ECLI:CZ:US:2020:3.US.2653.20.1
sp. zn. III. ÚS 2653/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve Věznici Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Pavlem Kuchynkou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 3 Tdo 411/2020-16859, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, č. j. 3 To 12/2019-16266, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, č. j. 39 T 8/2017-15661, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), v němž je podrobně popsán skutkový děj (srov. rozsudek krajského soudu, s. 83-84), byl stěžovatel společně s dalšími obviněnými uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen "trestní zákoník"). Za tento trestný čin byl stěžovatel podle ustanovení §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle ustanovení §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle ustanovení §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl dále stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena na 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle ustanovení §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále mu byl podle ustanovení §73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.
3. K odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, stěžovatele a obviněné právnické osoby X, ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který podle ustanovení §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o trestech ohledně stěžovatele a dalších pěti obviněných, jakož i ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu ohledně stěžovatelova bratra, obviněného M. B. Za splnění podmínek ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu pak vrchní soud nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle ustanovení §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle ustanovení §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle ustanovení §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba byla stanovena na 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Podle ustanovení §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle ustanovení §71 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, konkrétně nemovitostí v jeho vlastnictví zapsaných na LV X1, Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, obec K., katastrální území K., parcelní číslo X2, druh pozemku orná půda, parcelní číslo X3, druh pozemku orná půda, parcelní číslo X4, druh pozemku orná půda. Podle ustanovení §73 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
6. Stěžovatel se s těmito rozhodnutími obecných soudů neztotožnil a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá obdobné námitky jako v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž vyjadřuje přesvědčení, že nebylo prokázáno jeho zapojení do trestné činnosti. Konstatuje, že sice s dobíjecími kupóny obchodoval, což ovšem neznamená, že se vědomě dopustil posuzované trestné činnosti. Zopakoval, že obecné soudy vůči němu neměly jiné relevantní argumenty než to, že je v příbuzenském vztahu s M. B., který měl být organizátorem celého protiprávního jednání, a že informace o těchto obchodech byly medializovány. Připomíná, že své daňové povinnosti bez dalšího plnil, což dokládají rovněž opakované kontroly ze strany finančního úřadu. Stěžovatel proto dle vlastních slov neměl žádné podezření, že by mělo docházet k protiprávnímu jednání. Dále namítl, že obecné soudy nesprávně a nedostatečně posoudily, že s dobíjecími kupóny obchodovala celá řada subjektů, avšak obviněno jich bylo jen několik. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s uložením trestu propadnutí náhradní hodnoty - pozemku, který uložil (ze stěžovatelova pohledu) chybně až soud odvolací. Tento majetek totiž neměl nic společného s namítanou trestnou činností.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
9. Ústavní soud však v nyní posuzovaném případě neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
10. Ústavní soud dále uvádí, že ve vztahu k pravidlu in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny, jehož se stěžovatel dovolává, když naznačuje, že obecné soudy nevyvrátily jeho obhajobu, je vyžadováno, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele.
12. Ústavní soud rovněž podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, ve skutečnosti představuje pouze opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatele dostatečně a přesvědčivě vypořádaly, což ostatně potvrdil rovněž Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu, str. 10-11). Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat, neboť řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. To ovšem také konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.
14. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, již dovolací soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nebyl dán důvod k přezkoumávání dokazování provedeného krajským a vrchním soudem, neboť zde neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. usnesení Nejvyššího soudu, str. 10). Průběhem dokazování se podrobně zabýval rovněž vrchní soud, který zhodnotil skutková i právní zjištění krajského soudu jako správná (srov. rozsudek vrchního soudu, body 30-32).
15. Na těchto závěrech nehodlá - a ze shora uváděných důvodů ani nemůže - Ústavní soud s přihlédnutím k již zmiňované zásadě minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci cokoliv zpochybňovat, neboť je považuje za přiléhavé a nespatřuje v nich cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
16. Ústavní soud nepovažoval za relevantní ani námitku, že se na protiprávním chování, které je nyní stěžovateli kladeno za vinu, podílely rovněž další subjekty, jež však nebyly vůbec stíhány či obviněny. Argument, že se trestné činnosti dopouští též jiné osoby (tu quoque), totiž není relevantní, resp. není způsobilý vyloučit trestní odpovědnost konkrétního pachatele, v tomto případě tedy stěžovatele, jehož vina byla prokázána nade všechnu pochybnost.
17. Ústavní soud se ztotožnil rovněž se závěrem týkajícím se uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty - pozemku. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž jednoznačně vyplývá, že tento druh trestu není vázán na existenci vztahu věcí, jichž se propadnutí týká, ke spáchanému trestnému činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015). Co se týká námitky, že obecné soudy při aplikaci ustanovení §71 trestního zákoníku neřešily, jaká byla hodnota věci, která by jinak propadla, tedy jaká finanční částka, kterou měl stěžovatel spotřebovat, odpovídala výnosu z trestné činnosti, pro zdejší soud je především podstatné, že ani sám stěžovatel netvrdí, že by cena propadlých náhradních hodnot - shora specifikovaných pozemků - byla ve zjevném nepoměru k výši škody způsobené předmětnou trestnou činností (srov. rozsudek krajského soudu, s. 95). Přehlédnout ostatně nelze ani skutečnost, že stěžovatel v tomto ohledu neuvádí, že by snad tuto námitku předestřel již v řízení před dovolacím soudem, resp. že by ji Nejvyšší soud ponechal bez povšimnutí.
18. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu