ECLI:CZ:US:2020:3.US.3632.19.1
sp. zn. III. ÚS 3632/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ř., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici České Budějovice, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2019 č. j. 3 Tdo 881/2019-458, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. února 2019 č. j. 14 To 271/2018-411 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. srpna 2018 č. j. 6 T 111/2017-366, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") uznán vinným pod bodem 1. ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem 2. a), b) ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem 3. ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, pod bodem 4. a) a b) ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to bylo v bodě I. výroku rozsudku o trestu ohledně přečinu specifikovaného pod bodem 1. výroku rozsudku o vině podle §44 trestního zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015 č. j. 1 T 53/2014-1864 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 4. 2016 č. j. 24 T 178/2015-440, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 7 To 210/2016. Stěžovatel byl dále v bodě II. výroku rozsudku o trestu za přečiny specifikované pod body 2., 3. a 4. výroku rozsudku o vině podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo zaplatit na náhradě škody poškozeným M. Ř. a L. Ř. částku 134 585 Kč a M. D. a J. D. částku 12 000 Kč. Poškozený L. Ř. byl dále se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 trestního řádu.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním podaným ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře (dále jen "krajský soud"), který je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, který o něm rozhodl tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pochybení soudů spočívá v jejich postupu bez řádného zjištění skutkového stavu v projednávané věci. Dále namítá, že došlo k nesprávnému použití hmotného práva na skutkový děj, když nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel dále dodává, že soudy vydaly ve smyslu judikatury Ústavního soudu překvapivá rozhodnutí. V důsledku těchto pochybení došlo dle závěrů stěžovatele k zásahu do jeho práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V kontextu této námitky pak stěžovatel uvádí podrobná skutková tvrzení, jimiž se snaží zpochybnit verzi skutkového děje uvedenou v napadených rozhodnutích. Zejména opakovaně uvádí, že nebylo prokázáno propojení stěžovatele s e-mailovou adresou XXX. Tato námitka týkající se e-mailové adresy nebyla soudy nikterak vypořádána.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele jsou toliko opakováním jeho obhajoby v trestním řízení před obecnými soudy, a to bez další přidané, ústavněprávní hodnoty. Námitky, které stěžovatel uvádí, byly již obecnými soudy vypořádány. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem argumentaci soudů, která spočívá ve výkladu zákonných norem trestního práva hmotného a procesního, dále reprodukovat. Stěžovatel především brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho trestní věci. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Stěžovatel se svou ústavní stížností zjevně domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
10. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že nelze souhlasit se stěžovatelem, když uvádí, že námitka jeho propojení s e-mailovou adresou XXX nebyla vypořádána, což údajně dokládá důkazní mezeru v závěrech obecných soudů. Především je třeba podotknout, že okresnímu soudu se podařilo utvořit ucelený řetězec nepřímých důkazů, které by mimo důvodnou pochybnost objasnily skutkový stav. Stěžovatel neustále zdůrazňuje údajné pochybnosti a absenci konkrétních úvah v odůvodnění napadených rozhodnutí, které by přímo prokazovaly jeho propojení se zmiňovanou e-mailovou adresou. Stěžovateli lze přisvědčit do té míry, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu zahrnuje právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [viz již nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]. Jak Ústavní soud mnohokrát zopakoval, soudy proto mají povinnost se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), bod 11 odůvodnění; nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717); nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); z poslední doby viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1167/17 ze dne 31. 7. 2017, bod 29 odůvodnění]. Tato povinnost nicméně neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení podstatný. Uvedené principy byly v řízení před obecnými soudy naplněny. Soudy se sice přímo nevyjádřily k tomu, proč byla zmiňovaná e-mailová adresa vytvořena s určitým časovým předstihem před spácháním konkrétního skutku ke škodě M. Ř. a jejího tehdejšího manžela, avšak z dokazování bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že stěžovatel z uvedené e-mailové adresy kontaktoval úvěrovou společnost, která následně na účet syna přítelkyně stěžovatele vyplatila určitou část úvěru. Tato skutečnost byla potvrzena výpovědí syna stěžovatelovy přítelkyně. Shromážděné nepřímé důkazy tedy tvoří ucelený řetězec, z něhož mimo důvodnou pochybnost vyplývá vina stěžovatele na žalovaných skutcích, za něž byl následně napadenými rozhodnutími odsouzen. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně souladná, a tudíž nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu