ECLI:CZ:US:2020:3.US.3285.20.1
sp. zn. III. ÚS 3285/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou, sídlem Stroupežnického 595/20, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2020 č. j. 49 Co 128/2018-932 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. dubna 2018 č. j. Nc 161/2013-767, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) R. V. a 2) nezletilé Veroniky V. L. jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 7 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že I. výrokem napadeného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že nezletilá vedlejší účastnice (dále též jen "nezletilá") se svěřuje do péče první vedlejší účastnice (matky). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel (otec) je oprávněn se stýkat s nezletilou každý lichý týden od úterý od 13:00 hodin do středy 18:30 hodin a dále každý sudý týden od pátku od 13:00 hodin do neděle do 18:30 hodin; rovněž byl upraven prázdninový styk a styk o svátcích (II. výrok). Dalšími výroky napadeného rozsudku bylo rozhodnuto o výživném (III. až V. výrok) a o nákladech řízení (VI. až VIII. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v I. výroku o svěření nezletilé do péče první vedlejší účastnice potvrdil (I. výrok). Úpravu styku stěžovatele s nezletilou částečně rozšířil, a to tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat v každém lichém týdnu od čtvrtka od skončení školního vyučování do následujícího pondělí do začátku vyučování a dále v každém sudém týdnu od čtvrtka od skončení vyučování do pátku do začátku vyučování; taktéž upravil styk o prázdninách a svátcích (II. výrok). Ve výrocích o výživném a výrocích o nákladech řízení rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (III. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Namítané porušení svých práv i práv nezletilé stěžovatel odůvodňuje následovně. Ačkoliv byly v řízení zjištěny skutečnosti, jež svědčily o naplnění podmínek pro svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů, soudy ji svěřily do péče první vedlejší účastnice. Nadto své závěry o nevhodnosti střídavé péče odůvodnily zcela nepřesvědčivě, což stěžovatel dokládá podrobným rozborem jednotlivých argumentů obsažených v napadených rozhodnutích, jež považuje za nedostatečné či nerelevantní. Stěžovatel rovněž namítá porušení svého práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když celé řízení trvá již více než sedm let, během nichž soudy často delší dobu nekonaly, a nařízenými předběžnými opatřeními tak předurčily výsledek sporu. Stěžovatel v ústavní stížnosti též uvedl, že se domáhá posouzení svých námitek i na půdorysu nejlepšího zájmu dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k těmto závěrům.
6. Předně nebylo možno přehlédnout, že ačkoliv je ústavní stížnost podána pouze stěžovatelem, ze stížnostní argumentace a zejména z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel výslovně domáhá konstatování porušení nikoliv pouze svých ústavně zaručených práv, nýbrž i práv nezletilé vedlejší účastnice. K tomu však nutno uvést, že v řízení před obecnými soudy byl nezletilé ustanoven kolizní opatrovník podle §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, město R., neboť zákonný zástupce nemůže za nezletilého jednat v případě, že jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy nezletilého. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému pro střet zájmů tak již jeho rodič nevykonává jeho zákonné zastoupení, neboť ustanovený kolizní opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. V nyní posuzovaném případě se možnost kolize zájmů mezi stěžovatelem a nezletilou jeví nevyhnutelnou, neboť ústavní stížností je navrhováno zrušení rozhodnutí, jimiž bylo mimo jiné přes stěžovatelův nesouhlas rozhodnuto o svěření nezletilé do péče první vedlejší účastnice. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis).
7. Ústavní soud nicméně výjimečně neodmítl ústavní stížnost v části, v níž je stěžovatelem namítáno porušení ústavně zaručených práv nezletilé, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Přesto, že obsah podání i vývoj řízení před obecnými soudy nasvědčují spíše tomu, že jde o procesní taktiku stěžovatele, který se snaží dosáhnout prosazení svých vlastních zájmů a nikoliv zájmů nezletilé, která si dle zprávy opatrovníka naopak přeje, aby soudní řízení již konečně skončilo (viz bod 4 odůvodnění rozsudku krajského soudu), Ústavní soud nemohl nezohlednit, že předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, v nichž bylo rovněž argumentováno porušením ústavně zaručených práv nezletilé, v této části argumentace pro neoprávněnost navrhovatele odmítnuty nebyly (viz usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1959/18 a ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1608/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz); nadto stěžovatel vznesl (ačkoliv v obecné rovině) námitku porušení nejlepšího zájmu dítěte. Ukázala-li by se proto tato námitka důvodnou, představovalo by porušení ústavně zaručených práv či svobod nezletilé i porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, byl-li by průběh či výsledek řízení při neporušení těchto práv či svobod nezletilé odlišný i pro stěžovatele [srov. přiměřeně nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503) či nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17 (N 235/87 SbNU 811)].
8. Ačkoliv je argumentace stěžovatele namířena především proti závěrům soudů o úpravě péče a styku, petitem ústavní stížnosti je navrhováno zrušení napadených rozsudků v celém jejich rozsahu. Jde-li proto o výroky rozsudku okresního soudu, kterými bylo rozhodnuto o výživném (III. až V. výrok) a o nákladech řízení (VI. až VIII. výrok), nutno připomenout, že tyto byly zrušeny napadeným rozsudkem krajského soudu. K rozhodování o jejich ústavnosti proto není Ústavní soud příslušný - není povolán je eventuálně zrušit podruhé. V této části proto bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost je pak nepřípustná v části, jíž je napadán III. výrok rozsudku krajského soudu, kterým byly zrušeny v předchozím bodě specifikované výroky rozsudku okresního soudu. V této části je napadené rozhodnutí krajského soudu rozhodnutím kasačním, které v souladu se zásadou subsidiarity nelze ústavní stížností napadat (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 3669/19).
10. Ve zbývající části, tedy v části směřující proti I. a II. výroku rozsudku okresního soudu a I. a II. výroku rozsudku krajského soudu, byla ústavní stížnost podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nezletilá byla svěřena do péče první vedlejší účastnice, ačkoliv v řízení nebyl zjištěn dostatek důvodů pro vyloučení střídavé péče, resp. důvody, kterými soudy podpořily závěr o nevhodnosti svěření nezletilé do střídavé péče, jsou dle stěžovatele nepřesvědčivé nebo nerelevantní; Ústavní soud je však opačného názoru.
14. Okresní soud uzavřel, že zásadním důvodem, který brání možnosti střídavé péče, je dlouhodobě zcela nefunkční komunikace mezi rodiči, a to v takové míře, že rodiče nejsou schopni se dohodnout vůbec na ničem a nejsou ani schopni dospět bezkonfliktně k jakémukoliv řešení týkajícímu se péče o nezletilou. S tímto hodnocením se ztotožnil i krajský soud, ačkoliv ten spatřoval hlavní důvod odmítnutí střídavé péče ve snížené výchovné způsobilosti stěžovatele. K tomuto názoru dospěl především na základě znaleckého posudku Mgr. Landové, který následně pečlivě hodnotil s dalšími důkazy a obsahem spisu (viz body 13 až 21 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Ústavní soud neshledal v závěrech přijatých soudy žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel, které by mohlo být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Soudy (především krajský soud, který argumentaci okresního soudu značně rozvedl) logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč v daném případě nebyla střídavá péče vhodnou.
15. Ústavní soud závěrem opakuje, jak uvedl již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1608/20, kterým rozhodoval o dřívější ústavní stížnosti téhož stěžovatele, že námitky proti délce řízení nejsou pro nynější řízení relevantní, neboť jeho předmětem je toliko posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí. Nadto by bylo nelogické, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí vydaná v řízení, které mělo být podle stěžovatele zatíženo průtahy, právě z tohoto důvodu zrušil, jelikož by tím nežádoucí stav trvajícího řízení (znovu) navodil.
16. Na základě uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) a e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu