ECLI:CZ:US:2020:3.US.2791.20.1
sp. zn. III. ÚS 2791/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2020 č. j. 22 Cdo 3969/2019-1651, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2019 č. j. 17 Co 462/2015-1545 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. srpna 2015 č. j. 13 C 146/2010-607, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) Lucie Benešové, 2) MUDr. Ivany Šarbochové, a 3) Antonína Šarbocha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 13 C 146/2010 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2015 č. j. 13 C 146/2010-607 zamítl návrh, jímž se stěžovatel domáhal zřízení věcného břemene průjezdu motorovými vozidly po cestě přes pozemky parc. č. AB, parc. č.AC , parc. č. AD a parc. č. AE v k. ú. a obci D. D., ve prospěch vlastníka budovy č. p. XY, postavené na stavebním pozemku parc. č. BC v k. ú. a obci D. D., v rozsahu uvedeném v geometrickém plánu č. 343-25/2011, za náhradu 5 000 Kč (I. výrok), uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 162 636 Kč (II. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit státu na nákladech řízení částku 14 254 Kč (III. výrok). Obvodní soud dospěl k závěru, že věcné břemeno nelze stěžovateli zřídit proto, že má přístup ke své nemovitosti ve ztíženém rozsahu, ten si navíc může se souhlasem obce a prostřednictvím vložených investic vylepšit. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2016 č. j. 17 Co 462/2015-905 rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil.
3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2017 č. j. 22 Cdo 1976/2017-1060 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se dostatečně zabýval námitkou stěžovatele týkající se zdravotního stavu jeho manželky, jenž jí za stávající situace nedovoluje nemovitost užívat.
4. Městský soud následně rozsudkem ze dne 13. 6. 2019 č. j. 17 Co 462/2015-1545 rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil, a setrval na závěru, že stěžovatel se domáhá zřízení nezbytné cesty za účelem pohodlnějšího spojení, které by nijak významně manželce stěžovatele neulehčilo užívání nemovitosti, naopak vedlejší účastníky jako vlastníky dotčených pozemků by objektivně zatížilo.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 6. 2020 č. j. 22 Cdo 3969/2019-1651 odmítl jako nepřípustné, neboť se městský soud ve svých závěrech neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že se městský soud vypořádal s otázkou zdravotního stavu manželky stěžovatele dostatečně. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že soudy při hodnocení možného přístupu k nemovitostem vycházely ze znaleckých posudků, ze kterých vyplývají skutkově závěry, které jsou mezi sebou navzájem v přímém rozporu. Na rozdíl od závěrů znaleckého posudku Ing. Luxemburka předloženého vedlejšími účastníky, vyplývá jak ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Řeháka, tak ze znaleckého posudku Ing. Škvora předloženého stěžovatelem, že pěší přístup k předmětné nemovitosti by byl možný jen za velice příznivých klimatických podmínek, pro osoby se zdravotním postižením pak pěší přístup není možný vůbec. Dále se v obou posledně jmenovaných posudcích uvádí, že přístup k nemovitosti stěžovatele nelze zřídit jinak než přes pozemky vedlejších účastníků. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces také v tom, že se soudy nevypořádaly s existencí správních rozhodnutí a závěry v nich obsaženými, konkrétně jde o rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 14481/DS/2012-3 Ma bod 34), 35) - 37) o neexistenci komunikace na podstatné části parcely CD v obci D. D. Stěžovatel taktéž namítá porušení jeho práva vlastnit majetek, kdy skutečnost, že nemovitost č. p. XY. je v současné době zcela nedostatečně spojena s veřejnou cestou a přístup k ní lze realizovat toliko pěší chůzí přes pozemek parc. č. CD za příznivých klimatických podmínek, značně limituje stěžovatele v užívání této nemovitosti a neumožňuje mu vykonávat činnosti s tímto související. Závěrem stěžovatel uvádí, že zamítnutím jeho návrhu na zřízení věcného břemene nedošlo pouze k výraznému omezení jeho vlastnických práv, ale rovněž k porušení práva na ochranu zdraví jeho manželky, neboť pobyt v předmětné nemovitosti, přístup, k níž je jí bez zřízení věcného břemena s ohledem na její vážné neurodegenerativní onemocnění znemožněn, může po fyziologické, respirační a psychické stránce značně zlepšit její zdravotní stav.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
9. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že obvodní soud již ve věci dříve rozhodoval, a rozsudkem ze dne 13. 2. 2012 č. j. 13 C 146/2010-169 žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud usnesením ze dne 30. 8. 2012 č. j. 17 Co 253/2012-222 rozsudek obvodního soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost a vytknul obvodnímu soudu nedostatečně provedené dokazování ve vztahu k závěru, že rekreační objekt stěžovatele je přístupný z komunikace na pozemku parc. č. CD ve vlastnictví obce. Městský soud poté doplnil rozsáhlým způsobem dokazování, a to zejména znaleckým posudkem Ing. Miloslava Řeháka ze dne 28. 6. 2014, znaleckým posudkem Doc. Ing. Františka Luxemburka, CSc. ze dne 3. 3. 2015, územním rozhodnutím ze dne 20. 1. 2015 spolu s mapou, vyjádřením Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 16. 11. 2012, rozhodnutím Krajského úřadu Královehradeckého kraje ze dne 29. 4. 2013, výslechem znalců Ing. Miloslava Řeháka a Doc. Ing. Františka Luxemburka, CSc., šetřením na místě samém, geometrickým plánem ze dne 16. 7. 2012 a výslechem svědka Davida Neumanna a Petra Vaňhary. Po novém hodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že stěžovatel má ke své nemovitosti přístup prostřednictvím veřejné komunikace vedoucí po pozemku parc. č. CD, přičemž až k hranici parcely č. BD je pak tento přístup možný celoročně jak pěším způsobem, tak motorovými vozidly, dále povrch navazující na pozemek parc. č. BD tvoří zatravněná plocha, tato část umožňuje celoročně přístup k nemovitosti pěšky (případně vozidlem s náhonem na čtyři kola či technicky uzpůsobeným pro podobný terén) a takto je rovněž využívána. Skutečnost, že tímto způsobem je přístup k nemovitosti stěžovatele možný, soud ověřil i v rámci místního šetření. Soud z výslechu svědka Davida Neumanna (starosty obce D. D.) zjistil, že obec sice nemá na úpravu tohoto pozemku pro komunikaci prostředky, avšak stěžovateli by v úpravách nebránila a naopak mu i nabídla možnost úpravy tohoto pozemku tak, aby byl umožněn optimální přístup k jeho nemovitosti, to však nebylo ze strany stěžovatele akceptováno. Z výpovědi svědka Petra Vaňhary vyplynulo, že v okolí jsou nemovitosti, které mají obdobný, případně i horší přístup.
10. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, jaké skutečnosti má za zjištěné, jaké dokazovat netřeba atd. Namítá-li stěžovatel, že soudy vycházely ze znaleckých posudků, které byly v rozporu, upozorňuje Ústavní soud, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soud však není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, může pouze hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.
11. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu vyplývá, že soud se přiklonil k závěrům znaleckého posudku Doc. Ing. Františka Luxemburka, CSc., že pozemek parc. č. BD oddělený z parc. č. CD ve vlastnictví obce D. D. lze využívat jako cestu pro chůzi nepřetržitě. Obvodní soud zdůraznil, že vycházel nejen ze zjištění učiněných v znaleckém posudku, ale především ze zjištění na místě samém, které se konalo dne 1. 4. 2015, a to za ztížených povětrnostních podmínek, kdy se na uvedeném pozemku nacházelo cca 12 cm sněhu, a zohlednil rovněž skutečnost, že se jedná o rekreační objekt. Uvedený závěr o schůdnosti pozemku osobami nikoli zdravotně omezenými není v rozporu se stěžovatelem zmíněným posudkem Ing. Škvora, kterým bylo doplněno dokazování v řízení před krajským soudem. Krajský soud uvedl, že k závěru o tom, že pozemek parc. č. BD není schůdný pro osobu pohybově postiženou, lze dospět i bez tohoto znaleckého posudku na základě dosavadních skutkových zjištění.
12. Z uvedeného je patrné, že obvodní soud i městský soud postupovaly při hodnocení důkazů procesně správně a není jim čeho podstatného (tím méně ústavněprávně významného) vytknout. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je jen na uvážení soudu, jaký ze znaleckých posudků vezme za podklad pro své rozhodnutí, tuto úvahu však musí soud v rozhodnutí náležitě odůvodnit (srov. usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4151/19), což se v nyní posuzovaném případě stalo, neboť obvodní soud řádně odůvodnil, proč se přiklonil k závěrům znalce Doc. Ing. Františka Luxemburka, CSc. Vzhledem k tomu, že tyto závěry znaleckého posudku byly v tomto směru souladu s dalšími soudem učiněnými skutkovými zjištěními, nebylo třeba přistoupit k zadání revizního znaleckého posudku. Nesouhlas stěžovatele se závěry znaleckého posudku sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
13. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že se obecné soudy nevypořádaly se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 13. 9. 2012 č. j. 14481/DS/2012-3-Ma. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že citovaným rozhodnutím odvolací orgán rozhodl o změně rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Dvůr - Silničního správního úřadu ze dne 9. 7. 2012 č. j. 001/05/03/2012 tak, že v odůvodnění změnil část textu, který pak zněl: "Provedeným dokazováním dospěl silniční správní úřad k závěru, že relevantní alternativa v dostupnosti nemovitosti navrhovatelů existuje. Jedná se přitom o užití pozemku parc. č. CD kde je cesta - veřejně přístupná účelová komunikace a to v části, kde má tento pozemek hranici společnou s pozemkem parc. č. AE, až po křížení s pozemní komunikací vedoucí po pozemku parc. č. XZ v k.ú. a obci D. D. Ve zbývajícím úseku, tj. stoupání k č. p. XY a č. p. XX, není cesta na tomto pozemku vůbec patrná a v daném úseku není pozemní komunikací, přesto právě v tomto úseku představuje dostatečnou alternativu s ohledem na vzdálenost napojované nemovitosti od pozemní komunikace (cca 50 m) a její typ (rekreační objekt - horská chalupa). Případné úpravy části pozemku parc. č. CD, o kterém silniční správní úřad uvažuje jako o vhodné komunikační alternativě, lze řešit s vlastníkem tohoto pozemku - obcí D. D." Jakkoli má tedy stěžovatel pravdu v tom, že správní orgány konstatovaly neexistenci komunikace na podstatné části pozemku parc. č. CD, dospěly přesto k závěru, že předmětnou část pozemku lze použít jako alternativní přístup k nemovitosti stěžovatele.
14. V této souvislosti nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatele, že soudy nedostatečně vážily omezení vlastnického práva vedlejších účastníků oproti omezení práv stěžovatele a jeho manželky, a to zejména s ohledem na její zdravotní stav. Městský soud poukázal na závěry znaleckých posudků, z nichž vyplynulo, že jediný přínos pro manželku stěžovatele v případě pobytu v předmětné nemovitosti by mohl spočívat ve zlepšení kvality jejího života ve smyslu zlepšení jejího psychického stavu, vzal uvedené závěry v úvahu, a i s přihlédnutím ke zjištění, že pozemek parc č. CD není schůdný pro osobu pohybově postiženou (zde soud - oproti tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti - přisvědčil závěrům znaleckého posudku Ing. Škvora), neshledal důvod pro zřízení věcného břemene práva průjezdu motorovým vozidlem přes pozemky vedlejších účastníků. Městský soud řádně odůvodnil svůj právní názor, že stěžovateli nic nebrání jeho nemovitosti užívat a udržovat je, je pouze omezen v přístupu k nim v místě běžným způsobem, není ani vyloučeno, aby nemovitosti užívala jeho manželka, jen je nutno hledat jiné možnosti, jak ji do domu dopravit, např. zapůjčením automobilu s náhonem na čtyři kola. Nelze rovněž nepřihlédnout ke konstatování městského soudu, že v době podání žaloby v roce 2010 manželka stěžovatele žádnými zdravotními obtížemi netrpěla, první zdravotní potíže začala pociťovat až v roce 2014. Primárním zájmem stěžovatele dle městského soudu tedy bylo a je zřízení cesty na pozemcích vedlejších účastníků za účelem získání pohodlnějšího přístupu ke svým nemovitostem, nikoli zřízení cesty pro nemocnou manželku.
15. Městský soud také uvedl, že z provedených důkazů (zprávou LTM V. s. r. o.) lze usuzovat, že úpravy pozemku parc. č. BD vedoucí k jeho lepší průchodnosti nejsou nemožné, stěžovatel však jakoukoli aktivitu v tomto směru odmítá. Poukázal-li proto městský soud na skutečnost, že stěžovatel není přístupný jakémukoli jinému řešení než využití pozemků vedlejších účastníků, kteří si zřídili přístup k nemovitostem na své náklady, přičemž se stěžovatel již dříve odmítl na rozumném uspořádání cestou vzájemných věcných břemen podílet, nelze než mít jeho závěr o nedůvodnosti stěžovatelem požadovaného zásahu do vlastnického práva vedlejších účastníků za ústavně souladný.
16. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).
17. V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud vysvětlil, že přípustnost dovolání především nemůže založit stěžovatelem uplatněná námitka týkající se znaleckého dokazování, neboť soudy při hodnocení možného přístupu k nemovitostem stěžovatele vycházely stejně jako v předchozím řízení ze znaleckého posudku Ing. Miloslava Řeháka a ze znaleckého posudku Doc. Ing. Františka Luxemburka, CSc., k oběma posudkům přihlédly a oba znalce též vyslechly, a ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména pak s místním šetřením, učinily závěr, že přístup stěžovatele k domu je možný, byť je s ohledem na místní poměry a klimatické podmínky ztížený. Na tomto závěru pak setrval městský soud i v novém odvolacím řízení poté, co stěžovatel doplnil dokazování dalším znaleckým posudkem Ing. Škvora, který měl za odpovídající dosavadním zjištěním o charakteru pozemku, přes který může stěžovatel přistupovat ke své nemovitosti, nešlo tedy o případ znaleckých posudků s rozdílnými závěry o stejné otázce, kdy by soud musel posuzovat, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí. Nejvyšší soud poukázal taktéž na svou judikaturu, podle které zdravotní stav může být za určitých podmínek významným hlediskem pro povolení nezbytné cesty, a to i v rozsahu převyšujícím obvyklé potřeby spojení, zdůraznil však, že odpověď na otázku, zda dosavadní spojení je "dostatečné" a žaloba na povolení nezbytné cesty tak míří jen k dosažení pohodlnějšího spojení, je na úvaze soudu, při které je třeba vyjít z okolností dané věci; úvahu soudů v nalézacím řízení pak může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená. Úvahy městského soudu, jak byly výše uvedeny, zjevně nepřiměřenými Nejvyšší soud neshledal.
18. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud použil §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem s odkazem na konkrétní okolnosti věci odůvodnil. Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení jeho závěrů.
19. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že dotčené soudní řízení nevykazuje žádný ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi. Tím, že stěžovatel koncipuje ústavní stížnost právě (výhradně) do oblasti přehodnocení provedeného dokazování, situuje Ústavní soud do postavení běžného odvolacího soudu, jež mu však, jak bylo shora zmíněno, nepřísluší.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu