ECLI:CZ:US:2020:3.US.2683.20.1
sp. zn. III. ÚS 2683/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Martina Kobera, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 23 Cdo 1471/2020-346 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2020 č. j. 47 Co 196/2019-307, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti VK INVESTING, s. r. o., sídlem Moravská 205, Jaroměř, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně), jako zhotovitelka, se po stěžovateli (žalovaném), jako objednateli, domáhala zaplacení částky ve výši 2 939 672,91 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky za doplacení ceny díla (stavby) podle smlouvy o dílo ze dne 20. 10. 2015 uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení (dále jen "smlouva o dílo"), včetně jejích dodatků č. 1 a 2, představující rozdíl mezi sjednanou cenou stavby ve výši 14 735 157,72 Kč a platbami uhrazenými stěžovatelem v průběhu výstavby. Vedlejší účastnice řízení svoji žalobu opřela o tvrzení, že nárok na doplacení zbytku ceny díla jí vznikl po protokolárním předání stavby ze dne 20. 2. 2017 a vydání následného platného kolaudačního souhlasu s užíváním stavby. Stěžovatel svoji obranu vystavěl na tvrzení, že má nárok na slevu z ceny díla za práce, které nebyly provedeny.
3. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2019 č. j. 130 C 36/2017-244 žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 526 679 Kč (výrok II.) a dále, že je vedlejší účastnice řízení povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 2 564 Kč (výrok III.).
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 1. 2020 č. j. 47 Co 196/2019-307 rozhodnutí okresního soudu změnil ve výroku I. tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 2 202 914,91 Kč s příslušenstvím a co do částky 736 758 Kč s příslušenstvím jej pak v uvedeném výroku potvrdil (výrok I.). Krajský soud dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 333 485 Kč (výrok II.) a na náhradě odvolacího řízení částku 98 128 Kč (výrok V.). Stěžovateli dále uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 1 923 Kč (výrok III.) a vedlejší účastnici řízení uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 641 Kč (výrok IV.). Krajský soud uvedl, že dílo bylo protokolárně předáno (20. 2. 2017) a byl vydán i kolaudační souhlas s užíváním stavby (22. 2. 2017), avšak na díle přetrvávaly vytknuté dílčí vady. Po posouzení skutkových okolností a výkladem smlouvy o dílo dovodil, že stěžovatel mohl požadovat nejvýše zádržné ve výši 5% z ceny díla, tj. částku ve výši 736 758 Kč. Zároveň krajský soud poukázal na to, že bylo-li by úmyslem stran, aby právo na zaplacení ceny díla vzniklo až úplným odstraněním všech vad díla, pak by ustanovení o zádržném, protokolárním předání díla a jeho kolaudaci ztratilo na významu.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2020 č. j. 23 Cdo 1471/2020-346 odmítl, jelikož je neshledal přípustným. Stěžovatelova námitka, že krajský soud smlouvu o dílo nesprávně vyložil, přípustnost dovolání nemohla založit, neboť krajský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud v souladu s §555 odst. 1 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, při výkladu smlouvy vyšel z obsahu jednotlivých ujednání smlouvy o dílo, která vykládal ve vzájemné souvislosti, a zabýval se i úmyslem smluvních stran. Krajský soud svým výkladem smlouvy ani nenahradil vůli jednajících stran. Nejvyšší soud přitakal i závěru krajského soudu, podle kterého dílčí protokol o řádném provedení prací bylo možné nahradit protokolem o předání a převzetí díla, jenž podle smlouvy o dílo naplňoval stejný účel kontroly správnosti provádění díla. Krajský soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 32 Odo 894/2002, dovodil-li, že vedlejší účastnici řízení vznikl nárok na zaplacení části ceny díla vyjma 5% zádržného, když pro to byly naplněny smluvní podmínky poté, co stěžovatel převzal dílo odsouhlasením protokolu o předání a převzetí díla ze dne 20. 2. 2017 a dílo bylo následně zkolaudováno. Vada řízení spočívající v neprovedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem přípustnost dovolání rovněž nemohla založit, neboť k takto namítaným vadám řízení Nejvyšší soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Nejprve rekapituluje rozhodné skutkové okolnosti, předchozí průběh řízení a obsah soudních rozhodnutí. Soudům jednak vytýká, že neprovedly důkaz znaleckým posudkem ohledně neprovedených prací, na němž mohl vystavět svoji obranu, jednak namítá, že soudy porušily princip autonomie vůle ignorováním výslovně projevené vůle účastníků smluvního vztahu. Podle stěžovatele měl být znalecký posudek proveden k prokázání jeho tvrzení, že předané dílo má vady spočívající v neprovedení dohodnutého rozsahu díla. K tomu podotkl, že okresní soud navrhovaný důkaz znaleckým posudkem neprovedl, neboť žalobu zamítl z jiných důvodů. Krajský soud pak požadavku stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem rovněž nevyhověl, neboť stěžovatel nepředložil soupis konkrétních prací a materiálu po konečné změně rozsahu díla (podle dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo). Odmítnutím návrhu na provedení důkazu krajský soud odňal stěžovateli možnost prokázat tvrzení, na kterých postavil svoji obranu, v čemž je třeba spatřovat porušení práva na soudní ochranu. Krajskému soudu stěžovatel dále vytýká, že porušil princip autonomie vůle. Poukazuje přitom na znění smlouvy o dílo, z níž vyplývá, že platba jednotlivých faktur za dílo byla podmíněna předložením výkazu řádně provedených prací a jeho odsouhlasením. Vedlejší účastnice řízení však výkaz prací k předloženým fakturám nepředložila, pročež jí nesvědčilo právo fakturu vystavit a stěžovatel neměl povinnost na tuto fakturu plnit. Závěr krajského soudu, že dílčí (měsíční) výkaz prací mohl být nahrazen protokolem o předání a převzetí díla z textu smlouvy nevyplývá a jde o úvahu soudu, která nemá žádný podklad.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že nebyl proveden jím navržený důkaz znaleckým posudkem, který měl prokázat jeho tvrzení o nedodání díla ve smlouvou stanoveném rozsahu. S touto námitkou Ústavní soud nesouhlasí. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu obecný soud vede dokazování k návrhům účastníků řízení a sám na základě vlastní úvahy rozhoduje, které z nich jsou relevantní pro takové zjištění skutkového stavu, na jehož základě bude možné věc právně posoudit a rozhodnout; není povinen provádět všechny navržené důkazy, je povinen pouze důkazní návrhy vypořádat. Opomenutí důkazu znamená, že ve vztahu k jeho zamítnutí není ve vlastních rozhodovacích důvodech zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci [viz např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) či usnesení ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3349/16, bod 18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo. Je sice pravdou, že uvedený důkaz nebyl proveden, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu lze dovodit, že tento důkaz nebyl proveden pro nadbytečnost (viz obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 2258/19 ze dne 30. 7. 2019, bod 12), a to zejména proto, že se stěžovateli v prvé řadě nepodařilo prokázat, v jakém rozsahu se dílo nacházelo v okamžiku předání a převzetí, resp. jaká jeho část i přes podpis předávacího protokolu dne 20. 2. 2017 předána nebyla. Stěžovatel tedy na jedné straně podepsal předávací protokol, z něhož vyplývá rozsah provedených prací, na straně druhé se snaží závěry z něho se podávající zpochybnit provedením znaleckého posudku.
11. Zpochybňuje-li stěžovatel výše uvedené závěry, jde tak z jeho strany o pouhou polemiku s podústavním právem, která nemá potřebný ústavněprávní přesah. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud nesdílí ani námitku, že krajský soud nerespektoval autonomii vůle smluvních stran. V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že rozhodně ctí autonomii vůle, která má svůj základ v čl. 2 odst. 3 Listiny. Podle tohoto ustanovení jsou orgány státní moci povinny postupovat tak, aby při výkladu a aplikaci podústavního práva přílišným formalismem nezasáhly do práva jednotlivce činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon výslovně neukládá [srov. např. nález ze dne 13. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 43/04 (N 54/33 SbNU 55)].
13. Ústavní soud vyslovuje přesvědčení, že krajský soud se tomuto požadavku nezpronevěřil. Krajský soud věnoval v dostatečném rozsahu pozornost námitkám stěžovatele ohledně práv a povinností plynoucích ze smlouvy o dílo. Všechny své skutkové i právní závěry přitom podrobně odůvodnil a náležitě a logicky popsal úvahy, na nichž založil své rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by rozhodování krajského soudu bylo ovlivněno prvkem svévole, či trpělo extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Naopak provedl řádný výklad rozhodujících smluvních ustanovení a z něj vyvodil odpovídající právní závěry.
14. Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout ani napadenému usnesení Nejvyššího soudu (třebaže jeho závěry stěžovatel v podstatě vůbec nezpochybňuje). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu přesvědčivě vyplývá, proč nepovažoval stěžovatelovo dovolání ani za přípustné, ani za důvodné a rovněž dostatečně vypořádal jeho námitky.
15. Ústavní soud uzavírá, že neshledal v postupu obecných soudů pochybení, neboť napadená rozhodnutí jsou logicky odůvodněna, nevykazují prvky svévole a nezakládají zásah do základního práva stěžovatele na soudní ochranu či spravedlivý proces.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu