ECLI:CZ:US:2020:3.US.3717.19.1
sp. zn. III. ÚS 3717/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Johanou Klimešovou, advokátkou, sídlem Jiráskova 229/25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2019 č. j. 4 Tdo 860/2019-333, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2019 č. j. 8 To 17/2019-266 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2018 sp. zn. 8 T 46/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 11. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel také namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že v měsíci listopadu a prosinci roku 2014 v B. v rodinném domě poškozeného O. K. jemu přislíbil za úplatu 30 000 Kč právní pomoc s vyřešením problémů se sousedy a s finančním odškodněním za vyloučení z vysoké školy před rokem 1989 z politických důvodů, kdy vystupoval jako právník či advokát a uvedenou částku převzal od poškozeného ve dvou splátkách. Dále od poškozeného převzal dokumenty týkající se sousedských sporů a index z vysoké školy, které slíbil přeložit do cizího jazyka za účelem možnosti podání příslušných návrhů Evropskému soudu pro lidská práva. Stěžovatel žádné kroky ve prospěch stěžovatele neučinil a neměl v úmyslu učinit a složené peněžní prostředky použil pro vlastní potřebu, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 30 000 Kč. Za uvedené jednání a sbíhající se přečin úvěrového podvodu, pro který byl odsouzen městským soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 215/2015, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla také uložena povinnost k náhradě škody poškozenému ve výši 30 000 Kč.
3. Krajský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele a uvedl, že námitky obsažené v odvolání jsou pouze opakováním obhajoby uplatněné stěžovatelem v řízení před soudem prvního stupně, na kterou však městský soud beze zbytku reagoval. Všechny ve věci provedené důkazy byly hodnoceny postupem podle §2 odst. 6 trestního řádu a nebylo shledáno nic, co by odporovalo formální logice. K námitce stěžovatele, že s poškozeným nikdy nejednal, připomněl krajský soud, že z výpovědi poškozeného bylo zjištěno, že kromě vizitky předložil poškozenému také průkaz totožnosti s fotografií. K námitce, že nebyly soudu předloženy stvrzenky, krajský soud poukázal na výpověď svědka Š., který potvrdil, že doklady o složení zálohy 30 000 Kč ve dvou splátkách obdržel, ale někam "zašantročil". Není přitom relevantní, že svědek Š. měl za to, že splátky byly ve výši 10 000 Kč a 20 000 Kč a ostatní svědci tvrdili, že šlo o splátky ve výši 5 000 Kč a 25 000 Kč. Všichni svědci totiž potvrdili celkovou výši záloh. Není rovněž pravdou, že veškeré informace svědka Š. byly zprostředkovány rodinou poškozeného, neboť se stěžovatelem sám hovořil telefonicky. Všichni svědci se shodli na tom, že stěžovatele rodině poškozeného jako právníka doporučil svědek J., který ovšem v řízení odmítl vypovídat s tím, že by si svojí výpovědí mohl přivodit trestní stíhání.
4. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Nejvyšší soud připomněl, že - s výjimkou tzv. extrémního nesouladu - musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž v posuzované věci onen extrémní nesoulad nebyl zjištěn. Nejvyšší soud zopakoval klíčová skutková zjištění učiněná v této věci, která jsou v rozporu s tvrzeními stěžovatele. Námitkou podjatosti, kterou stěžovatel uplatnil v doplnění dovolání, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť byla uplatněna až po lhůtě k podání dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, když nebylo vyhověno jeho námitce o vyloučení soudců krajského soudu. Jeho trestní věc tak byla posuzována podjatým soudem. Stěžovatel dne 7. 2. 2019 namítal podjatost soudců JUDr. Čecha, Mgr. Jirsové a Mgr. Krátkého, neboť v tomto složení rozhodovali již v minulosti v jiném trestním řízení vedeném proti stěžovateli.
6. Dále stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv na projednání věci v jeho přítomnosti a vyjádřit se k prováděným důkazům v tom, že jeho zdravotní stav nedovoloval transport z Věznice Ostrov k soudu a obecné soudy odmítly zajistit jeho přítomnost u hlavního líčení prostřednictvím videokonference.
7. Stěžovatel poukazuje na zásady zákonnosti, subsidiarity trestní represe a in dubio pro reo, které v řízení nebyly dodrženy. Soudy při rozhodování vycházely z nedostatečných důkazů. Stěžovatel byl usvědčen toliko svědeckou výpovědí a podáním vysvětlení údajného poškozeného O. K., syna a manželky poškozeného a svědka Š., který je dlužníkem poškozeného a který stěžovatele nikdy neviděl. Výpovědi jednotlivých svědků obsahovaly vzájemné rozpory, v průběhu řízení svědci své výpovědi měnili a v řízení chyběly listinné důkazy, když tvrzení svědků nejsou podložena údajnými stvrzenkami o převzetí hotovosti ani vizitkou stěžovatele jako advokáta. Svědky nelze považovat za důvěryhodné, a to zejména kvůli jejich blízkému vztahu k poškozenému. Stěžovatel údajného poškozeného nezná a nikdy se nesetkali, jejich setkání nebylo orgány činnými v trestním řízení nijak prokázáno. Vzhledem k výše uvedenému nemohla být vina stěžovatele prokázána nade vši pochybnost. Soudy také odmítly provedení dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem. V důsledku toho byla také porušena zásada nullum crimen sine lege, neboť stěžovatel byl odsouzen za jednání, které není trestným činem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V prvé řadě musí Ústavní soud poukázat na to, že většina v ústavní stížnosti uplatněných námitek byla obecnými soudy stěžovateli vysvětlena a zcela uspokojivě vypořádána. Pokud jde o námitku podjatosti senátu krajského soudu, ta je založena na tom, že shodný senát rozhodoval v jiné trestní věci stěžovatele. Taková námitka nemůže být úspěšná, neboť skutečnost, že jakýkoli soudce v jiném řízení vedeném proti stejnému obviněnému v minulosti rozhodoval, sama o sobě nezakládá důvod k vyloučení soudce. Takový přístup k vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 trestního řádu by v konečném důsledku u opakování trestné činnosti stejným pachatelem znamenal, že by nemohli být stíhání stejným policejním orgánem, státním zastupitelstvím ani soudem, což zjevně neodpovídá smyslu dotčené úpravy. Pokud jde o námitku stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na konání hlavního líčení v jeho přítomnosti a s tím spojené právo vyjadřovat se k důkazům, ani této nejde přisvědčit, když hlavní líčení bylo konáno v nepřítomnosti stěžovatele v souladu s §202 trestního řádu, tedy - vzhledem k tomu, že stěžovatel se nacházel ve výkonu trestu - na jeho výslovnou žádost.
12. Zbytek námitek stěžovatele pak směřuje proti důkaznímu řízení, kdy dle stěžovatelových tvrzení jeho vina nebyla prokázána provedenými důkazy a v důsledku toho byl odsouzen za jednání, které není trestným činem. Ustálená judikatura Ústavního soudu vymezuje zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud rozlišuje případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů opatřených procesně nepřípustným způsobem a případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jednak existenci skutkových zjištění učiněných v nesouladu s provedenými důkazy a velmi vágně namítá opomenutí důkazů.
13. Obecně lze skutková zjištění považovat za chybná, pokud byla učiněna v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387), nález ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2073/17 a další]. Taková pochybení však v nyní posuzovaném případě nelze shledat. Po přezkoumání napadených rozhodnutí je naopak nutno učinit závěr, že skutkový stav byl řádně zjištěn a žádné ze skutkových zjištění uvedených v ústavní stížnosti nebylo učiněno v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ve skutečnosti pouze stěžovatel nesouhlasí s hodnocením obecných soudů, které vyhodnotily výpovědi svědků jako věrohodné. Ovšem vysvětlení soudů, proč tak učinily (výpovědi se v klíčových bodech shodovaly a podporovaly, jsou podepřeny dále např. skutečností, že poškozený komunikoval se stěžovatelem na telefonním čísle, které sám stěžovatel uvedl jako kontaktní telefonní číslo vyšetřujícímu policejnímu orgánu) je logické a v žádném případě nedosahují jakékoli hodnotící úvahy obecných soudů "extrémního nesouladu" s provedenými důkazy.
14. Ústavní soud k nekonkretizovanému tvrzení, že nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy, doplňuje, že o opomenuté důkazy se jedná, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. Tyto podmínky však nejsou splněny v posuzovaném případě, neboť krajský soud se s návrhem stěžovatele na provedení dalších důkazů vypořádal, zamítl jej a uvedl, proč důkazy považuje za nadbytečné.
15. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu