ECLI:CZ:US:2020:3.US.2534.20.1
sp. zn. III. ÚS 2534/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Ondřejem Cibákem, advokátem se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2020 sp. zn. 61 To 497/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. července 2020 sp. zn. 1 Nt 2017/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou dne 14. 9. 2020, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dále jen ("Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž žádá, aby ústavní stížnost byla projednána přednostně a bez zbytečného odkladu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejího doplnění a příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 7. 2020 č. j. 1 Nt 2017/2020 bylo rozhodnuto, že dle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), z důvodu uvedeného v §67 písm. b) tr. řádu, se stěžovatel bere do vazby, přičemž vazba se počítá od okamžiku jeho zadržení dne 13. 7. 2020 v 12.30 hod.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 8. 2020 č. j. 61 To 497/2020 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu.
4. V předmětném trestním řízení je stěžovatel stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pro pokračující zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), účastenství na zvlášť závažných zločinech znásilnění ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), sexuálního nátlaku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) k §186 odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a účastenství na pokračujícím zvlášť závažném zločinu sexuálního nátlaku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) k §186 odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit společně s dalšími spoluobviněnými.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti především namítá, že v případě koluzní vazby je tříměsíční doba koncipována jako doba maximální, nejde o paušální dobu, "ve které si policejní orgán de facto může dělat, co chce a jak rychle chce". Nelze dle stěžovatele akceptovat, aby soud rozhodl o vzetí do koluzní vazby, aniž by mu byl ze strany policejního orgánu, resp. státního zástupce, doložen plán vyšetřování, ze kterého by bylo zřejmé, že k nezbytným vyšetřovacím úkonům (zejména výslechu svědků, kteří jsou dle policejního orgánu nositeli koluzního důvodu) dojde plynule a bez zbytečného odkladu tak, aby bylo možno obviněného z koluzní vazby co nejdříve propustit. Stěžovatel uvádí, že prověřování (v rámci daného trestního řízení, které souvisí s projektem X) již trvá rok a půl, obviněno společně se stěžovatelem je dalších osm osob. Stěžovatel poukazuje na nepřipravenost daného vyšetřování ze strany policejního orgánu, tento nemá plán vyšetřování (konkrétní plán výslechů), nepostupuje s maximálním urychlením (výslechy rušil předčasně, mezi výslechy jsou velké časové prodlevy). Podle stěžovatele je nutné, aby Ústavní soud k tomuto "zaujal jasné stanovisko" a zabránil orgánům činným v trestním řízení, aby koluzní vazbu využívaly jako "jakýsi tří měsíční bianco šek".
6. Stěžovatel má za to, že napadená usnesení jsou zcela nedůvodná, když u stěžovatele není žádný vazební důvod dán a současně nesplňují zákonné a judikatorní požadavky na rozhodnutí o vazbě. Obsahují pouze povšechná, paušální a zcela obecná konstatování, nezohledňují zásadní argumenty stěžovatele, neuvádějí žádné konkrétní skutečnosti a neobsahují ani žádnou individualizaci ve vztahu ke stěžovateli či konkrétní analýzu údajných okolností svědčících o možnosti působení stěžovatele na dosud nevyslechnuté svědky nebo o jiném maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ze strany stěžovatele. Takové odůvodnění je třeba považovat za nepřezkoumatelné.
7. Stěžovatel namítá, že ve vztahu k němu nejsou dány žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly obavě, že má koluzní záměry. Tyto nevyplývají ani z usnesení o zahájení trestního stíhání ani z provedeného dokazování, ale především ani z napadených usnesení. Stěžovatel se natáčení castingu osobně nikdy nezúčastnil, nebyl osobně v kontaktu s žádnými dívkami, které se ho účastnily. Nebylo zjištěno, že by kdy stěžovatel na jakéhokoli svědka či obviněného působil. Tři z devíti obviněných nejsou ve vazbě, dva z nich přesto, že oproti stěžovateli se svědkyněmi komunikovali. Projekt X byl v minulosti opakovaně prověřován, toto skončilo odložením či založením věci, někteří obvinění byli již tehdy vyslechnuti, byl vynesen i zprošťující rozsudek v případě obviněného A. B. Při vydání napadených rozhodnutí nebylo zohledněno, že v této věci vypovídal stěžovatel jako svědek. Pokud již byla věc dříve ze strany policie opakovaně prověřována, není z podstaty věci nyní možné, aby existoval důvod koluzní vazby.
8. Pokud je existence důvodné obavy z koluzního jednání stěžovatele v napadených usneseních dovozována z přístupu stěžovatele ke kontaktním adresám účastnic, z výše hrozícího trestu či konstatování o pracovní pozici stěžovatele, jedná se dle stěžovatele o zcela nekonkrétní odůvodnění. Písemné záruky, jež stěžovatel doložil na podporu svého tvrzení, že u něj nemůže být žádná obava z koluzního jednání dána, pak soudy v napadených usneseních nezohlednily.
9. V doplnění ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2020 stěžovatel informuje o tom, že policejní orgán opět zrušil výslechy svědků, které se měly konat v termínech 9. 9. 2020 a 10. 9. 2020. Devět týdnů od zadržení byli tak vyslechnuti pouze čtyři svědci. Z "údajných" osmnácti poškozených bylo jedenáct z nich vyslechnuto na úřední záznam o podání vysvětlení v období 20. 5. 2020 až 4. 6. 2020, tj. během cca dvou týdnů. To má dle stěžovatele ještě více umocňovat intenzitu zásahu do jeho základních práv. Stěžovatel dále uvádí, že usnesením obvodního soudu ze dne 10. 9. 2020 sp. zn. 1 Nt 2520/2020 byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby ze dne 20. 8. 2020, proti němuž podal do protokolu stížnost. Stěžovatel byl na základě karanténního opatření ve Vazební věznici Praha - Pankrác k výskytu COVID - 19 ze dne 9. 9. 2020 umístěn do karantény, kdy mu minimálně po dobu 15 dnů nebude umožněna osobní porada s obhájcem. Vzhledem k tomu, že vazební věznice neumožňuje konání videokonferencí (přestože o ni obhájce stěžovatele žádal), z toho důvodu se nemohl stěžovatel ani zúčastnit předmětného vazebního zasedání o jeho žádosti o propuštění. Stěžovatel má za to, že tím dochází k významnému zásahu do jeho práva na obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 tr. řádu (tedy v případě důvodů tzv. koluzní vazby že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
13. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V projednávaném případu není pochyb o tom, že se napadená rozhodnutí opírala o zákonné důvody vymezené v §67 a §68 tr. řádu. Rovněž nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že stěžovatel se ve vazbě nachází od 13. 7. 2020, což ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených §72a tr. řádu.
14. K námitkám ohledně důvodu vazby podle §67 písm. b) tr. řádu Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že ustanovení §67 písm. b) tr. řádu předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, zavdá-li obviněný sám svým jednáním příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit v závislosti na konkrétním případu i určitá "objektivní konstelace", která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování, ale i charakter trestné činnosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 138/93 ze dne 15. 9. 1994 (N 44/2 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996 (N 74/6 SbNU 27), nález sp. zn. II. ÚS 124/97 ze dne 30. 1. 2001 (N 20/21 SbNU 175), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235) či nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)].
15. Z hlediska posouzení respektování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele je proto rozhodující, zda z odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vyplývají skutečnosti vztahující se přímo ke stěžovateli, které byly podkladem pro závěr o existenci důvodu koluzní vazby ve smyslu §67 písm. b) tr. řádu. Ústavní soud v tomto ohledu nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí postrádají identifikaci konkrétních okolností odůvodňujících obavu z jeho působení na dosud nevyslechnuté svědky.
16. Z rozhodnutí obecných soudů v dané věci je patrné, že tyto při rozhodování o koluzní vazbě stěžovatele vedle závažnosti a rozsahu trestné činnosti (páchané dlouhodobě promyšleným a sofistikovaným způsobem, za účasti mnoha spolupachatelů), zohlednily také to, že se trestní řízení nachází ve stádiu, kdy je třeba učinit některé kroky, tj. vyslechnout konkrétní svědky (v ústavní stížností napadeném usnesení obvodního soudu specifikované), dále uvedly záměr policejního orgánu učinit výzvu do médií v souvislosti s projektem X, kdy dle jejich názoru lze mít za to, že po výzvě by se mohlo zvýšit množství svědkyň či poškozených. Obvodní soud pak argumentoval především pracovní pozicí stěžovatele, který coby zástupce obviněného M. S. zajišťoval finanční stránku věci, vyřizoval stížnosti účastnic a měl tudíž přístup k jejich osobním údajům a kontaktním adresám. Z této skutečnosti soudy pak logicky vzato dovodily, že by stěžovatel neměl problém působit na nevyslechnuté potenciální svědkyně. Námitku stěžovatele, že nevešel do osobního kontaktu s účastnicemi projektu, proto neshledaly podstatnou. Pracovní postavení, ale i výše trestu stěžovateli hrozícího byla pro soudy důvodem pro existenci obavy, že by v případě ponechání na svobodě mohl ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědkyně (jež měly být na stěžovateli závislé ve svých existenčních záležitostech) či svědkyně potenciální a mohlo by tak dojít ke zmaření objasňování skutečností závažných pro trestní řízení. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně odpovídají požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, z nichž vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud výše rekapitulované odůvodnění koluzní vazby v dané věci proto považuje za dostačující.
17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je rovněž patrno, že soudy nerezignovaly na posouzení otázky důvodnosti trestního stíhání, když doposud zjištěné skutečnosti obsažené ve spisovém materiálu vyhodnotily za dostatečně prokazující důvodné podezření, že se skutky staly, jsou trestnými činy a tyto spáchal právě stěžovatel.
18. Co se týče argumentu, že policejní orgán nepostupoval s maximálním urychlením a bez zbytečných průtahů tak, aby všichni svědci byli vyslechnuti plynule a s urychlením tak, aby bylo možno stěžovatele co nejdříve propustit z vazby na svobodu, že policejní orgán nemá plán vyšetřování a že tedy není konáno způsobem, který by co nejvíce šetřil práva stěžovatele, pak tato námitka ve své podstatě směřuje až proti následnému postupu Policie České republiky po vydání napadených rozhodnutí, ač pouze tato rozhodnutí samotná mohou být s ohledem na petit ústavní stížnosti předmětem současného přezkumu. Nijak nevyvrací existenci svědků, u kterých v době rozhodování obecných soudů existovala obava, že by na ně mohlo být působeno. Nicméně ani v postupu policejního orgánu neshledal Ústavní soud žádná ústavně významná pochybení. Obhájce stěžovatele byl o plánovaných výsleších svědků řádně informován. Nebyly-li tyto v důsledku objektivních příčin (např. omluvy svědkyň) realizovány a plán vyšetřování byl průběžně dle situace v rámci vyšetřování aktualizován, nelze v tom spatřovat žádný "záměr" policejního orgánu postupovat v průběhu vyšetřování v neprospěch stěžovatele a jeho setrvání ve vazbě. Řečené platí i s ohledem na dobu, v níž se stěžovatel ve vazbě nachází. Argumentuje-li pak stěžovatel maximální tříměsíční dobou koluzní vazby, rovněž pak této skutečnosti si byly orgány činné v trestním řízení v dané věci vědomy.
19. Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah. Ústavní soud nemá za to, že by rozhodnutí obecných soudů byla projevem libovůle. Jejich postup vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné ústavní deficity. Svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Obava, že stěžovatel bude jednat koluzně, byla obecnými soudy shledána na základě skutečností, které jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně uvedeny, přičemž na námitky stěžovatele bylo přiměřeným způsobem reagováno. Ústavnímu soudu nadto neuniklo, že důvodnost stěžovatelovy vazby byla opětovně k návrhu stěžovatele v řízení o jeho propuštění z vazby přezkoumána, když obvodní soud tento návrh zamítl.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu