ECLI:CZ:US:2020:3.US.3295.19.1
sp. zn. III. ÚS 3295/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Prchala, zastoupeného Mgr. Michalem Čížkem, advokátem, sídlem Na Struze 1740/7, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2019 č. j. 32 Cdo 636/2019-464, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2018 č. j. 4 Cmo 54/2018-428 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2017 č. j. 14 Cm 79/2010-363, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MONTAKO s. r. o., sídlem Vodárenská 732, Kralupy nad Vltavou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 14 Cm 79/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem městského soudu ze dne 3. 2. 2017 č. j. 14 Cm 79/2010-363 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku 1 436 955 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a na nákladech řízení částku 319 780,30 Kč (II. výrok), a České republice na nákladech státu částku 2 614 Kč (III. výrok). Městský soud vyšel ze skutečnosti, že mezi vedlejší účastnicí jako prodávajícím a obchodní společností OPTISTAV, s. r. o. jako kupujícím, a za účasti stěžovatele jako ručitele byla dne 25. 8. 2009 uzavřena rámcová kupní smlouva, která stanovila základní pravidla, jimž měly podléhat všechny realizační smlouvy na jejich základě uzavřené. Vzhledem k tomu, že stěžovatel namítal pravost svých podpisů jak na rámcové kupní smlouvě, tak na uznávacím prohlášení ze dne 1. 3. 2010, městský soud za situace, kdy závěry znaleckých posudků znalce PhDr. J. Valešky a znalce JUDr. J. Straky byly částečně odlišné, zadal revizní znalecký posudek znalci Ing. P. Kokišovi, z jehož závěrů posléze vycházel. Revizní znalec své šetření ukončil tak, že sporný podpis na rámcové kupní smlouvě č. 085/2009 v rubrice "za kupujícího Pavel Prchal" je pravděpodobně pravým podpisem P. Prchala a v rubrice "za ručitele Pavel Prchal" je velmi pravděpodobně pravým podpisem P. Prchala. Jde-li o uznávací prohlášení ze dne 1. 3. 2010, pak uzavřel, že je pravděpodobnější, že sporný podpis je pravým podpisem P. Prchala negativně ovlivněným použitím nerozepsaného kuličkového pera, než že by se jednalo o podpis nepravý - napodobený. Městský soud přijal závěr o skutkovém stavu souzené věci, že stěžovatel učinil ručitelské prohlášení v rámcové kupní smlouvě za závazek možně vzniklý v budoucnu, zároveň závazek samostatným uznávacím prohlášením uznal.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 4 Cmo 54/2018-428 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu potvrdil (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení v částce 18 779 Kč (II. výrok). Vrchní soud se ztotožnil se závěry městského soudu a dodal, že hodnotil-li městský soud revizní posudek jako přesvědčivý, logicky odůvodněný, s určitě a jednoznačně vyloženým závěrem a souladný s ostatními provedenými důkazy, nebylo důvodu, aby o něj své závěry neopřel. Podepsal-li stěžovatel uznávací prohlášení dne 1. 3. 2010, tj. v době, kdy byl zapsán jako statutární orgán společnosti, pak tento jeho úkon obchodní společnost zavazoval, i když už jejím statutárním orgánem nebyl, a vedlejší účastnice byla v dobré víře, že jedná se statutárním orgánem oprávněným jednat jménem obchodní společnosti.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Usnesením ze dne 19. 6. 2019 č. j. 32 Cdo 636/2019-464 Nejvyšší soud dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti části I. výroku rozsudku vrchního soudu co do částky 1 436 955 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, odmítl (I. výrok), v části I. výroku co do částky 287 399 Kč rozsudek městského soudu změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. - V. výrok). Dovolací soud uvedl, že dovolání není přípustné pro řešení otázky hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem, neboť vrchní soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Námitky nesprávného posouzení otázky uznání závazku stěžovatelem pro neexistenci jeho ručitelského závazku v době uznání, jakož i neprokázání dodávky veškerého zboží vedlejší účastnicí také nejsou dle Nejvyššího soudu způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť stěžovatel k nim nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, jde přitom o vadu, pro kterou nelze ve vztahu k těmto námitkám posoudit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že stěžovatel je původcem podpisu na uznání závazku ze dne 1. 3. 2010, a soudy vyšších instancí pak tento závěr chybně a bez podrobnějšího zkoumání přejaly. Stěžovatel je přesvědčen, že není možné s jistotou určit, že by původcem podpisu na uznání závazku ze dne 1. 3. 2010 byl stěžovatel, a že subjektivní a jednostranný závěr znalce není nijak logicky opodstatněný. Pokud se znalec v revizním posudku od logických a podrobně zdůvodněných závěrů předchozího posudku odchýlí, měl by uvést pádné argumenty, které tento jeho odlišný závěr dostatečně odůvodňují. Vrchní soud porušil základní práva stěžovatele tím, že se zkoumáním obsahu a odůvodněností znaleckého posudku vůbec nezabýval a námitky obsažené v odvolání stěžovatele paušálně odmítl. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že ke dni 1. 3. 2010 nebyl jednatelem obchodní společnosti OPTISTAV, s. r. o., a proto jeho jednání nemohlo být považováno za uznání závazku touto společností. Dospěl-li vrchní soud k názoru, že šlo o závazek obchodní společnosti OPTISTAV, s. r. o., povinnost k úhradě tohoto závazku neměla být uložena stěžovateli.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
7. Ústavní soud ve své judikatuře setrvává na tom, že požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno, nýbrž je vždy vyžadováno řádné uplatnění opravných prostředků. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že ohledně námitky nesprávného posouzení otázky uznání závazku stěžovatelem nevymezil stěžovatel žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, nemůže se z důvodu tohoto nesprávného procesního postupu stěžovatele touto námitkou zabývat s ohledem na zásadu subsidiarity vycházející z principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů ani Ústavní soud. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
10. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Znalecký posudek je přitom jedním z důkazních prostředků, který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), soud však není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, může pouze hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.
11. Z obsahu rozsudku městského soudu vyplývá, že soudem ustanovený znalec PhDr. Jiří Valeška ve svém posudku dospěl k závěru, že sporný podpis na rámcové kupní smlouvě č. 085/2009 ze dne 25. 8. 2009 je s velkou pravděpodobností pravým podpisem stěžovatele, a to oba jeho podpisy, za kupujícího i za ručitele, také sporný podpis na uznání závazku ze dne 1. 3. 2010 je pravděpodobně pravým podpisem stěžovatele. Dle znaleckého posudku JUDr. Jiřího Straky, znalce pověřeného stěžovatelem, je sporný podpis na rámcové kupní smlouvě s vysokou pravděpodobností pravým podpisem stěžovatele, u sporného podpisu za kupujícího uvedl znalec, že je pravděpodobnější, že jde o pravý podpis stěžovatele, než že by pravým podpisem nebyl, ohledně uznání závazku nelze rozhodnout o pravosti podpisu ani v rovině nejnižší pravděpodobnosti, může se jednat o padělek ve snaze vzor pravého podpisu napodobit.
12. Městský soud za účelem objektivního zjištění skutkového stavu zadal revizní znalecký posudek, který měl zhodnotit metody použité ve znaleckých posudcích, oba znalecké posudky vyhodnotit a především zodpovědět závěry o pravosti podpisů na listinách, či zda zkoumané listiny vykazují znaky padělání. Ve znaleckém posudku se Ing. Pavel Kokiš, znalec z oboru kriminalistika a písmoznalectví, podrobně zabýval zkoumáním pravých podpisů stěžovatele, stejně tak metodami použitými ve zkoumaných posudcích, uvedl pro přehlednost stupnici písmoznaleckých závěrů v hodnocení pravosti podpisů a uvedl, že na rámcové smlouvě z 25. 8. 2009 v rubrice "za kupujícího" pravděpodobně šlo o pravý podpis stěžovatele (sedmý stupeň pravděpodobnosti z 9 stupňů), v rubrice "za ručitele" se velmi pravděpodobně jde o pravý podpis stěžovatele (osmý stupeň pravděpodobnosti). Jde-li o sporný podpis na uznání závazku z 1. 3. 2010, znalec uvedl, že je pravděpodobnější, že je pravým podpisem, než že by šlo o podpis nepravý - napodobený (šestý stupeň pravděpodobnosti).
13. Z uvedeného je patrné, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů procesně správně a není jim čeho podstatného (tím méně ústavněprávně významného) vytknout. Je jen na uvážení soudu, jaký ze znaleckých posudků vezme za podklad pro své rozhodnutí, tuto úvahu však musí soud v rozhodnutí náležitě odůvodnit (srov. usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4151/19, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), což se v nyní posuzovaném případě stalo. Stěžovatel se závěry revizního znaleckého posudku nesouhlasil a své výhrady sdělil městskému soudu písemně v podání ze dne 1. 11. 2016 a ústně při jednání dne 20. 1. 2017, na kterém k dotazu soudu žádné další důkazy nenavrhoval. Nesouhlas stěžovatele se závěry znaleckého posudku však sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Za situace, kdy soudy dospěly k závěru o pravosti sporného podpisu na listině o uznání závazku, nepochybily, nezkoumaly-li oprávněnost nároku vedlejší účastnice na zaplacení kupní ceny za zboží. Městský soud i vrchní soud se taktéž zabývaly i námitkou stěžovatele, že v době podpisu na listině uznání závazku ze dne 1. 3. 2010 již nebyl jednatelem obchodní společnosti OPTISTAV, s. r. o., a konstatovaly, že stěžovatel uznávací prohlášení podepsal jako ručitel s vědomím, že povinnost k zaplacení kupní ceny zboží této obchodní společnosti vznikla.
14. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).
15. V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí vrchního soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání v části týkající se otázky hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem shledáno přípustným. Nejvyšší soud připomněl svou judikaturu, týkající se nařizování znaleckých posudků a jejich hodnocení, a zdůraznil, že zakládá-li stěžovatel námitku nesprávného postupu soudu při hodnocení revizního znaleckého posudku na zpochybnění věcné správnosti odborných závěrů znalce, přehlíží, že podle citované judikatury tyto odborné závěry nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Prostřednictvím těchto námitek stěžovatel dle Nejvyššího soudu navíc ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení otázky postupu soudu při hodnocení důkazů, ale správnost samotného hodnocení tohoto důkazu a správnost skutkových závěrů soudu o pravosti jeho podpisu na listině uznání závazku, které však nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání.
16. Také závěru Nejvyššího soudu, že námitky nesprávného posouzení otázky uznání závazku stěžovatelem pro neexistenci jeho ručitelského závazku v době uznání a neprokázání dodání veškerého zboží žalobkyní také nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť stěžovatel ve vztahu k nim nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, nemá Ústavní soud čeho vytknout.
17. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud použil §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem s odkazem na konkrétní okolnosti věci odůvodnil. Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení jeho závěrů.
18. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že dotčené soudní řízení nevykazuje žádný ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi. Tím, že stěžovatel koncipuje ústavní stížnost právě (výhradně) do oblasti přehodnocení provedeného dokazování, situuje Ústavní soud do postavení běžného odvolacího soudu, jež mu však, jak bylo shora zmíněno, nepřísluší.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu