ECLI:CZ:US:2020:3.US.3085.20.1
sp. zn. III. ÚS 3085/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) F. B., 2) A. C. - M., 3) J. F., 4) M. K. a 5) F. K., všech zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020, č. j. 30 Cdo 4065/2019-337, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti, stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem příslušníků Policie České republiky (dále jen "Policie ČR"), kteří vstoupili dne 5. 4. 2016 do bytu na adrese X, v němž se zdržovali stěžovatelé 1) a 2), dne 6. 4. 2016 do bytu na adrese Y, v němž se zdržovali stěžovatelé 3), 4) a 5) a dne 31. 8. 2016 do bytu na stejné adrese, v němž se zdržovali stěžovatelé 3) a 5), vždy s odůvodněním, že se v něm má nacházet hledaná osoba, L. B. Vzhledem k tomu, že se hledaný na daných místech nenacházel, stěžovatelé provedení těchto vstupů rozporovali, neboť byli toho názoru, že došlo k závažnému a citelnému zásahu do jejich soukromí.
3. Svůj nárok uplatnili u žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti, která jej odmítla, neboť měla za to, že pro postup Policie ČR byly splněny podmínky předpokládané v ustanovení §83c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
4. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 14 C 291/2016-238, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému ze stěžovatelů částku ve výši 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 9. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.) a každému ze stěžovatelů 3) a 5) nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 3. 2017 do zaplacení (výrok II.).
5. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 18 Co 78/2019-282, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I. a II. (výrok I.) a ve výroku III. o nákladech řízení účastníků (výrok II.), a současně jej změnil ve výroku IV. o nákladech řízení státu (výrok III.).
6. Dovolání stěžovatelů odmítl ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř.").
7. Stěžovatelé s tímto závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí, přičemž však na podporu svých tvrzení předkládají obdobnou argumentaci, jakou použili již v předchozím řízení. Opětovně tudíž uvádějí, že pokud hledaná osoba není v případě domovní prohlídky na daném místě nalezena, představuje vstup do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek nesprávný úřední postup, resp. postup, jenž - pakliže není proveden na základě rozhodnutí soudu - je protiústavní. Zdůrazňují, že tato otázka doposud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, z čehož dovozují, že podané dovolání bylo přípustné a nemělo být odmítnuto, přičemž jeho odmítnutí považují za projev nepřípustně přepjatého formalismu. Mají za to, že nepochybili, "jestliže obiter dictum uvedenou zmínku [o existenci zákonného důvodu pro vstup do obydlí předvídaného ustanovením §83c odst. 1 trestního řádu] ve svém dovolání nepodepřeli zvláštním důvodem přípustnosti dovolání ani separátní dovolací argumentací, neboť o ni v rozhodované věci nešlo." Stěžovatelé obecným soudům vytýkají rovněž způsob, jakým nakládaly s úředními záznamy Policie ČR a rozporují jejich použitelnost coby důkazního prostředku.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně konformně, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu ani nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit ústavní stížností napadené rozhodnutí, však v nyní posuzované věci nenastala.
10. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, kdy dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, a jelikož platí, že petitem ústavní stížnosti (nikoliv jejím odůvodněním) je zdejší soud vázán, zabýval se v dalším právě tímto aspektem. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, kdy Ústavní soud hodnotí, zda nedošlo k odepření práva na soudní ochranu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci samé, nemůže být za takové situace v zásadě předmětem přezkumu Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017).
11. Mezi povinné náležitosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
12. V nyní posuzované věci však z rekapitulační části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, ani ze samotné ústavní stížnosti neplyne, že by závěr Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání byl nesprávným, resp. že by došlo ke shora zmíněnému odepření soudní ochrany. Nejvyšší soud totiž srozumitelně vysvětlil, proč přípustnost dovolání nemůže založit otázka, za jakých okolností lze při dokazování v občanském soudním řízení vyjít jako z použitelného důkazu z úředních záznamů Policie ČR, resp. otázka související s popřením pravdivosti těchto záznamů (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2-3).
13. V nyní posuzovaném případě rovněž nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl dovolání též z důvodů nezávisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Bylo-li totiž dovolání stěžovatelů odmítnuto proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na posouzení vícero právních otázek, z nichž však každé samo o sobě vedlo k zamítnutí žaloby, a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nedopustil se dovolací soud odepření spravedlnosti, neboť v takovém případě ani nemohl postupovat jinak, než odmítnout dovolání pro nepřípustnost.
14. Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, za určitých okolností je dovolání věcně neprojednatelné. Tak je tomu například tehdy, když (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu dovolatel v dovolání nenapadl či napadnout pominul (napadl posouzení právních otázek jiných, resp. zpochybnil správnost závěrů nikoli právních, nýbrž skutkových), nebo založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, ještě nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, obstojí-li samostatně důvod druhý. Totéž logicky platí, obstojí-li druhý důvod proto, že jeho správnost nemohla být vůbec přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen; v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1374/96 ze dne 8. 12. 1997; z judikatury Ústavního soudu aprobující tento postup Nejvyššího soudu srov. např. usnesení III. ÚS 910/19 ze dne 10. 9. 2019).
15. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je za situace, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodů, které nezávisely na jeho uvážení, ale byly důsledkem nesprávného procesního postupu účastníka, třeba na toto dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.
16. V kontextu nyní posuzované věci to znamená, že se Ústavní soud nemůže zabývat stěžovateli přednesenou otázkou, zda ke vstupu do obydlí podle ustanovení §83c odst. 2 písm. c) trestního řádu postačuje, aby policejní orgán měl o tom, že se v místě nachází hledaná osoba, důvodné podezření, resp. aby existoval odůvodněný předpoklad, že tomu tak je, anebo zda je potřebná jistota, že se hledaná osoba v prohledávaném místě nachází. Stěžovatelé totiž v dovolání nezpochybnili závěr o splnění podmínek pro vstup do obydlí dle ustanovení §83c odst. 1 trestního řádu, který však sám o sobě obstojí jako základ pro zamítnutí žaloby.
17. Uvádějí-li nyní stěžovatelé, že zmínka o existenci zákonného důvodu pro vstup do obydlí předvídaného ustanovením §83c odst. 1 trestního řádu představuje toliko obiter dictum, resp. důvod, o který v dané věci nešlo, nelze jim přisvědčit. Jak totiž případně poznamenal Nejvyšší soud, odvolací soud svůj závěr o tom, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, zcela zřetelně založil na dvou samostatných zákonných důvodech předvídaných v ustanoveních §83c odst. 1 a odst. 2 trestního řádu (srov. rozsudek městského soudu, body 15, 17 a 22), přičemž dovolání stěžovatelů směřovalo toliko proti druhému z nich. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je tudíž zcela opodstatněný, konvenující jeho ustálené prejudikatuře a nepředstavuje ani výraz přepjatého formalismu či libovůle.
18. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska nic zásadního vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu