ECLI:CZ:US:2020:3.US.3074.19.1
sp. zn. III. ÚS 3074/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Gabriely Cifrainové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 22 Cdo 1866/2019-883, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2019 č. j. 28 Co 279/2018-852 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. června 2018 č. j. 9 C 84/2014-703, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Josefa Cifraina, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") v řízení o vypořádání společného jmění manželů rozsudkem ze dne 5. 6. 2018 č. j. 9 C 84/2014-703 přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) obchodní korporaci a obchodní závod fyzické osoby Josefa Cifraina v tomto výroku blíže specifikované (výrok I.). Do výlučného vlastnictví stěžovatelky (žalobkyně) přikázal obchodní závod fyzické osoby Gabriely Cifrainové (výrok II.). Na vyrovnání hodnoty obchodního podílu v obchodní korporaci uložil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatit stěžovatelce částku 316 000 Kč a na vyrovnání hodnoty obchodního závodu vedlejšího účastníka řízení mu uložil zaplatit stěžovatelce částku 751 500 Kč (výrok III.). Dále uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zaplatit stěžovatelce z titulu investic do nemovitosti s příslušenstvím v tomto výroku specifikované částku 258 000 Kč (výrok IV.). Na vyrovnání vzájemných podílů uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zaplatit stěžovatelce částku 820 040,92 Kč (výrok V.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. a VII.).
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 28 Co 279/2018-852 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky podnik fyzické osoby Gabriely Cifrainové a do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka řízení obchodní podíl o velikosti 100 % v obchodní korporaci; vedlejšímu účastníkovi řízení uložil zaplatit stěžovatelce na vyrovnání podílů částku ve výši 1 263 500 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. - IV.).
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. 22 Cdo 1866/2019-883 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Stěžovatelka nesouhlasila s oceněním obchodního podílu v obchodní korporaci a především s oceněním obchodního závodu vedlejšího účastníka řízení a nesouhlasila ani s metodou využitou při vyhotovování znaleckých posudků. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit, pročež je tento úkol svěřen znalcům, kteří řádně odůvodnili, proč nebylo možné využít srovnávací metodu a proč při oceňování využili metodu majetkovou. Výsledkem znaleckého zkoumání pak byla, přesně jak požaduje judikatura Nejvyššího soudu, obvyklá cena obchodního podílu v obchodní korporaci a obvyklá cena obchodního závodu vedlejšího účastníka řízení. Z uvedeného je patrné, že znalecké posudky byly vyhotoveny v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a že tedy dovolací námitky stěžovatelky nejsou důvodné. Výslednou cenu obchodního podílu a obchodního závodu není potom coby otázku skutkovou oprávněn Nejvyšší soud přezkoumávat, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci [srov. §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a contrario.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených základních práv. Nejprve popisuje obsah napadených rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že by v dovolání uplatňovala pouze otázky skutkové. V této souvislosti namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí jejího dovolání. Soudům vytýká, že nepřistoupily na její návrhy a při ocenění obchodního podílu v obchodní korporaci a obchodního závodu nezadaly zpracování revizního znaleckého posudku, v němž by byla použita srovnávací metoda, která podle stěžovatelky jedině může přinést objektivní výsledek a podle níž by byla stanovena tržní cena majetku. Tato skutečnost podle stěžovatelky odůvodňuje pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého zkoumání. Vyslovuje přesvědčení, že závěry vyplývající ze znaleckých posudků nejsou z důvodu nepoužití srovnávací metody správné. Navíc se znalci nezabývali všemi souvislostmi, nezjišťovali rozhodné okolnosti pro ocenění a svůj postup dostatečně neodůvodnili. Ústavnímu soudu následně předkládá vlastní úvahy o metodě ocenění obchodního podílu v obchodní korporaci a obchodního závodu. Poukazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je třeba pro ocenění obchodního podílu vycházet v zásadě z tržní ceny tohoto podílu, která se zjistí jedině srovnáním prodejních cen obchodních podílů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že Nejvyšší soud posoudil její námitky pouze jako námitky skutkové. Bylo-li by tomu skutečně tak, musel by Nejvyšší soud její dovolání odmítnout pro uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tak ovšem učinil pouze ve vztahu k stěžovatelčiným námitkám týkajícím se stanovení výsledné ceny obchodního podílu a obchodního závodu, přičemž v tomto směru nemá Ústavní soud proti jeho závěru žádné výhrady, neboť polemika s výší hodnoty majetku je zajisté otázkou skutkovou. Naopak co se týče námitek ohledně metodiky využité při vyhotovení znaleckých posudků, Nejvyšší soud konstatoval, že zvolený postup znalců a použití dané metodiky, který byl navíc znalci v průběhu řízení řádně vysvětlen a obhájen, nebyl v rozporu s konstantní judikaturou. Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky neodmítl pouze s poukazem na uplatnění skutkových námitek, nýbrž se přípustností dovolání stěžovatelky zabýval, nicméně dospěl k závěru, že krajský soud nepostupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
10. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle platné právní úpravy Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil.
11. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411) nebo stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.)]. Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení, proto je vyloučen přezkum správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Nejvyššímu soudu, jako přezkumné právní instanci, a už vůbec ne Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy nenáleží revize správnosti skutkových závěrů obecných soudů.
12. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně souladný a srozumitelný. Na výkladu provedeném Nejvyšším soudem, ani předtím městským soudem a obvodním soudem, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavním významem. Napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu