ECLI:CZ:US:2020:3.US.2707.20.1
sp. zn. III. ÚS 2707/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Klárou Kalibovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Eliášova 28, Praha 6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, č. j. 3 Tdo 624/2020-943, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2019, č. j. 50 To 327/2019-866, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2019, č. j. 7 T 92/2017-827, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinem výtržnictví podle ustanovení §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
3. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle ustanovení §146 odst. 3 trestního zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
4. Podle ustanovení §82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovateli dále uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Podle ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") bylo stěžovateli uloženo uhradit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku ve výši 24 433 Kč a poškozenému D. S. částku ve výši 918 743 Kč.
5. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") tak, že jej podle ustanovení §256 trestního řádu zamítl, neboť shledal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu správným a zákonným.
6. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud.
7. Stěžovatel se se závěry obecných soudů neztotožnil a brojí proti nim ústavní stížností, v níž ale předkládá obdobné námitky, které prezentoval již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, že obecné soudy vycházely pouze z neúplného segmentu důkazních prostředků, aniž by však odstranily stěžovatelem předkládané námitky. Poukazuje na některé rozpory ve skutkových zjištěních (např. opakuje, že při úderu směřujícímu vůči poškozenému neměl v rukou sklenici), zpochybňuje hodnověrnost výpovědí svědků (poškozeného a jeho manželky) a provedených znaleckých posudků. Stěžovatel brojí rovněž proti stanovené výši náhrady škody.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Naznačená situace však v nyní posuzovaném případě prokazatelně nenastala.
10. K tomu je vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci
relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
12. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele (srov. usnesení krajského soudu, bod 20). Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
13. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.
14. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, již odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že skutková zjištění provedená prvoinstančním soudem jsou správná, když z rozhodnutí okresního soudu jednoznačně vyplývá, proč se tento soud při konstrukci skutkového stavu věci opřel o usvědčující výpovědi poškozeného a jeho manželky, jejichž verze je podporována rovněž dalšími provedenými důkazy, a to zejména znaleckými posudky (srov. usnesení krajského soudu, bod 19). Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že stěžovatel silnými údery, rukou sevřenou v pěst, udeřil poškozeného do hlavy, v důsledku čehož u poškozeného došlo k trvalému poškození sluchu (srov. rozsudek okresního soudu, s. 15). Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem neshledal mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními týkajícími se okolností celého incidentu, jeho průběhu a vzniklého následku nic, co by svědčilo o extrémním nesouladu ve shora naznačeném smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 35), resp. neshledal nic, co by věc posunulo do ústavní roviny, a tedy iniciovalo uplatnění jeho kasační pravomoci.
15. Lze tak uzavřít, že Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní přezkumnou instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu