ECLI:CZ:US:2020:3.US.3897.19.1
sp. zn. III. ÚS 3897/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2019 č. j. 16 Co 165/2018-897, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Z. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodiny a rodinného života podle čl. 32 Listiny a zákaz diskriminace na základě pohlaví podle čl. 3 odst. 1 Listiny. Stěžovatel svou ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Podstata napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že syn stěžovatele M. byl svěřen - na rozdíl od rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (který krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil) a na rozdíl od předchozí úpravy na základě předběžných opatření - do péče matky Z. H. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice), a to na dobu před rozvodem i po rozvodu stěžovatele a vedlejší účastnice. Přiměřeně s touto změnou krajský soud upravil stěžovateli se synem co nejširší styk a rozhodl o výživném.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel nesouhlasí zejména se svěřením svého syna do péče matky, když krajský soud podle něj hodnotil prováděné důkazy tendenčně a vybíral jen ty, jež vyznívaly v jeho neprospěch.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal - s dílčí výjimkou uvedenou níže - všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Není přitom pravda, že by krajský soud matku oproti stěžovateli jakkoliv idealizoval (nepřehlédl například, že se synovi měla podbízet zakoupením domácího zvířete, prohlásí-li, že chce žít s ní), na druhou stranu chlapec po matce například i ve škole teskní, stěžovatel v tomto směru sleduje a omezuje synovi hovory s matkou, svévolně - vzdor rozhodnutí soudu - změnil synovu školu, synovo chování ani prospěch neodpovídají stěžovatelem deklarovanému úsilí, jež má M. věnovat školní přípravě. Ke změně školského zařízení syna přitom stěžovatel přistoupil i přesto, že byl varován, že by taková změna mohla u M. vyvolat i nutnost psychiatrické péče, neboť napjaté vztahy v rodině velmi špatně snáší. Pokud za této situace krajský soud změnil výchovné prostředí M., je jeho rozhodnutí ústavně přijatelné.
9. Brojí-li stěžovatel ústavní stížností okrajově též proti výši výživného, které stěžovateli na M. matka plnila, když byl v jeho péči, pak tato otázka již není vzhledem ke změně výchovného prostředí aktuální. Nadto výše vyživovací povinnosti matky byla stanovena zejména vzhledem k její péči o nemocného otce a s tím omezené možnosti získávat prostředky jinou prací.
10. Naznačuje-li stěžovatel dále pochybnost o nepodjatosti jednoho z členů rozhodujícího senátu krajského soudu, pak v ústavní stížnosti nerozvádí, že by ji během řízení kvalifikovaně namítal a že by o ní bylo případně jakkoliv rozhodováno - v rozsahu této námitky tedy stěžovatel nevyčerpal opravné prostředky, jež mu právní řád k ochraně jeho práva nabízí, a proto je v tomto rozsahu stěžovatelova ústavní stížnost striktně vzato nepřípustná.
11. Tvrdí-li stěžovatel okrajově v ústavní stížnosti průtahy v řízení, pak Ústavní soud konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného) nemohly být v dané věci průtahy v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Kdyby se totiž stěžovatel v probíhajícím řízení obrátil na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by totiž značně nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu