ECLI:CZ:US:2020:3.US.344.20.1
sp. zn. III. ÚS 344/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. Ing. Daniely Majzlíkové, LL.M., sídlem Opavská 522/5, Krnov, insolvenční správkyně dlužníka TRUL holding a. s., sídlem Heřmanovice 364, 2) JUDr. Ing. Daniely Majzlíkové, LL.M., sídlem Opavská 522/5, Krnov, insolvenční správkyně dlužníka Ing. Jana Babjáka, 3) Ing. Jana Pírka, zastoupených Mgr. Štěpánem Schenkem, advokátem, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 30 Cdo 1082/2018-137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017 č. j. 62 Co 254/2017-91 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 26 C 6/2016-51, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana a 2) Romana Babjáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo podle čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 26 C 6/2016-51 zamítl žalobu stěžovatelky ad 1), kterou se po vedlejší účastnici ad 1) domáhala zaplacení částky 97 907 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu JUDr. Viliama Vidoviče, sídlem Příčná 1553/10, Šumperk, insolvenčního správce dlužníka Ing. Jana Babjáka, kterou se po vedlejší účastnici ad 1) domáhal zaplacení částky 99 194 060 Kč s příslušenstvím (II. výrok), zamítl žalobu stěžovatele ad 3), kterou se po vedlejší účastnici ad 1) domáhal zaplacení částky 4 173 800 Kč s příslušenstvím (III. výrok), zamítl žalobu vedlejšího účastníka ad 2), kterou se po vedlejší účastnici ad 1) domáhal zaplacení částky 222 040 Kč s příslušenstvím (IV. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). Obvodní soud odůvodnil svůj rozsudek skutečností, že žalobci nesplnili jednu ze základních podmínek, za nichž lze nárok na náhradu škody vůči státu uplatnit, neboť nebyli účastníky správního řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 9. 2017 č. j. 62 Co 254/2017-91 rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu a dodal, že účastníkem daňového řízení byla pouze obchodní společnost TRUL DISTILLERS spol. s r. o., jejímž byla společnost TRUL holding a. s. v období od 15. 3. 2006 do 17. 4. 2012 jediným společníkem, Ing. Jan Babják byl ke dni 7. 6. 2010 majoritním akcionářem společnosti TRUL holding a. s., a stěžovatel 2) byl ke dni 7. 6. 2010 minoritním akcionářem společnosti TRUL holding a. s., ani jeden ze stěžovatelů však nebyl účastníkem daňového řízení (rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 29. 12. 2010, kterým bylo zamítnuto odvolání obchodní společnosti TRUL DISTILLERS spol. s r. o. proti rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc, kterým bylo tomuto subjektu odňato povolení k provozování celního skladu).
4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé a vedlejší účastník 2) dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2019 č. j. 30 Cdo 1082/2018-137 ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 2) dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání zastavil (výrok I.), dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné (II. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (III. výrok). Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že otázka nároku stěžovatelů 2) a 3) jako akcionářů jednotlivých společností obchodního seskupení (koncernu) TRUL, kdy v důsledku nezákonného rozhodnutí celního orgánu došlo k úpadku a faktické likvidaci základní výrobní jednotky této skupiny, tj. společnosti TRUL DISTILLERS spol. s r. o., bez které již další existence koncernu, resp. jeho jednotlivých členů, nebyla reálně možná, ani otázka stěžovatelů 1) až 3) týkající se Listinou zaručeného práva na náhradu škody vůči státu, způsobené jim nezákonným rozhodnutím celního orgánu, přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, založit nemůže, neboť právní posouzení věci městským soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že i když nebyli přímými účastníky řízení vedených v dané věci celními orgány, v rámci kterých bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o odejmutí povolení k provozování daňového skladu, vznikla jim ve výsledku značná škoda, jež je v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím a jejíž náhrady se domáhali v předmětném soudním řízení. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že limitace okruhu oprávněných k náhradě škody (tj. aktivně legitimovaných) zakotvená v §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je v souladu dikcí čl. 36 odst. 3 Listiny, stěžovatelé naopak vyjadřují své přesvědčení, že §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je protiústavní, výklad provedený obecnými soudy je formalistický a vychází z pouhého jazykového znění předmětného ustanovení Listiny a nezohledňuje provázanost se souvisejícími lidskoprávními normami, zejména s právem na pokojné užívání majetku. To, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví v §7 odst. 1 podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím tak, že stát fakticky odpovídá za takovouto škodu jen některým subjektům, je proti smyslu a účelu čl. 36 odst. 3 Listiny, resp. popírá to základní tezi Listiny, tedy, že právo na náhradu škody má každý. Stěžovatelé jsou si vědomi judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, podle které v případě uplatnění nároku na náhradu škody musí být splněny všechny zákonné podmínky, mezi něž aktivní legitimace patří, s tímto závěrem však stěžovatelé nesouhlasí a dodávají, že zatímco v případě zákonných podmínek týkajících se rozsahu a způsobu odškodnění soudy nesčetněkrát dovodily rozpor zákona č. 82/1998 Sb. s ústavním pořádkem, v případě zakotvení jediné překážky stěžovatelů na přístup k soudu judikatura setrvává na strohém a neodůvodněném konstatování, že na této zákonné podmínce je nutno trvat. Stěžovatelé postrádají v napadených rozhodnutích i v rozhodnutích, na něž je v nich odkazováno, přesvědčivou a logickou argumentaci k oprávněnosti shora nastíněného rozdílného zacházení s nároky různých kategorií subjektů, jimž byla způsobena škoda protiprávním jednáním státu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s dikcí §7 zákona č. 82/1998 Sb., který stanoví, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Stěžovatelé mají za to, že taková omezující podmínka je protiústavní.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva).
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.
10. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy se Ústavní soud zabýval otázkou výkladu §7 zákona č. 82/1998 Sb. opakovaně. Např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 216/07 ze dne 29. 7. 2008 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kdy šlo o ústavní stížnost akcionářů obchodní společnosti, kteří se žalobou neúspěšně domáhali náhrady škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím, Ústavní soud uvedl, že nelze z jeho dosavadních rozhodnutí usuzovat, že by článek 36 odst. 3 Listiny zakládal přímý nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem bez ohledu na to, zda jsou splněny obecné podmínky pro vznik odpovědnosti státu za takovou škodu. V citovaném usnesení Ústavní soud reagoval i na námitku, kterou stejně tak jako stěžovateli v nyní posuzované věci bylo poukazováno na nález ze dne 19. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 165/02 (N 158/28 SbNU 415) - Ústavní soud uvedl, že v případě řešeném uvedeným nálezem nebylo vůbec žádných pochybností o tom, že subjekt uplatňující tento druh náhrady, je v daném řízení aktivně legitimován, protože byl účastníkem řízení, v němž tato škoda vznikla.
11. V usnesení ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 2106/15 Ústavní soud konstatoval, že nemá důvod přehodnocovat závěr obvodního soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky pro podání předmětné žaloby, neboť tento závěr plně respektoval dikci i smysl §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. V nálezu ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2287/18 Ústavní soud dovodil platnost uvedené podmínky i pro věci trestní, když uvedl, že pro aktivaci nároku na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání musí být splněny zákonem vymezené podmínky, včetně podmínky aktivní legitimace vymezené v §7 zákona č. 82/1998 Sb. V citovaném nálezu Ústavní soud připomněl, že právo na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci není právem absolutním a neomezitelným, neboť v kolizi s dotčeným právem stojí veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, který zákonná úprava musí reflektovat. Nepřiměřeně extenzivní uplatňování práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by mohlo vést, i s ohledem na institut regresního nároku státu vůči konkrétnímu jednotlivci vykonávajícímu veřejnou moc, k důsledku, jenž doktrína nazývá tzv. mrazícím účinkem (chilling effect), který se může projevit v lepším případě v defenzivním postupu při výkonu veřejné moci (např. v podobě opatrného rozhodování), v horším případě až v úplné rezignaci na výkon veřejné moci.
12. Od svých shora uvedených závěrů neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit a zpochybňovat závěry napadených usnesení, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Ústavní soud má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně vysvětlily a podrobně objasnily, proč nepovažují námitky stěžovatelů za důvodné. Stěžovatelé toliko polemizují s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich aplikací §7 zákona č. 82/1998 Sb. a nastiňují vlastní právní názor, který jediný považují za správný. Přesvědčení stěžovatelů o tom, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá jejich představě, či jejich tvrzení o nepřesvědčivosti judikatury obecných soudů i Ústavního soudu však důvodnost ústavní stížnosti samo o sobě nezakládá.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu