ECLI:CZ:US:2020:3.US.3839.19.1
sp. zn. III. ÚS 3839/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolická farnost Vyšší Brod, sídlem Náměstí 42, Vyšší Brod, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2019 č. j. 28 Cdo 2402/2019-235, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2019 č. j. 3 Co 135/2017-190 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2017 č. j. 11 C 85/2016-153, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka je právní nástupkyní evidované právnické osoby Římskokatolická farnost Malšín, která před svým zánikem ke dni 31. 12. 2019 ústavní stížnost dne 29. 11. 2019 podala.
3. Právní předchůdkyně stěžovatelky nejdříve podala ke Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen "pozemkový úřad") návrh na zahájení řízení podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) [dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"]. Podle rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 16. 2. 2016 č. j. 314898/2013/R1724/RR17296, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 1. 3. 2016 č. j. 314898/2013/R1724/RR17296/II, jí měly být vydány pozemky specifikované v I. výroku ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nemovitosti"). Vedlejší účastník následně brojil proti rozhodnutí pozemkového úřadu žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud").
4. Shora označeným rozsudkem krajský soud rozhodl tak, že se nemovitosti právní předchůdkyni stěžovatelky nevydávají. Krajský soud dospěl k závěru, že nemovitosti byly právní předchůdkyni stěžovatelčiny právní předchůdkyně - Římskokatolickému farnímu obročí v Malšíně (dále jen "obročí") - konfiskovány podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret presidenta republiky", případně "dekret"), ve spojení s vyhláškou Okresní správní komise v Kaplici ze dne 14. 11. 1945 (dále jen "vyhláška"), jež měla deklaratorní povahu, a to před pro restituci stěžejním tzv. rozhodným obdobím podle §1 zákona o majetkovém vyrovnání, trvajícím od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Okresní správní komise podle tehdejších právních předpisů nahrazovaly činnosti okresních národních výborů v okresech, v nichž nemohl být ustaven národní výbor - s tím, že okresní národní výbory byly příslušné k vydávání správních aktů navazujících na dekret presidenta republiky. K vydání aktu nebyl podle dekretu příslušný Zemský národní výbor, neboť ten rozhodoval podle §3 odst. 2 dekretu o důvodech konfiskace uvedených v §1 odst. 1 písm. b) a c), které se na obročí nevztahovaly. Ve vyhlášce byla jako osoba spadající pod působnost dekretu presidenta republiky označena "fara" s adresou Malšín 1, z čehož bylo zřejmé, že se jí mělo na mysli obročí. Výkladem církevních pojmů ve vyhlášce dospěl soud k závěru, že byla dostatečně určitá a namířena proti majetku obročí. Vyhláška byla vydána příslušným orgánem, nebyla nicotná a krajský soud se nemohl zabývat její věcnou správností. Kvůli dovršení konfiskace vyhláškou podle dekretu presidenta republiky ke dni 23. 6. 1945 nemohly mít účinky správní akty vydané dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), v rozhodném znění (dále jen "zákon o nové pozemkové reformě"), neboť nemovitosti již byly ve vlastnictví státu. Dále krajský soud uvedl, že konfiskace církevního majetku podle dekretů presidenta republiky byla přípustná již proto, že jí odpovídá znění §8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání, který ji upravuje jako jeden z důvodů vylučujících vydání majetku.
5. K odvolání právní předchůdkyně stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu. Podle vrchního soudu krajský soud správně posoudil označení právní předchůdkyně ve vyhlášce, a to podle smyslu označení subjektu podléhajícího konfiskaci jako "fara", které bylo v té době běžným označením církevního majetku, tedy i církevního obročí a muselo se ve smyslu dekretu presidenta republiky vztahovat k zemědělskému majetku. Vrchní soud se s krajským soudem ztotožnil i v tom, že mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost vyhlášky. Jelikož docházelo k přechodu vlastnického práva, i podle judikatury Ústavního soudu, ex lege, bylo toliko podstatné, že konfiskace byla deklarována vyhláškou, a to před rozhodným obdobím. Pro platnost konfiskace též nebylo podstatné, zda vyhláška obsahovala konkrétní specifikaci zabaveného majetku; již dříve dospěla soudní praxe k závěru, že obsahoval-li správní akt vydaný na základě dekretu dostatečnou kategorizaci osoby podléhající zabavení majetku, nastávaly účinky konfiskace ex lege k veškerém jejímu majetku.
6. Dovolání právní předchůdkyně stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud zopakoval s poukazem na judikaturu svou a Ústavního soudu základní podmínky přechodu vlastnictví majetku na stát podle dekretu presidenta republiky. V příslušném posouzení se krajský soud ani vrchní soud, na rozdíl od mínění právní předchůdkyně stěžovatelky, neodchýlily v předestřených otázkách (vliv nepřesného označení adresáta správního aktu na účinky konfiskace, věcná nepříslušnost orgánu vydávajícího správní akt a jeho potenciální nicotnost, možnost konfiskace právnické osobě a možnost dovršení konfiskace i bez platného navazujícího aktu) od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani nešlo o otázky dosud neřešené. Nejvyšší soud dodal, že princip ex favore restitutionis nešlo ve věci uplatnit, neboť jím nelze překračovat zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých ústavně zaručených práv zejména proto, že soudy nepřihlédly k tvrzené nicotnosti konfiskační vyhlášky, která byla vydána podle dobové i současné judikatury věcně nepříslušným správním orgánem, a dospěly k závěru, že nemovitosti byly konfiskovány dle dekretu presidenta republiky před rozhodným obdobím. Dále neústavně pochybily, když opomenuly a extrémně nepřiléhavě hodnotily řadu důkazů majících prokazovat, že československý stát nepovažoval po roce 1945 nemovitosti za konfiskované - proti obročí vedl řízení podle zákona o nové pozemkové reformě, v němž Okresní národní výbor v Kaplici vydal výměr o výkupu nemovitostí, což znamená, že k odnětí vlastnického práva k nemovitostem došlo v rozhodném období. Kdyby vyhláška a výměr byly navzájem rozporné, neměly by je soudy podle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2002 sp. zn. I. ÚS 553/2000 (N 43/26 SbNU 3) při nejasnostech o okamžiku přechodu vlastnického práva k nemovitostem vykládat v neprospěch stěžovatelky. Podle stěžovatelky jsou právní závěry soudů v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními; soudy nerespektovaly dobový výklad, nýbrž upřednostnily výklad soudobý, který popírá historickou realitu.
8. Konfiskační vyhláška obročí nejmenovala konkrétně, avšak obecné soudy dospěly k závěru, že výraz "fara" uvedený ve vyhlášce působí konfiskaci veškerého jeho zemědělského majetku. Pro tuto neurčitost vyhláška dovršující konfiskační proces nemohla působit předpokládané účinky, k čemuž stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 405/98 (N 146/16 SbNU 87) a ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1463/09 (N 225/59 SbNU 285). Odlišovalo se totiž více právnických osob souvisejících s chodem farnosti a každá byla samostatným subjektem s vlastním jměním, pročež měly být za účelem konfiskace ve vyhlášce uvedeny konkrétně. Výslovně pak majetek "fary" z konfiskace vyloučil zápis ze dne 12. 10. 1946, sepsaný v kanceláři osidlovací komise ministerstva zemědělství, ke kterému soudy nepřihlédly. Podle stěžovatelky bylo prokázáno, že po dobu údajné konfiskace byla její právní předchůdkyně jako vlastník vedena v knihovní vložce, v níž byly zapsány nemovitosti. Byť si uvědomuje, že judikatura dospěla k závěru, že dobový zápis v pozemkových knihách nemusel odpovídat skutečnému vlastnickému právu, není tato okolnost bez významu, neboť obecným pravidlem bylo zaknihování a případnými výjimkami se soudy musí zabývat.
9. Stěžovatelka připomíná, že dekret presidenta republiky sice působil s účinky ex lege a ex tunc, podmínkou konfiskace ale bylo následné vydání deklaratorního správního rozhodnutí. Byť nemohou být konfiskační výměry posuzovány z hlediska věcné správnosti, musí je soudy hodnotit co do jejich možné nicotnosti, což u aktů vydaných podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, potvrdil Ústavní soud též v nálezu ze dne 16. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 129/98 (N 154/12 SbNU 415).
10. Dále se konfiskace podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu presidenta republiky z povahy věci nemohla vztahovat na právnické osoby a o tom, zda šlo právnickou osobu spadající pod působnost dekretu, měl podle jeho §3 odst. 2 rozhodovat zemský národní výbor a v pochybných případech ministerstvo zemědělství; věcně příslušné měly být tyto orgány, nikoli orgány hierarchicky nižší. Podle dobových názorů nemohly být konfiskaci podrobeny církevní subjekty veřejného práva, což je stěžovatelčin případ; tomuto výkladu odpovídají i posudky prof. JUDr. Františka Weyra a prof. JUDr. Františka Kopa, prohlášení ministerstva školství a osvěty nebo oběžník č. 331 Zemského národního výboru. To dokládá např. postup Zemského národního výboru v Praze, který uložil dne 26. 10. 1945 Okresní správní komisi v Teplé, aby zrušila svým výměrem vyhlášenou konfiskaci majetku premonstrátské kanonie v Teplé.
11. Konečně soudy svým formalistickým postupem nepřihlédly k imperativu výkladového východiska ex favore restitutionis, tedy aby byl v nejvyšší možné míře naplněn účel restitučních předpisů, k čemuž stěžovatelka poukázala na několik nálezů Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní předchůdkyně stěžovatelky vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů může Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. Proto nutno vycházet z pravidla, že výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, v níž je jejich rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp. odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [viz nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala námitky vznesené před obecnými soudy všech stupňů, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny s poukazy na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Lze proto z velké části odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
16. Otázkou zásadního významu, na níž jsou napadená rozhodnutí založena, a o jejímž řešení neměl žádný ze soudů pochybnosti, byl okamžik přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát. V souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu posoudily obecné soudy vyhlášku jako deklaratorní akt, jehož dostatečnou náležitostí je kategorizace osoby podléhající dekretu presidenta republiky; vyhláška nemusela obsahovat výčet jednotlivých nemovitostí. K tomu ve skutkově i právně obdobných věcech viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2056/18 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2130/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). V těchto rozhodnutích bylo mimo jiné též vysvětleno, proč nelze v obdobných věcech (stejně jako konstatoval v napadeném usnesení Nejvyšší soud) použít princip in favorem restitutionis způsobem, jakým se ho dovolává stěžovatelka.
17. Obecné soudy dospěly k ústavně souladnému závěru, že se na posuzovanou věc uplatní teze vyslovené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; č. 477/2005 Sb.), byť v posuzované věci již šlo o řízení vedené podle restitučního předpisu. Dle stanoviska a mnoha dalších rozhodnutí Ústavního soudu, uvedených též v napadených rozhodnutích, se majetkové křivdy nastalé přede dnem 25. 2. 1948 neodčiňují. Ve stanovisku dospěl Ústavní soud též k závěru, že "[k]onfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. [...] Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný." Posuzování tvrzených vad navazujícího správního aktu nejenže nebylo v předpisech pro věc rozhodných připuštěno, nýbrž je jimi obnova vlastnického práva k majetku zabavenému podle dekretu presidenta republiky vyloučena podle §8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání. Konfiskace majetku podle dekretu byla sice vydáním navazujícího správního aktu podmíněna, nicméně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu její případná věcná nesprávnost při dnešním posuzování restitučních nároků neprolamuje podmínky obnovy vlastnického práva podle restitučních předpisů. A to právě proto, že, jak už vícekrát zmíněno, účinky konfiskace nastávaly ex lege.
18. V nyní posuzované věci sice vyhláška podle dekretu presidenta republiky přísně vzato nebyla vydána dekretem předpokládaným orgánem. Stěžovatelka však opomíjí, že krajský soud i vrchní soud v napadených rozhodnutích podrobně odůvodnily, že šlo o specifický postup pro některé oblasti, a to podle tehdy platných právních předpisů, jejichž použití dekret presidenta republiky nevylučoval. V souladu s judikaturou Ústavního soudu obecné soudy též přezkoumaly údajnou nicotnost vyhlášky, včetně odmítnutí věcného přezkumu její správnosti, zejména co do otázky, zda obročí dekretu mohlo nebo mělo podléhat. Soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem a konstantní rozhodovací praxí, podle níž postačuje, byla-li osoba podléhající konfiskaci navazujícím správním aktem dostatečně "kategorizována". K věci tudíž není přiléhavý stěžovatelkou poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1463/09, týkající se skutkově i právně odlišné situace. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/98 se pak týkal rozporu konfiskačního výměru (vydaného v rozhodném období) s dobovými právními předpisy z důvodu před rozhodným obdobím vydaného osvědčení o státní a národní spolehlivosti, resp. politické perzekuce při konfiskaci majetku za nenaplnění jejích hmotněprávních podmínek. Tato skutkově nikoli shodná, avšak ani relevance prostá situace v souladu s judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu, tím spíše v nyní posuzované věci, nedosahuje intenzity zpochybňující přímý konfiskační dopad dekretu z roku 1945.
19. Podrobně a srozumitelně byl soudy odůvodněn též závěr, že následný postup podle zákona o nové pozemkové reformě ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu presidenta republiky, a to ke dni 23. 6. 1945. Obecné soudy dostatečně odůvodnily, že i kdyby probíhaly dvě "paralelní konfiskace", nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího. Stejně tak je ústavně souladný a pochopitelný závěr, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl "pojistit" přechod nemovitostí na stát. Byť se tento postup může jevit ve světle již platné konfiskace nadbytečným, politováníhodným a nikoli souladným s dnes uplatňovanými principy demokratického právního státu, nelze na něj nahlížet tak, že by ve smyslu zákonodárcem stanovené právní úpravy ke zmírnění některých majetkových křivd a navazující judikatury vrcholných soudů vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik tvrzené majetkové křivdy nastal v rozhodném období. Z těchto důvodů nemohou být dané závěry obecných soudů v rozporu se stěžovatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/2000, jelikož v posuzované věci nečinily soudy právní závěry na základě rozporuplných důkazů, a irelevantní je i stěžovatelčina námitka, že soudy nedostatečně hodnotily důkazy údajně prokazující uznávání vlastnického práva obročí státem. Na rozdíl od mínění stěžovatelky pak krajský soud nepřehlédl důkaz zápisem ze dne 12. 10. 1946, sepsaný v kanceláři osidlovací komise ministerstva zemědělství, nýbrž z něj zjistil odlišné skutečnosti, než jakých se stěžovatelka dovolávala.
20. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu