní soud zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nebyla oprávněna poškozeného zastupovat a veškeré úkony učiněné v rámci trestního řízení byly neplatné. Tento závěr dovodil přesto, že po celou dobu trestního řízení se stěžovatelkou jednal jako se zmocněnkyní poškozeného, doručoval jí veškeré písemnosti a nikdy nevznesl pochybnosti o případném nedostatku zmocnění stěžovatelky poškozeným. Krajský soud se k celé věci v napadeném usnesení vyjádřil tak, že pokud je stížnost proti usnesení okresního soudu nadepsána jako "stížnost poškozeného" a "odůvodnění stížnosti poškozeného", pak je to ve skutečnosti poškozený, kdo proti usnesení okresního soudu podává stížnost. Krajský soud však uzavřel, že poškozený měl ze zákona nárok na bezplatné právní zastoupení zmocněncem, a proto se ho usnesení okresního soudu o odměně a nákladech zmocněnce nedotýká, pročež proti němu nemůže ani podávat stížnost. Z tohoto důvodu také krajský soud podanou stížnost zamítl. Stěžovatelka tyto závěry rozporuje s poukazem na pasáže podané stížnosti, z níž musí být patrné, že stížnost podávala sama za sebe. Závěrem zdůrazňuje, že postup krajského soudu je krajně formalistický a obecné soudy postupovaly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, když nedůvodně odepřely stěžovatelce jakožto zmocněnkyni poškozeného právo na odměnu za řádně vykonanou a poskytnutou právní pomoc.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]; proto by tzv. "kvalifikované vady" musely dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy se nákladový výrok ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Silněji než jinde se tak uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě.
6. Ústavní soud shledává, že výše uvedený deficit v dané věci zjištěn nebyl. Na závěru okresního i krajského soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení ze zaužívaných výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obou soudů, jak jsou uvedeny v napadaných usneseních, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické, přičemž soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a příslušnými, řádně aplikovanými ustanoveními trestního řádu.
7. Tvrzení stěžovatelky ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu, že došlo ke zřejmé dezinterpretaci její stížnosti, Ústavní soud nepřisvědčil, jelikož toto tvrzení nemá oporu v podané stížnosti, kdy stěžovatelka skutečnost, že stížnost podává nikoliv za sebe, ale za zastupovaného, uvedla jak přímo v blanketní stížnosti ze dne 25. 5. 2020, tak také v jejím odůvodnění a doplnění ze dne 29. 5. 2020, kdy jen z názvu obou podání "stížnost poškozeného proti usnesení...." a "odůvodnění stížnosti poškozeného proti usnesení...." je patrné, že stěžovatelka tato podání činila z titulu zmocněnkyně poškozeného a nikoliv sama za sebe, což je dále patrné i z toho, že obě podání jsou výslovně podepsána poškozeným v zastoupení stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že takováto dvojí "zřejmá nesprávnost" je vysoce nepravděpodobná a činí tvrzení stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti nevěrohodným, a to zvláště za situace, kdy je právním profesionálem.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že závěry krajského soudu nelze považovat za rozporné se základními právy stěžovatelky. Krajský soud se nedopustil protiústavního vybočení, když stížnost poškozeného zamítl, neboť byla podána neoprávněnou osobou. Jak totiž krajský soud náležitě vyložil, z dikce ustanovení §151 trestního řádu vyplývá, že náklady zvoleného zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně, nese stát. Vůči státu pak zvolený zmocněnec uplatňuje svůj nárok a je to následně stát, kdo postupem podle ustanovení §155 odst. 4 trestního řádu rozhoduje o povinnosti odsouzeného tyto vzniklé náklady hradit. Poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně, se tedy rozhodnutí o nákladech zvoleného zmocněnce nijak netýká. V tomto ohledu ostatně krajský soud vytýká okresnímu soudu, že napadené usnesení okresního soudu poškozenému vůbec zasílal (viz odst. 14 napadeného usnesení krajského soudu).
9. Ve vztahu k napadenému usnesení okresního soudu je pak třeba uzavřít, že stěžovatelka skutečně nemohla vystupovat v postavení zmocněnkyně poškozeného jen na základě plné moci od matky nezletilého poškozeného, neboť poškozený je v sourozeneckém vztahu s obžalovaným a za této situace nemohou rodiče jako zákonní zástupci vykonávat jeho procesní práva, ale musí tak činit opatrovník, který byl ostatně poškozenému v trestním řízení ustanoven (srov. §45 odst. 1 trestního řádu). Pouze takto ustanovený opatrovník je pak oprávněn vykonávat všechna práva, která jinak náležejí zákonnému zástupci. Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že matka poškozeného nebyla oprávněna poškozenému synovi zvolit zmocněnce, neboť z důvodu kolize rodičů tito zde nemohli vystupovat jako zákonní zástupci nezletilého (viz. odst. 4 - 5 napadeného usnesení okresního soudu). Na tomto místě je pak nutné znovu zopakovat, že výše uvedené muselo (nebo alespoň mělo být) stěžovatelce jako právní profesionálce zřejmé.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu