ECLI:CZ:US:2020:3.US.3661.19.1
sp. zn. III. ÚS 3661/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2019 č. j. 6 To 83/2019-2344, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), ze dne 23. 9. 2019 č. j. 69 T 3/2019-2140 byla zajištěna dle §79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na účtu Finančního úřadu pro Olomoucký kraj č. 705-47623811/0710 částka 150 321 576,67 Kč.
3. Stížnost stěžovatelky proti usnesení Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 10. 2019 č. j. 6 To 83/2019-2344 dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že zajištěná částka představuje finanční prostředky, které jí měly být Finančním úřadem pro Olomoucký kraj vyplaceny poté, co Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 7. 2019 č. j. 65 Af 12/2017-16 rozhodl o nezákonnosti dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty za období květen 2012 - březen 2013 (mimo listopad 2012) z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Na základě usnesení krajského soudu ze dne 23. 9. 2019 č. j. 69 T 3/2019-2140 Finanční úřad pro Olomoucký kraj odmítl stěžovatelce její nároky související s výše uvedeným rozsudkem vyplatit. Stěžovatelka namítá formální nedostatky usnesení krajského soudu, ve kterém chybí specifikace komu a z jakého důvodu je částka zajišťována, a vůči komu tedy směřují účinky zajištění. Takové rozhodnutí dle závěru stěžovatelky neodpovídá zákonným požadavkům na něj kladeným v §79a trestního řádu.
5. Stěžovatelka dále tvrdí, že usnesení krajského soudu ze dne 23. 9. 2019 č. j. 69 T 3/2019-2140 bylo vydáno nepříslušným soudem, respektive nepříslušným předsedou senátu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 9. 2019 č. j. 46 T 5/2018-14020 předsedou senátu Mgr. Alešem Novotným rozhodl podle §23 odst. 3 trestního řádu o spojení trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2018 a věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 3/2019 ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále budou vedeny u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 3/2019. Toto usnesení o spojení věcí je dle názoru stěžovatelky nezákonné, neboť jednak bylo vydáno nepříslušným předsedou senátu, a jednak pro spojení věcí nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že dne 1. 7. 2019 JUDr. Aleš Flídr, místopředseda Krajského soudu v Brně pro věci trestní, vzhledem k přetíženosti senátu 46 T odňal věc Mgr. Aleši Novotnému a přidělil spis 46 T 5/2018 předsedkyni senátu 48 T JUDr. Ditě Řepkové. Dne 16. 8. 2019 JUDr. Aleš Flídr toto své opatření zrušil s odůvodněním, že pro ně nebyly splněny podmínky dané platným rozvrhem práce trestního úseku krajského soudu. S tím však stěžovatelka nesouhlasí, a je přesvědčena, že zrušení odnětí věci Mgr. Aleši Novotnému je nedůvodné, a od 1. 7. 2019 měl být v její věci činný senát 48 T předsedkyně senátu JUDr. Dity Řepkové.
6. Vrchní soud dle stěžovatelky pochybil, když napadeným usnesením potvrdil celý řetězec nezákonného postupu krajského soudu, zejména ignoroval §9 odst. 1 trestního řádu, dle kterého orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou. Dle stěžovatelky je totiž otázka, zda byl krajský soud příslušným k vydání usnesení o spojení věcí, otázkou předběžnou a pro posouzení zákonnosti takového usnesení podstatnou. Stěžovatelka také vytkla vrchnímu soudu, že zhojil postup krajského soudu, který zajistil finanční prostředky na účtu Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, aniž by to blíže a přezkoumatelně zdůvodnil. Závěrem stěžovatelka zpochybnila dodržení zásady přiměřenosti postupu orgánů činných v trestním řízení při rozhodování o zajištění věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti II. výroku napadeného usnesení vrchního soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí vrchního soudu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je v této části přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. V části směřující proti I. výroku napadeného usnesení vrchního soudu, kterým byla zamítnuta stížnost obžalovaného P. H., je ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu návrhem podaným někým zjevně neoprávněným, neboť je zřejmé, že v tomto rozsahu stěžovatelka nemohla být dotčena na svých základních právech nebo svobodách. Stěžovatelka totiž není osobou, které se I. výrok napadeného usnesení přímo dotýká (§142 odst. 1 trestního řádu). V této otázce je namístě odkázat na odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, který v bodech 8 - 12 vysvětlil, že P. H., jako jednatel stěžovatelky, je rovněž trestně stíhán v jedné a téže věci pro majetkovou trestnou činnost, kdy se uplatní režim §34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. Tudíž P. H. jako obžalovaný v téže věci nemůže podávat opravný prostředek proti usnesení, jež se výlučně dotýká zajištění finančních prostředků, na něž vznáší nárok nikoliv on sám jako osoba fyzická, ale právnická osoba, jejímž je jednatelem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud shrnul ve své dřívější rozhodovací praxi základní zásady pro aplikaci zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu, jakož i východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení [srov. usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 267/03 (U 18/33 SbNU 401), usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 a usnesení ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2908/09, dále nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/]. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžnou povahu zajišťovacích opatření, jejich smysl a účel, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. V řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by tím Ústavní soud fakticky předjímal meritorní rozhodnutí v trestním řízení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské, kriminality. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 385/05 ze dne 19. 10. 2005). Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení peněžních prostředků vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, přičemž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 600, bod 6).
11. Ve shora citované judikatuře Ústavní soud rovněž stanovil požadavky, jež jsou na tato rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z ústavněprávního pohledu kladeny. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli Ústavního soudu.
12. Ústavní soud tudíž uplatnil svoji kasační pravomoc zejména v případech, v nichž zásah do majetkových práv dle §79a a násl. trestního řádu vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Při posuzování proporcionality zásahu měl Ústavní soud na zřeteli i hledisko časové a rozhodnutí obecných soudů rušil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním [viz např. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)]. V nálezu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) Ústavní soud uvedl, že peněžní prostředky na účtu u banky zajišťované podle §79a trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, Série A č. 24 - §62).
13. Výše uvedená kritéria Ústavní soud vážil i v nyní posuzované věci, přičemž vybočení z uvedených ústavněprávních mezí neshledal. Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků. Jak již bylo shora uvedeno, posouzení vlastních podmínek pro vydání rozhodnutí o zajištění finančních prostředků Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, neboť by tím předjímal výsledek dosud neskončeného řízení a nahrazoval tak činnost orgánů činných v trestním řízení (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 nebo ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3201/13).
14. V usnesení, kterým byla zajištěna předmětná částka, krajský soud přesvědčivě odůvodnil, že stěžovatelka spolu s dalšími obviněnými se měla dopustit zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, přičemž škoda, na níž se měla podílet stěžovatelka, představuje částku 187 066 715 Kč. Předseda senátu krajského soudu se ztotožnil se závěry Vrchního státního zastupitelství - pobočky v Brně, podle kterého existuje důvodné podezření, že dané finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Z pohledu Ústavního soudu lze konstatovat, že obecný soud své rozhodnutí opřel o adekvátní právní úpravu a řádně je odůvodnil. Jde o výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že v záhlaví usnesení o zajištění věci absentuje uvedení názvu soudu, který je vydal. Z obsahu rozhodnutí je však zřejmé, a výslovně se v něm uvádí, že jde o Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (např. bod 3 a 6 usnesení). Nelze pochybovat o tom, že výše uvedené procesní pochybení představuje v trestním řízení nežádoucí skutečnost. Na druhou stranu nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu podústavního práva porušuje současně ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Ústavní soud výše uvedené pochybení neshledal natolik zásadním, aby dosahovalo úrovně porušení ústavnosti.
15. Taktéž vrchní soud se řádně zabýval všemi námitkami stěžovatelky, včetně námitky proporcionality zajištěných prostředků a skutečností, že stěžovatelce byly již v přecházejících stádiích trestního řízení zajištěny nemovitosti, když poukázal na dikci §79a odst. 1 trestního řádu, judikaturu Ústavního soudu, i na výši škody, kterou měla stěžovatelka způsobit, a která přesahuje sumu zajištěných finančních prostředků. Co se týká rozsahu, tedy množství zajištěných peněžních prostředků, zde Ústavní soud konstatuje, že posuzování této otázky mu v zásadě nepřísluší [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)]. Stěžovatelka navíc neuvádí, a ani ve své stížnosti netvrdila, že hodnota zajištěných nemovitých věcí stěžovatelky a obžalovaného P. H. a hodnota finančních prostředků zajištěných na účtu Finančního úřadu pro Olomoucký kraj přesahuje hodnotu výnosů z údajné trestné činnosti, pouze uvádí, že to nelze vyloučit. S ohledem na výši škody, na které se měla stěžovatelka podílet (187 066 715 Kč) se nejeví zajištění částky 150 321 576,67 Kč i s ohledem na již dříve zajištěné nemovitosti zjevně neproporcionální. Zajištěná částka přitom nepochybně představuje finanční prostředky stěžovatelky, byť se v současné době nacházejí na účtu Finančního úřadu pro Olomoucký kraj. Jak je v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 23. 9. 2019 č. j. 69 T 3/2019-2140 uvedeno, jde o zajištění výnosu z trestné činnosti v podobě pohledávky, kterou má stěžovatelka vůči České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj z titulu zákonného nároku na výplatu nadměrného odpočtu DPH, kdy tato částka byla dle obžaloby získána trestnou činností.
16. Stěžovatelka dále namítá, že vrchní soud pochybil, když se nezabýval její námitkou porušení zásady zákonného soudce krajským soudem.
17. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 (N 183/67 SbNU 219), "zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena ... V souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny příslušnost soudce stanoví zákon". Z veřejně dostupného rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2019 ve znění do 1. 7. 2019 vyplývá, že předseda soudu a z jeho pověření místopředseda soudu pro věci trestní mohou v případě dlouhodobé nepřítomnosti soudce (nemoc, dočasné přidělení u jiného soudu apod.), přetížení senátu v důsledku přidělení věcí zcela mimořádné povahy a rozsahu, a také k zajištění plynulosti řízení (zejména ve věcech vazebních), rozhodnout o zastavení nápadu tomuto soudci, případně rozhodnout o přidělení věci jinému soudci, pokud ve věci nebyl učiněn žádný úkon.
18. Ústavní soud má za to, že v posuzované věci vrchní soud řádně odůvodnil, že není v pozici orgánu, který by byl jakkoliv oprávněn přezkoumávat zákonnost úkonů soudního funkcionáře, konkrétně místopředsedy Krajského soudu v Brně pro věci trestní JUDr. Aleše Flídra, při realizaci opatření vyplývajících z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně. Vrchní soud zdůraznil, že usnesení o spojení věci, o němž měl rozhodnout senát v (dle stěžovatelky) nesprávném složení, je podle §23 odst. 3 trestního řádu usnesením, proti kterému zákon nepřipouští stížnost, a které je tudíž v právní moci, navíc Krajský soud v Brně a Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jsou jedním a tímtéž soudem, nejde tedy o dva jiné soudy téhož druhu a stupně (§25 trestního řádu).
19. Jakkoli tedy vrchní soud předeslal, že se uvedenou námitkou stěžovatelky zabývat nebude, v odůvodnění svého usnesení ústavně souladným způsobem argumentaci stěžovatelky vypořádal a zjevně přitom nezjistil skutečnosti vyvolávající pochybnost o tom, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Tím naplnil požadavek daný §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumat výroky napadeného rozhodnutí ze všech hledisek přicházejících v úvahu, na který poukazuje stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti. Opakovaně předkládané námitky stěžovatelky svědčí spíše o její neochotě přijmout závěry vrchního soudu, že v dané věci nebyl dán důvod pro postup podle §25 trestního řádu (rozhodnutí o odnětí a přikázání věci). Ostatně usnesení krajského soudu, kterým došlo ke spojení trestní věci stěžovatelky původně vedené pod sp. zn. 46 T 5/2018 s věcí vedenou pod sp. zn. 69 T 3/2019 usnesením ze dne 13. 9. 2019, tedy až poté, co byla věc 46 T 5/2018 dne 1. 7.1019 Mgr. Aleši Novotnému odňata a následně dne 16. 8. 2019 vrácena, není napadeno ústavní stížností, a námitky stěžovatelky, že podmínky pro spojení věci nebyly splněny a postup soudu byl ryze účelový z důvodu přetíženosti senátu 46 T, podle přesvědčení Ústavního soudu ústavní roviny nedosahují, a z ústavní stížnosti neplyne, jaký má mít vliv spojení trestních věcí stěžovatelky na napadené rozhodnutí o zajištění věci podle §79a odst. 1 trestního řádu. Krajský soud v usnesení ze dne 13. 9. 2019 č. j. 46 T 5/2018 odůvodnil, že s ohledem na provázanost jednání obviněných v obou trestních věcech i na duplicitu společností, které mají v předmětných trestních věcech vystupovat jako jednotlivé články řetězce, byly splněny podmínky společného řízení (23 odst. 3 trestního řádu). Ústavní soud zdůrazňuje, že procesní otázky řízení svěřuje §23 (obdobně i §25) trestního řádu zcela do rukou obecných soudů, jejichž úkolem je posoudit existenci konkrétních důvodů či podmínek pro příslušné rozhodnutí; jsou to totiž právě a pouze obecné soudy, které se znalostí konkrétní věci, společných i rozdílných okolností řízení, mohou rozhodnout o spojení věcí. Přestože podstatným kritériem je účelnost, hospodárnost a rychlost trestního řízení (viz §20 odst. 1 trestního řádu), rozhoduje příslušný soud vždy podle vlastního uvážení, a nikoli obligatorně (srov. usnesení ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1014/19).
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti I. výroku usnesení vrchního soudu odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou, ve zbývajícím rozsahu odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu