ECLI:CZ:US:2020:3.US.3410.19.1
sp. zn. III. ÚS 3410/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Machalové, zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem sídlem Štefánikova 244/18a, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2019, č. j. 20 Cdo 2352/2019-180, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1) Ireny Šulákové a 2) MACHALA - LAŽA s.r.o., sídlem Fantova 683/20, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení shora specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím dle jejího názoru mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Napadené usnesení Nejvyššího soudu vzešlo z excindačního řízení, v němž měla stěžovatelka procesní postavení žalované a obě vedlejší účastnice procesní postavení žalobkyň. Toto excindační řízení se týkalo vynětí několika movitých věcí (zahradní technika, sněžná fréza, pracovní nástroje jako rozbrušovačka atd. a hotovost ve výši 530 000 Kč) sepsaných v soupisu ze dne 18. 5. 2017 při tzv. mobiliární exekuci vedené z pověření Okresního soudu v Karviné (dále jen "nalézací soud") usnesením ze dne 26. 1. 2017, č. j. 31 EXE 693/2017-11, Mgr. Pavlem Struminským, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Karviná, pod sp. zn. 201 EX 02067/2016.
4. O této excindační žalobě nejprve rozhodl nalézací soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2018, č. j. 9 C 128/2017-133, tak, že z exekuce vyloučil předmětné movité věci s výjimkou sekačky Husquarna Royal 43S, ohledně níž žalobu zamítl, a rovněž přiznal vedlejším účastnicím náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 15. 2. 2019, č. j. 71 Co 399/2018-161, uvedený rozsudek nalézacího soudu potvrdil s úpravou výroků ve věci samé a o nákladech řízení, která je z hlediska rozhodnutí o této ústavní stížnosti nepodstatná, a rovněž vedlejším účastnicím přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka napadla tento rozsudek dovoláním, které odmítl Nejvyšší soud svým v záhlaví vymezeným usnesením.
5. Podstata excindačního sporu spočívala, zjednodušeně řečeno, v tom, že dle vedlejších účastnic předmětné věci, které byly sepsány soudním exekutorem ve výše uvedeném exekučním řízení vedeném proti povinnému Karlu Machalovi, byly v jejich vlastnictví. Předmětné movité věci vyjma hotovosti měly být převedeny darovací smlouvou na vedlejší účastnici 1), dceru povinného, již v roce 2011, a hotovost, která byla na místě soupisu odňata ze dvou bezpečnostních trezorů, měla podle vedlejších účastnic v částce 130 000 Kč být ve vlastnictví vedlejší účastnice 1) jakožto úhrada za pronájem objektu
a v částce 400 000 Kč se mělo jednat o provozní finanční hotovost vedlejší účastnice 2). Nalézací soud tyto skutečnosti vzal, s výjimkou výše uvedené sekačky Husquarna Royal 43S, u níž měl za to, že šlo o jinou sekačku, než které se týkala předmětná darovací smlouva, za prokázané, a proto rozhodl o vyloučení věcí z exekuce. Odvolací soud i Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnily, stěžovatelka jej však kontinuálně po celou dobu řízení před obecnými soudy popírala.
IV. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy napadá závěr Nejvyššího soudu, že dovolání je nepřípustné proto, že v něm přípustnost nebyla dostatečným způsobem tvrzena. Dle stěžovatelky Nejvyšší soud jejímu dovolání vytýká vady, jimiž ve skutečnosti netrpělo. Jeho postup je dle stěžovatelky rovněž příliš formalistický, neboť po stěžovatelce Nejvyšší soud žádal, aby vymezila judikaturu, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, i tehdy, tvrdila-li, že toto rozhodnutí závisí na otázce, která dosud řešena nebyla. Stěžovatelka ve svém dovolání řádně vymezila hned několik otázek hmotného i procesního práva, kterým se měl Nejvyšší soud v řízení o dovolání věnovat. Tyto otázky byly rozmanité a k většině z nich stěžovatelka nedohledala žádný odpovídající judikát, proto je označila jako dosud neřešené. Tam, kde nějaký takový judikát nalezla, stěžovatelka konkrétně uvedla, že se odvolací soud od něj odchýlil. Zde uvedla dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu včetně spisových značek a dat vydání. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že odkaz Nejvyššího soudu na §241a odst. 1 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), podle nějž se Nejvyšší soud může v dovolacím řízení zabývat vadami řízení před nalézacím či odvolacím soudem jen tehdy, je-li dovolání přípustné, byl nesprávný, neboť její dovolání přípustné bylo. Ačkoliv si je stěžovatelka vědoma závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, má za to, že je na projednávanou věc nelze použít.
V. Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obecně lze k problematice ústavněprávních aspektů řízení o dovolání dle občanského soudního řádu říci, že Ústavní soud již v minulosti mnohokráte uvedl, že ani řízení o dovolání se nevymyká garancím vyplývajícím z ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo tak Nejvyšší soud může porušit např. tím, že odmítne dovolání pro nesplnění podmínek přípustnosti s odkazem na rozhodnutí, které řeší zcela jinou právní otázku, než jako dovolatel ve svém dovolání předestřel, a tuto zcela opomene (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4152/18 ze dne 20. 1. 2020); že na otázku předestřenou dovolatelem vůbec nereaguje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3029/17 ze dne 5. 9. 2018 (N 151/90 SbNU 453) či nález sp. zn. III. ÚS 3045/17 ze dne 13. 3. 2018 (N 47/88 SbNU 633)] či se jí vyhne [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 948/15 ze dne 11. 6. 2015 (N 108/77 SbNU 567)], resp. nereaguje na argumenty dovolatele způsobem odpovídajícím jejich závažnosti [nález sp. zn. I. ÚS 4120/17 ze dne 13. 7. 2018 (N 124/90 SbNU 89)]; že svůj závěr o nepřípustnosti dovolání nijak neodůvodní [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47) či nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391)], přičemž však tomuto požadavku nevadí, je-li odůvodnění stručné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33)]; že rezignuje na svoji úlohu sjednocovatele judikatury (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3236/18 ze dne 9. 4. 2019); že jako nepřípustné vyhodnotí dovolání napadající rozhodnutí, které spočívá na právní otázce vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se dovolací soud odchyluje od judikatury Ústavního soudu [srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; nález sp. zn. II. ÚS 2622/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353); nález sp. zn. II. ÚS 2622/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353); či nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247)]; že účelově neidentifikuje judikaturu, o niž stěžovatel důvodnost svého dovolání opírá a kterou v dovolání dostatečným způsobem označí [nález sp. zn. II. ÚS 2109/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 109/89 SbNU 619)], že účelově neshledá v dovolání vymezení jeho přípustnosti, ačkoliv v něm obsaženo je [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2109/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 109/89 SbNU 619) či nález sp. zn. III. ÚS 2288/16 ze dne 26. 4. 2017 (N 67/85 SbNU 173)] nebo na toto vymezení má přehnaně formalistické požadavky [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018 (N 28/88 SbNU 411), nález sp. zn. III. ÚS 3822/15 ze dne 6. 9. 2016 (N 165/82 SbNU 595) či nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607)]; že se odmítne věcně zabývat dovoláním, v němž je předložena otázka, o níž má Nejvyšší soud za to, že na ní napadené rozhodnutí nestojí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1461/17 ze dne 14. 11. 2017 (N 212/87 SbNU 447); či nález sp. zn. I. ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017 (N 63/85 SbNU 145)]; že při předložení již vyřešené otázky, která by dle dovolatele měla být vyřešena jinak, toliko odkáže na rozhodnutí, která ji řeší, aniž se zabývá tím, proč není třeba se od tohoto řešení odchýlit [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 700/16 ze dne 24. 10. 2016 (N 197/83 SbNU 179)]; atd.
9. Na druhé straně řádné vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/18 ze dne 12. 3. 2019), dovolacího důvodu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2478/18 ze dne 11. 2. 2020) i napadených nosných právních důvodů rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3206/17 ze dne 2. 4. 2019) je však zásadně věcí dovolatele. Na toho je rovněž třeba klást požadavek na jednoznačné odlišení právních otázek od skutkových tím, že spornou právní otázku určitým způsobem zevšeobecní [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3127/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 236/87 SbNU 827) či nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845)].
10. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje žádnou ze shora nastíněných vad, které jsou způsobilé založit porušení některého ze stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv či svobod. Na první pohled by se mohlo zdát, že stěžovatelčina argumentace odpovídá vadě přepjatého formalismu při posuzování splnění podmínky vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle 241a odst. 2 občanského soudního řádu, případně vadě opomenutí zabývat se řádně předloženou právní otázkou.
11. Svým obsahem však v kontextu dovolací argumentace, odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i dalších okolností případu, však žádné takové vadě stěžovatelčiny námitky uvedené v ústavní stížnosti neodpovídají. Nejvyšší soud se přes odmítnutí dovolání dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu řádně stěžovatelčinou dovolací argumentací zabýval, a dospěl-li k závěru, že tato argumentace nesplňuje podmínku vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze tento závěr považovat ani za věcně nesprávný, ani za přepjatě formalistický.
12. Jak totiž v napadeném usnesení Nejvyšší soud poznamenává, stěžovatelka vymezila toliko zcela obecně naplnění předpokladů přípustnosti dovolání tak, že: "... napadené rozhodnutí závisí na rozhodnutí hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud hned v několika případech odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena a která měla být posouzena jinak...", což Nejvyšší soud považoval toliko za opsání podstatné části ustanovení §237 občanského soudního řádu, aniž by přitom u jednotlivých bodů dovolání uvedla, o který z těchto alternativně vymezených případů se jedná. Dle Nejvyššího soudu stěžovatelka rovněž korektně nevymezila důvod dovolání dle §241a občanského soudního řádu, neboť v něm napadá toliko vady procesní, které samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou. Nejvyšší soud k tomu s oporou o svou dřívější ustálenou judikaturu zopakoval, že takové vady neodpovídají otázkám správnosti právního posouzení.
13. Ústavní soud při srovnání s textem dovolání nemůže než uzavřít, že oba tyto závěry Nejvyššího soudu zcela odpovídají realitě. Ústavní soud jim proto nemá co vytknout. Text dovolání je totiž konstruován v podstatě jako pokračování procesních tvrzení a polemik tak, jak je konstantně stěžovatelka uváděla v průběhu řízení před nalézacím soudem i před soudem odvolacím, přičemž v rozsahu vytýkaných procesních vad v zásadě nereflektuje ani právní úpravu řízení o dovolání dle občanského soudního řádu, ani účel institutu dovolání v občanském soudním řízení. Stěžovatelka tak nevymezuje dostatečně zobecnitelné otázky, které by přesahovaly rámec její věci, s nimiž se dosud Nejvyšší soud nevypořádal či které by bylo třeba řešit odchylně, a tedy v podstatném rozsahu je její dovolací argumentace toliko vyjádřením její subjektivní nespokojenosti s výsledkem řízení před nalézacím soudem a před soudem odvolacím, ačkoliv v nich žádná takováto otázka nevyvstala, respektive stěžovatelce se nepodařilo žádnou takovou otázku v textu svého dovolání zformulovat.
14. Přesto Nejvyšší soud alespoň ve stručnosti reagoval na všechny okruhy dovolacích námitek, které stěžovatelka ve svém dovolání vznesla, a to způsobem, který Ústavní soud považuje za zcela adekvátní jejich významu. Vyložil tak, že napadá-li stěžovatelka údajné vady žalobního návrhu a nepřezkoumatelnost rozsudku, jde o vady, pro něž výslovně dle §241a odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu dovolání podat nelze, a napadá-li právní hodnocení převodu vlastnického práva a nedostatečnou identifikaci předmětných movitých věcí v žalobě i v darovací smlouvě, ve skutečnosti nejde o otázku právní, ale skutkovou, neboť obecné soudy tento převod vzaly za prokázaný. Stěžovatelka v zásadě na tyto vývody Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti relevantním způsobem nereaguje, toliko vyjadřuje nesouhlas s nimi, ovšem bez jakékoliv bližší argumentace, která by nebyla jen opakováním jejích procesních postojů vyjádřených v řízeních před nalézacím soudem, odvolacím soudem a konečně i v dovolání. Těmto závěrům Nejvyššího soudu však nelze upřít logičnost ani legitimitu. Způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s těmito námitkami, proto Ústavní soud nemůže hodnotit jako rezignaci na ochranu stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy.
15. Co se týče těch dovolacích námitek, u nichž stěžovatelka poukazovala na údajný rozpor závěrů odvolacího soudu s konkrétními dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu, na oba tyto případy Nejvyšší soud adekvátně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí reagoval a přesvědčivě vyvrátil, že by k tomu došlo. K stěžovatelkou nadnesenému problému, že povinný v exekučním řízení byl v předmětném incidenčním řízení vyslechnut jako svědek, ačkoliv to zapovídá závěr jeho dřívější rozhodovací praxe, Nejvyšší soud uvedl celou řadu rozhodnutí, která dospívají k závěru zcela opačnému než judikát, o nějž tento důvod přípustnosti opřela stěžovatelka, a srozumitelně doplnil, že tento judikát se zabývá incidenčním sporem na podkladě insolvenčního řízení, tedy netýkal se povinného v exekučním řízení, a navíc podstatou tehdy řešené právní otázky bylo, v jakém procesním postavení má být vyslýchán bývalý člen statutárního orgánu právnické osoby o skutečnostech, které spadají do období jeho členství ve statutárním orgánu, což není stěžovatelčin případ. K druhému problému, v němž stěžovatelka avizovala údajný rozpor s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu v otázce neunesení důkazního břemene vedlejších účastnic, pak Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka prostřednictvím této námitky toliko nesouhlasí se skutkovými závěry, které učinil nalézací soud a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, což přípustnost dovolání rovněž založit nemůže.
16. Ústavní soud vypořádání obou těchto údajně Nejvyšším soudem nezodpovězených otázek, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od dřívější rozhodovací praxe, považuje za přesvědčivě odůvodněné, odpovídající okolnostem daného případu, a i ve všech ostatních aspektech ústavně konformní. Prvá otázka je v judikatuře Nejvyššího soudu řešena zcela konstantně a odvolací soud se touto judikaturou řídil, nadto relevantní otázka spočívala v něčem zcela jiném, druhá otázka směřuje de facto do oblasti volného hodnocení důkazů, nikoliv distribuce důkazního břemene a jeho míry v občanském soudním řízení, neboť stěžovatelka toliko nesouhlasí s tím, že obecné soudy uvěřily výpovědi svědka Karla Machaly a že darovací smlouvu mezi ním a jeho dcerou považovaly za skutečně uzavřenou se všemi právními účinky. Ústavní soud proto nemohl shledat důvodu ke svému zásahu proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.
VI. Závěr
17. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jejích příloh a textu dovolání bez nutnosti opatřovat si další podklady neshledal v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ničeho, co by v mezích stěžovatelkou uplatněných námitek bylo způsobilé dovodit byť potenciální porušení jejích ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal ani sám Ústavní soud. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu