ECLI:CZ:US:2020:3.US.3288.20.1
sp. zn. III. ÚS 3288/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Marka, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, směřující proti výrokové části IV. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 As 45/2019-38, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výrokové části IV. v záhlaví označeného rozsudku, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále též jen "NSS") bylo ve výroku IV. rozhodnuto tak, že se stěžovateli jako ustanovenému zástupci žalobce nepřiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů, jež stěžovatel vyčíslil částkou 4 114 Kč vč. DPH.
3. Pro vyložení rozhodných okolností stěžovatel uvádí následující.
4. Stěžovatel byl ustanoven jakožto zástupce žalobce pro řízení o kasační stížnosti. Hotové výdaje zástupce (stěžovatele) a odměnu za zastupování měl v takovém případě v souladu s ustanovením §35 odst. 10 (stěžovatel nesprávně odkazuje na odst. 9 daného ustanovení) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, hradit stát. Stěžovatel proto NSS zaslal vyčíslení nákladů právního zastoupení, v němž požadoval částku ve výši 4 114 Kč za jeden úkon právní služby, a to za převzetí a přípravu právního zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů za poskytování právních služeb č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") vč. DPH a režijního paušálu. Z následného postupu NSS je pak patrné, že se stěžovatelem bylo jednáno jako s právním zástupcem žalobce, což bylo v napadeném usnesení i výslovně konstatováno. Přesto však NSS v napadeném rozsudku stěžovateli nepřiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů s odůvodněním, že stěžovatel po svém ustanovení neučinil žádný úkon.
5. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 4 Tz 4/2006 (www.nsoud.cz), podle kterého i když ze spisového materiálu nevyplývá, že by obhájkyně provedla první poradu s klientem, tato skutečnost obhájkyni nebrání v tom, aby si úkon podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu účtovala, neboť obhajobu obviněného převzala a učinila přípravu obhajoby. Dále stěžovatel odkazuje na rozhodnutí NSS ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 As 32/2017-38, učiněné dokonce v jeho věci, v níž byl ustanoven zástupcem stejného žalobce a v níž mu odměna za zastupování přiznána byla. O to více je pak nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí NSS pro stěžovatele nepředvídatelné. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že NSS své závěry stran toho, že stěžovatel ve skutečnosti žádný úkon právní služby neučinil, nijak neodůvodnil.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti výrokové části rozhodnutí, která se vztahuje k odměně za zastupování, tj. k nákladům řízení, a to ve výši tzv. bagatelní částky. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. usnesení ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily zcela zřejmé svévole, tedy např. by rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takové diskrepance však v nyní projednávané věci zjistitelné nejsou. Nebyly totiž zjištěny a ani stěžovatelem tvrzeny konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů), které teprve by byly způsobilé daný případ "povýšit" na úroveň vyžadující meritorní ústavněprávní posouzení. V nyní posuzovaném případě tak nebylo z obsahu ústavní stížnosti možné dovodit, že by mohla dosáhnout ústavněprávní intenzity.
8. Z odůvodnění nyní napadené výrokové části rozsudku NSS totiž vyplývá, že při zohlednění nyní projednávané situace soud dospěl k závěru, že nárok uplatněný stěžovatelem jakožto ustanoveným obhájcem žalobce není důvodný, přičemž tento svůj závěr NSS dostatečně odůvodnil (viz odst. 25 odůvodnění napadeného rozsudku). Konkrétně NSS uzavřel, že stěžovatel jako ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti po svém ustanovení žádný úkon neučinil.
9. Přitom ani v nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel toto tvrzení nijak nevyvrací, když pouze uvádí, že převzal zastupování žalobce a NSS mu v průběhu řízení doručoval další listiny. Stěžovatel proto např. nedoložil, jaké konkrétní aktivity v posuzované věci učinil (nepředložil např. zápis z porady s klientem a ani netvrdil její uskutečnění, nedodal doklad osvědčující nahlédnutí do spisu, nenamítal studium podkladů k dané věci apod.).
10. Ústavní soud samozřejmě nijak nerozporuje stěžovatelův názor, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu je úkon právní služby, za který náleží advokátovi mimosmluvní odměna, první porada s klientem vč. převzetí a přípravy zastoupení i v případě, kdy je klientovi zástupce ustanoven soudem. Současně však Ústavní soud nemůže jako a priori protiústavní aprobovat postup, kdy by ustanovenému zástupci automaticky nevznikal nárok na odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů již na základě pouhého rozhodnutí o ustanovení (resp. došlo by pouze k pasivnímu přebírání písemností doručovaných soudem), tzn. i v těch případech, kdy takto ustanovený zástupce pro svého klienta fakticky vůbec nic neučinil. Tento závěr, přijatý NSS a týkající se výhradně interpretace a aplikace podústavního práva, proto Ústavní soud neshledal protiústavním.
11. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozsudkem porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu