ECLI:CZ:US:2020:4.US.1608.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1608/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou, sídlem Stroupežnického 525/20, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2020 sp. zn. 49 Co 24/2020 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. prosince 2019 sp. zn. Nc 161/2013, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé V. L. a 2. R. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá deklarace, že výše uvedenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a práva 1. vedlejší účastnice (dále též "nezletilá"), a to konkrétně práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též podle stěžovatele došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, 7, 16 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 12. 2019 sp. zn. Nc 161/2013 byl zamítnut návrh otce na nařízení předběžného opatření úpravy styku nezletilé s otcem v průběhu vánočních svátků roku 2019, konkrétně v době od 26. 12. 2019 od 10.00 hodin do 2. 1. 2020 do 18.00 hodin, podaný dne 20. 12. 2019. O zamítnutí návrhu otce rozhodl okresní soud poté, co dospěl k závěru, že otec, který tvrdil, že 2. vedlejší účastnice (dále též "matka") nerespektuje nepravomocný rozsudek soudu, neosvědčil skutečnosti způsobilé vyvolat závěr naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků, a to i s ohledem na nejlepší zájem dítěte v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 2. 2020 sp. zn. 49 Co 24/2020 tak, že je odmítl, jelikož je zřejmé, že doba, které se měla otcem navrhovaná předběžná úprava poměrů týkat, již uběhla, a proto bylo rozhodování o podaném odvolání bezpředmětné, neboť posuzování důvodů, které okresní soud vedly k zamítnutí návrhu otce na nařízení předběžného opatření, nemá pro věc žádný praktický význam, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2433/15 (N 224/83 SbNU 491) v obdobné věci, kdy takový procesní postup shledal Ústavní soud za respektující soudní praxi (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 29 Odo 611/2002 nebo ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 23 Cdo 1214/2014) a za souladný s principy spravedlivého procesu (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3973/14 a ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 3200/07 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Krajský soud si byl vědom toho, že v uvedeném nálezu výjimku z popsaného postupu Ústavní soud sice nevyloučil, dospěl však k závěru, že v této věci nejde o "výjimečnou" a "nevratnou" situaci, z důvodu, pro který by byl namístě věcný přezkum předběžného opatření.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po nastínění skutkového stavu zejména uvedl, že spatřuje porušení svých práv a práv nezletilé v tom, že obecné soudy nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), což v podrobnostech odůvodňuje. Stěžovatel též v rozhodování obecných soudů shledává porušení práva na rodičovskou výchovu a péči v tom, že obecné soudy nechrání již 7 let ústavní právo dítěte na péči obou rodičů s odůvodněním pouhou dočasností a provizorností opatření. Přitom předběžné opatření ve věcech péče o nezletilé má především poskytovat ochranu právem chráněnému zájmu dítěte na péči obou rodičů, tedy umožnit styk s rodičem, v jehož péči není, v co nejširším rozsahu, úměrně významu tohoto právem chráněného zájmu. Napadená rozhodnutí prolamují vzájemné právo stěžovatele a nezletilé na rodičovskou výchovu a péči. Porušení práva na přístup k soudu a práva na účinný prostředek nápravy spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud odmítl jeho odvolání a nerozhodl o tom, zda rozhodnutí okresního soudu bylo, či nebylo nezákonné. Takto krajský soud nepřípustně přenáší svou kompetenci posoudit věcnou stránku rozhodnutí na Ústavní soud. Přitom mělo věcné posouzení zákonnosti či nezákonnosti rozhodnutí zásadní vliv pro naplnění práv stěžovatele i nezletilé, neboť při této délce řízení lze očekávat další analogické návrhy a rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud zastává názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
8. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
9. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele či jeho nezletilé dcery, a jejího nejlepšího zájmu podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
10. V závěrech krajského soudu, jak jsou uvedeny sub 3 tohoto usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Krajský soud přesvědčivě a se správnou aplikací závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2433/15 (N 224/83 SbNU 491) zdůvodnil, proč odmítl odvolání stěžovatele. Tento závěr je nutno považovat za řádně a logicky odůvodněný.
11. S přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně nařízení či nenařízení předběžných opatření. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Nadto vyjádření matky v odvolacím řízení, že se s otcem před Vánocemi snažila dohodnout na styku s nezletilou, nabízela otci několik variant styku, ten však na žádný návrh nereagoval, neodpovídá tvrzením stěžovatele, že je to právě matka, která omezuje péči otce o nezletilou, co nejvíce to jde. Ústavní soud závěrem dodává, že námitky stěžovatele směřující proti délce řízení nejsou pro toto řízení o ústavní stížnosti relevantní, jelikož jeho předmětem je toliko posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí.
12. Protože nebylo zjištěno, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá výsledek dalšího rozhodování soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu