ECLI:CZ:US:2020:3.US.3109.20.1
sp. zn. III. ÚS 3109/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VLTAVA HOLDING a. s., sídlem U Habrovky 247/11, Praha 4 a stěžovatelů Simony Lebánkové, Ladislava Lebánka a Jana Lebánka, všech zastoupených Mgr. Pavlem Kopou, advokátem sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020 č. j. 32 Cdo 2144/2020-369, za účasti Nevyššího soudu jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Casin Establishment, sídlem Pradafant 7, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh obsahujících napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") se podávají následující skutečnosti.
3. Vedlejší účastnice uzavřela dne 27. 11. 2009 s obchodní společností VLTAVA HOLDING a. s. (dále jen "stěžovatelka") písemnou smlouvu, na jejímž základě se zavázala stěžovatelce do 30. 11. 2009 poskytnout bezhotovostním převodem na účet stěžovatelky vedený u obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s. (dále jen "ČSOB") částku 22 000 000 Kč. Stěžovatelka se zavázala tuto částku vrátit nejpozději do 27. 11. 2014 a zaplatit v pravidelných čtvrtletních splátkách smluvní úrok ve výši 13 % ročně. Pro případ prodlení se stěžovatelka zavázala zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Obvodní soud tuto smlouvu posoudil jako platnou smlouvu o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "obchodní zákoník"). Pro případ, že by stěžovatelka úvěr nesplácela, byl úvěr zajištěn ručitelským prohlášením dalších stěžovatelů (Simony Lebánkové, Ladislava Lebánka a Jana Lebánka) a zástavním právem. Stěžovatelka v notářském zápisu ze dne 27. 11. 2009 uznala dluh plynoucí z výše uvedené smlouvy o úvěru a svolila k přímé exekuční vykonatelnosti, další stěžovatelé učinili do notářského zápisu ručitelské prohlášení podle §303 a násl. obchodního zákoníku.
4. Jelikož stěžovatelka nesplatila svůj dluh, resp. uhradila pouze prvních pět splátek, které byly v souladu se smluvním ujednáním započteny na příslušenství pohledávky, podala vedlejší účastnice žalobu k obvodnímu soudu. Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2019 č. j. 56 C 320/2018-160 uložil obvodní soud všem stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 22 000 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 13 % ročně z této částky od 6. 14. 2014 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z této částky od 6. 12. 2014 do zaplacení s tím, že splněním povinnosti jedním ze stěžovatelů (žalovaných) zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních stěžovatelů. Vedlejší účastnici obvodní soud podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 616 912 Kč.
5. Obvodní soud v odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že má za prokázané uzavření platné smlouvy o úvěru. V řízení bylo dále prokázáno, že vedlejší účastnice převedla dne 30. 11. 2009 na bankovní účet stěžovatelky vedený u ČSOB částku 22 000 000 Kč. Tuto skutečnost vedlejší účastnice prokázala výpisem z účtu stěžovatelky za měsíc listopad 2009. Jelikož stěžovatelka zpochybnila hodnověrnost tohoto důkazu, vyžádal si obvodní soud od ČSOB výpis z bankovního účtu stěžovatelky za předmětné období, z něhož byla vedlejší účastnicí tvrzená skutečnost jednoznačně prokázána. Soud tak učinil přesto, že stěžovatelka ani k poučení soudu podle §118a o. s. ř. netvrdila a neprokázala, na základě čeho má být vedlejší účastnicí předložený důkaz nevěrohodný. K námitce promlčení vznesené stěžovateli obvodní soud uvedl, že tato námitka je nedůvodná, neboť promlčecí lhůta zde byla čtyřletá a ke dni podání žaloby neuplynula (§397 obchodního zákoníku ve spojení s §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
6. Rozhodnutím ze dne 6. 2. 2020 č. j. 17 Co 362/2019-321 potvrdil městský soud na základě stěžovateli podaného odvolání rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud se na základě námitky stěžovatelů blíže zabýval tím, zda uzavřená smlouva představuje smlouvu o úvěru, nebo smlouvu o (zá)půjčce, jak tvrdili stěžovatelé. Ve shodě s rozhodnutím obvodního soudu přitom dospěl k jednoznačnému závěru, že jde o smlouvu o úvěru, která naplňuje všechny pojmové znaky tohoto smluvního typu. K námitce stěžovatelů, že k poskytnutí částky 22 000 000 Kč vedlejší účastnicí došlo na bezesmluvním základě, resp. na základě smlouvy o (zá)půjčce, městský soud mimo jiné uvedl, že tato argumentace stěžovatelů účelově směřuje k použití pro ně příznivější právní úpravy promlčení. Tato námitka navíc nemá oporu ani v provedeném dokazování a je v přímém rozporu jak s obsahem smlouvy, tak i obsahem notářských zápisů. Stěžovatelé dále v odvolání namítali, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení o poskytnutí částky 22 000 000 Kč stěžovatelce, neboť očekávaným důkazem by byl výpis z účtu vedlejší účastnice - ta však předložila výpis z účtu stěžovatelky. Soud podle stěžovatelů překročil možnosti dané mu občanským soudním řádem, když si následně vyžádal výpis z účtu stěžovatelky rovněž u ČSOB, neboť tím za vedlejší účastnici obstarával důkazy na jejich úkor. K této námitce městský soud uvedl, že v postupu obvodního soudu neshledal žádné pochybení, neboť v daném případě šlo o "důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci a jeho potřeba vyšla v řízení najevo na základě námitek žalovaných sporujících autenticitu výpisu z účtu...".
7. Proti rozhodnutí městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že se městský soud neodchýlil od judikaturních závěrů Nejvyššího soudu týkajících se výkladu právních jednání, jak tvrdili navrhovatelé. Úmysl smluvních stran uzavřít právě smlouvu o úvěru, a nikoliv smlouvu o půjčce, je podle Nevyššího soudu ve smlouvě zřetelně vyjádřen. Nejvyšší soud rovněž dále uvedl, že "předmětná smlouva zcela nepochybně není - ve světle dovolatelkou citovaných judikaturních závěrů - reálnou smlouvou, nýbrž jde o smlouvu konsenzuální. Nejenže se v ní věřitel zavazuje dlužníkovi peněžní částku ve sjednané lhůtě poskytnout..., nýbrž (a to má pro posouzení povahy této smlouvy zásadní význam) dlužníku bylo založeno právo od smlouvy odstoupit, jestliže nebude v sjednané lhůtě sjednaná částka připsána na jeho účet. Takové ujednání se zcela zjevně neslučuje s povahou smlouvy o půjčce, uzavřené (vznikající) až plněním věřitele; kdyby mělo jít o smlouvu o půjčce a věřitel by neplnil, smlouva, od níž by bylo lze odstoupit, by vůbec nevznikla".
8. Stěžovatelé se podle Nejvyššího soudu dále rovněž mýlí v názoru, že označení smlouvy jako smlouvy o úvěru není pro posouzení jejího obsahu relevantní. Přestože je potřeba smlouvu posuzovat podle jejího obsahu a není rozhodující, jak smluvní strany tuto smlouvu nazvaly, nelze konstatovat, že označení smlouvy je bez významu při posuzování, jaký závazkový vztah měly strany vůli založit. V návaznosti na to Nejvyšší soud odkázal na svou konstantní judikaturu. Uvedl rovněž, že řešení otázky, zda v dané věci šlo o smlouvu o úvěru, nebo smlouvu o půjčce je zcela zjevné, nečiní v soudní praxi výkladové potíže a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ani z tohoto důvodu nezakládá. Jelikož se stěžovatelům nepodařilo zpochybnit závěr městského soudu o povaze předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru podle obchodního zákoníku, nemohla vést k závěru o přípustnosti dovolání ani stěžovateli vymezená otázka vztahující se k promlčení. Tu totiž stěžovatelé založili na předpokladu, že posouzení předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru je chybné.
9. Přípustnost dovolání nemohla založit ani "otázka rozložení důkazního břemene stran sporu a vyšetřovacího oprávnění soudu podle §120 odst. 2 o. s. ř.", při jejímž řešení se měl podle názoru stěžovatelů městský soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé "spatřují pochybení soudu prvního stupně zejména v tom, že z vlastní iniciativy opatřil u příslušného bankovního ústavu výpis z jejího účtu, dokládající poskytnutí žalované částky. Provedení tohoto důkazu však podle obsahu spisu žalobkyně navrhla, a to již v žalobě, v jejím čl. I, nejedná se tedy o jiný než účastníky navržený důkaz ve smyslu ustanovení §120 odst. 2 věty první o. s. ř. a dané ustanovení proto na věc ve skutečnosti nedopadá". Z toho důvodu rozhodnutí městského soudu ve skutečnosti (objektivně) na stěžovateli vymezené otázce nezávisí.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle rekapitulují průběh řízení a uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
11. Podle názoru stěžovatelů obvodní soud porušil princip rovnosti "zbraní", když namísto toho, aby ve vztahu k vedlejší účastnici trval na doložení poskytnutých peněžních prostředků, nepřípustně požadoval po stěžovatelích, ať prokáží, že vedlejší účastnicí předložený výpis z účtu stěžovatelky není autentický. Následně navíc soud vedlejší účastnici "vymanil z důkazní povinnosti ve vztahu ke kriticky důležitému aspektu celé věci", když sám požádal ČSOB o poskytnutí výpisu z bankovního účtu stěžovatelky. Stěžovatelé se tak ocitli ve zjevně znevýhodněné pozici, neboť obvodní soud zaujal nepřípustně jednostranný přístup, kterým sice stvrdil jejich pochybnosti o autentičnosti vedlejší účastnicí předloženého výpisu z účtu, ale současně si vyžádal v rozporu s §120 odst. 2 a 3 o. s. ř. důkaz z vlastní iniciativy.
12. Rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu pokládají stěžovatelé za nesrozumitelná a řádně neodůvodněná. V důsledku absence jejich náležitého odůvodnění stěžovatelé nemohli řádně použít odvolací, resp. dovolací důvody, neboť nemohli přímo reagovat na argumentaci soudů, zda předmětná smlouva představuje smlouvu o půjčce, či nikoliv. Podle stěžovatelů navíc šlo o otázku "velmi spornou, kterou bylo třeba řádně odůvodnit na základě judikatury či závěrů právní vědy". Stěžovatelé jsou toho názoru, že "obvodní soud se bál postavit tuto otázku na jisto". Městský soud pak námitky stěžovatelů směřující k povaze smlouvy jako smlouvy o úvěru pominul.
13. Soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť posuzovaná smlouva podle názoru stěžovatelů nepředstavovala smlouvu o úvěru, ale "písemnou dohodu o předmětu půjčky, která měla předcházet reálné půjčce smluvené částky peněz". Předmětná smlouva podle stěžovatelů neodpovídá požadavkům §497 obchodního zákoníku, vůli stran při jejím uzavírání, ani jejímu označení v zástavní smlouvě. V důsledku toho soudy nesprávně posoudily rovněž otázku promlčení, přičemž se odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další instancí v soustavě soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario). Z toho také vyplývá, že jeho úkolem nemůže být celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)]; Ústavní soud nemůže provádět instanční přezkum soudních rozhodnutí ve stěžovateli vymezeném rozsahu, když postup v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a použití zákona přísluší obecným soudům (srov. např. usnesení ze dne 23. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 1827/20). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadeného soudního rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud opakovaně připomíná, že se "s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů" [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203).
16. Jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti i její rubriky, stěžovatelé jí napadají toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Jelikož je Ústavní soud ve své přezkumné činnosti zásadně vázán rozsahem petitu podané ústavní stížnosti [např. nález ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3)], nemůže přezkoumávat ústavnost (petitem nenapadených) rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, byť odůvodnění ústavní stížnosti fakticky zpochybňuje věcnou správnost právě těchto rozhodnutí.
17. Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, pokud toto rozhodnutí nevykazuje rysy protiústavnosti, typicky pro absenci odůvodnění nebo pro přítomnost prvků soudní svévole (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20), popř. pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu).
18. Již ze shrnutí obsahu napadeného rozhodnutí (viz shora body 7 až 9) vyplývají jednoznačné důvody, proč Nejvyšší soud přistoupil k odmítnutí dovolání. Ke každé z dílčích námitek (právních otázek) stěžovatelů se Nejvyšší soud adekvátním způsobem vyjádřil a důvody pro odmítnutí dovolání (důvody jeho nepřípustnosti) formuloval srozumitelně a bez jakéhokoliv náznaku svévole. Z rozhodnutí je zejména patrné, že se městský soud v žádném z namítaných hledisek neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (která je v rozhodnutí řádně uvedena). Stěžovatelem předložená otázka ve vztahu k právní kvalifikaci předmětné smlouvy současně nepředstavuje ani otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou, resp. otázku, která by činila obtíže a byla Nejvyšším soudem posuzována nejednotně (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud tyto své závěry opřel o obsáhlý výčet konkrétní publikované judikatury.
19. K namítanému "vyšetřovacímu oprávnění soudu" podle §120 odst. 2 o. s. ř., resp. nesprávnému rozložení procesních břemen, Ústavní soud podotýká, že rovněž k tomu se Nejvyšší soud v dostatečné míře vyjádřil (viz shora bod 9). Ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. stanovuje, že soud může "provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu". Z obsahu spisu však Nejvyšší soud zjistil, že vedlejší účastnice takový důkaz navrhla již v čl. I. žaloby, pročež nejde o jiný než účastníky navržený důkaz ve smyslu §120 odst. 2 o. s. ř. a na vyřešení stěžovateli vymezené otázky tak rozhodnutí městského ve skutečnosti nezáviselo. Jde-li o tzv. jiné vady řízení, Nejvyšší soud správně poukázal na to, že těmi se může zabývat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, resp. že nemohou založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.).
20. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených ústavním pořádkem.
21. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu