ECLI:CZ:US:2020:3.US.2561.20.1
sp. zn. III. ÚS 2561/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Jana Mlčocha, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. srpna 2020 č. j. 22 Co 118/2020-495, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Jitky Zavadilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, jakož i ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 8. 2020 č. j. 22 Co 118/2020-495 nařídil v řízení o zaplacení částky ve výši 1 304 191 Kč s příslušenstvím předběžné opatření, jímž stěžovateli (žalobci) zakázal dispozici s nemovitostmi ve výroku tohoto usnesení blíže specifikovanými (dále jen "předmětné nemovitosti"). Důvodem pro nařízení předběžného opatření byla obava z ohrožení výkonu rozhodnutí o nákladech řízení přiznaných vedlejší účastnici řízení (žalované) stěžovatelovým odvoláním napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 6. 2019 č. j. 111 C 17/2016-378. Krajský soud zdůraznil, že pakliže stěžovatel sám v žádosti o osvobození od soudního poplatku z odvolání uváděl, že jeho majetkové poměry (příjmy) mu stěží umožňují jeho zaplacení, tím spíše nebudou moci dosahovat na úhradu několikanásobně vyšších nákladů řízení. Doložila-li vedlejší účastnice řízení, že jediný zpeněžitelný majetek (předmětné nemovitosti) převádí stěžovatel na třetí osobu a zároveň jej zatěžuje (věcným břemenem) tak, aby sám mohl mít z tohoto majetku prospěch, pak bylo na místě předběžné opatření nařídit.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že by byl ohrožen výkon rozhodnutí. Předběžné opatření nařízené ve prospěch vedlejší účastnice řízení představuje narušení dispozic s výlučným majetkem stěžovatele. Poukazuje na to, že je osobou dostatečně solventní, když jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků byly zamítnuty, pročež jsou obavy krajského soudu z ohrožení výkonu rozhodnutí liché. Rovněž se pozastavuje nad tím, že proti rozhodnutí krajského soudu nemá možnost podat žádný opravný prostředek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s nařízením předběžného opatření, které mu zabraňuje v dispozici s majetkem v jeho vlastnictví.
7. Ústavní soud úvodem považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
8. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04 ] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Ústavní soud se zpravidla nepovažuje být oprávněn vstupovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný exces Ústavní soud v napadeném rozhodnutí však neshledal.
9. Předmětem námitek stěžovatele je zejména otázka, zda byly krajským soudem správně posouzeny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud má v daném případě za to, že jeho závěry uvedené v napadeném rozhodnutí lze považovat za postačující a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout. V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat svévoli ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jeho zrušení. Je také zřejmé, že napadené rozhodnutí nebrání stěžovateli v případném podání návrhu na zrušení předběžného opatření, v němž by mohl osvědčit, že jeho ponechání v platnosti dále neobstojí.
10. Ohledně námitky stěžovatele, že mu byla tím, že o předběžném opatření rozhodl krajský soud, upřena možnost podání opravného prostředku, Ústavní soud připomíná, že právo na několik opravných instancí není ústavně zaručeno, jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě [srov. např. usnesení ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 298/02 (U 18/26 SbNU 381)].
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu