ECLI:CZ:US:2020:3.US.3971.18.1
sp. zn. III. ÚS 3971/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. arch. Jiřího Píska a Mgr. Petry Pískové, zastoupených Ing. arch. Mgr. Markem Dolejšem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 828/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2018 č. j. 21 Cdo 2568/2018-197, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2018 č. j. 16 Co 414/2015-169, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. srpna 2015 č. j. 36 EXE 13115/2013-57, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KOWITZ INVEST s. r. o. v likvidaci, sídlem U Rajské zahrady 639/16, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, sídlem Korunní 969/33, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 36 EXE 13115/2013, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatelé (oprávnění) se v exekučním řízení před obecnými soudy domáhali proti vedlejší účastnici (povinné) uspokojení své pohledávky ve výši 1 954 033,40 Kč s příslušenstvím prodejem nemovitosti ve vlastnictví vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice se v exekučním řízení domáhala zastavení exekuce z důvodu neexistence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu s poukazem na neúčinnost jeho doručení.
3. Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 8. 2015 č. j. EXE 13115/2013-57 exekuci zastavil a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit náhradu nákladů exekuce i náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici. Zastavení exekuce podle §52 odst. 1 exekučního řádu bylo obvodním soudem odůvodněno vadami doručení, v důsledku kterých uplatněný exekuční titul nenabyl právní moci a tudíž ani vykonatelnosti.
4. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 2. 12. 2015 č. j. 16 Co 414/2015-77, změnil usnesení obvodního soudu tak, že návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel přitom ze závěrů, že exekuce byla ukončena úspěšným vynucením povinnosti a posléze nelze rozhodovat o jejím zastavení.
5. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice usnesením ze dne 8. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 2200/2016-152 usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž mu vytkl nerespektování judikatury dovolacího soudu, podle které soud zastaví exekuci i poté, co pohledávka s příslušenstvím byly vymoženy.
6. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 2. 2018 č. j. 16 Co 414/2015-169 městský soud v znovu provedeném odvolacím řízení usnesení obvodního soudu ve věci samé (zastavení exekuce) potvrdil a změnil ve výroku o nákladech řízení a náhradě nákladů soudní exekutorky.
7. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu brojili stěžovatelé v dovolacím řízení, Nejvyšší soud ale jejich dovolání ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 8. 2018 č. j. 21 Cdo 2568/2018-197 zamítl, když po jeho věcném projednání dospěl k závěru, že není opodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími soudů v exekučním řízení mělo podle stěžovatelů dojít k porušení právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí jako náležitostí spravedlivého procesu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rozhodování exekučních soudů přitom považují za přepjatě formalistické a nereflektující faktické okolnosti případu. Zastavením exekuce v důsledku - podle stěžovatelů - nesprávného posouzení otázky doručení exekučního titulu a s ním souvisejícím nedostatkem existence vykonatelnosti rozhodnutí, bylo zasaženo i do jejich práva vlastnit majetek, protože museli nahradit náklady exekučního řízení a čelit žalobě o vydání bezdůvodného obohacení ze zastavené exekuce podané vedlejší účastnicí.
9. Značná část odůvodnění ústavní stížnosti se zaměřuje na popis průběhu předchozích řízení a okolností souvisejících s doručováním rozhodnutí, které mělo být exekučním titulem. Brojí proti závěrům exekučního soudu o neúčinnosti doručení exekučního titulu a podávají vlastní interpretaci rozhodujících okolností, z nichž dovozují, že exekuční návrh byl podán v době, kdy exekuční titul byl pravomocný i vykonatelný.
10. Stěžovatelé dále argumentují poukazem na postup při rozhodování exekučních soudů, při kterém podle jejich názoru došlo k pochybení, když obvodním soudem bylo rozhodováno bez jednání a bez možnosti jakéhokoliv vyjádření z jejich strany. Obvodní soud je podle jejich tvrzení žádným způsobem neinformoval, že bude rozhodovat o zastavení exekuce a o náhradě nákladů řízení, přičemž poukazují na své právo být přítomni při rozhodování a prováděném dokazování a též právo vyjádřit se k provedeným důkazům a právo navrhovat důkazy a uvádět tvrzení ve svůj prospěch, a též na princip rovnosti účastníků řízení. Své tvrzení opírají též o citaci judikatury Ústavního soudu k problematice práva na soudní ochranu, která podle jejich názoru v obdobných situacích tuto otázku řešila.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
11. Obvodní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti podává popis průběhu řízení před tímto soudem, přičemž poukázal na skutečnost, že o vadách doručování, v důsledku kterých bylo rozhodnuto o neúčinnosti doručení rozsudku, na základě kterého byla exekuce vedena, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 19. 6. 2015 sp. zn. 18 C 8/2012-35. K datu vydání předmětného usnesení, tj. k 19. 6. 2015 nenabyl uplatněný exekuční titul právní moci a v důsledku toho ani vykonatelnosti, přičemž není v kompetenci exekučního soudu toto rozhodnutí nalézacího soudu přezkoumávat. Exekuce zahájená na základě návrhu ze dne 2. 10. 2013 proběhla na základě nezpůsobilého exekučního titulu, neboť doložka právní moci a vykonatelnosti vyznačená původně na exekučním titulu byla přímo nalézacím soudem prolomena. Obvodní soud proto ústavní stížností napadeným usnesením podle §268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") za použití §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, exekuci zastavil. K námitce rozhodování bez nařízení ústního jednání a vyrozumění stěžovatelů s poukazem na důvod zastavení uvedl, že v takovém případě soud podle §269 odst. 2 o. s. ř. může rozhodnout bez předchozího jednání, aniž by tímto postupem byla dotčena zásada rovnosti účastníků řízení.
12. Městský soud k ústavní stížnosti zaslal vyjádření, ve kterém navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Poukazuje přitom na skutečnost, že nesouhlas stěžovatelů s postupem jednotlivých soudů se týká především skutkových zjištění a skutkových závěrů, případně právního posouzení, učiněného na základě těchto skutkových závěrů, jde tedy o polemiku týkající se použití podústavního práva, jejíž přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší. Poukázal též na to, že nezasáhl nepřípustně do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, přičemž při vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí se řídil právním názorem Nejvyššího soudu. V podrobnostech dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
13. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti cituje některé ze závěrů, o které se opírá napadené rozhodnutí a poukazuje na skutečnost, že argumentace stěžovatelů představuje toliko polemiku se skutkovými a právními závěry soudu ohledně doručování v projednávané věci. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle vyjádření nemohlo dojít k porušení práv stěžovatelů, proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
14. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti oponuje argumentaci stěžovatelů v rovině skutkových zjištění a upozorňuje na to, že stěžovatelé, ač to neuvádějí, ústavní stížností neúspěšně napadali i rozhodnutí o neúčinnosti doručení exekučního titulu. Jejich ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2583/15 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, když Ústavní soud žádné důvody pro kasační zásah neshledal. Rozhodnutí obecného soudu o neúčinnosti doručení je dle vedlejší účastnice i po jeho přezkumu Ústavním soudem rozhodnutím ústavně konformním, a v souladu s ustálenou judikaturou tak soudy v průběhu exekučního řízení postupovaly správně, když na jeho podkladě přistoupily k zastavení exekučního řízení. Za nedůvodnou též považuje námitku stěžovatelů, že se nemohli k věci v průběhu řízení vyjádřit, navrhnout nebo předložit důkazy, neboť opak podle vedlejší účastnice plyne ze spisu samotného a ústavní stížnost nepovažuje za odůvodněnou.
15. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice bylo zasláno stěžovatelům k replice. Podle stěžovatelů tato vyjádření zejména stručně rekapitulují některé části předchozího řízení, nicméně nepolemizují a žádným způsobem nereagují na klíčové argumenty uvedené v ústavní stížnosti. Stěžovatelé v replice opakují svou argumentaci z ústavní stížnosti, na které zakládají své přesvědčení o vykonatelnosti exekučního titulu a nedůvodnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí. K tvrzení vedlejší účastnice o tom, že z exekučního spisu plyne, že stěžovatelé měli možnost vyjádřit se, navrhovat nebo předložit důkazy v průběhu exekučního řízení stěžovatelé uvádějí, že jejich námitka se týkala řízení, které předcházelo vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí obvodního soudu, a stěžovatelé mají za to, že měli právo být přítomni při rozhodování a vyjádřit se k věci. Stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud jejich ústavní stížnosti vyhověl.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
18. V posuzované věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o zastavení exekučního řízení. Argumentace stěžovatelů z velké části představuje toliko polemiku o věcné správnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, jejich přezkum v této rovině však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavněprávní roviny se týká argumentace ke způsobu rozhodování obvodního soudu, když stěžovatelé namítají, že nebylo rozhodováno za jejich přítomnosti a neměly možnost se k věci vyjádřit a předložit svou argumentaci, popř. návrhy na doplnění dokazování, z čehož dovozují porušení svých práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
19. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí obvodního soudu se podává, že prvostupňový soud vzhledem k uplatňovanému důvodu zastavení exekuce a všem okolnostem případu měl za to, že věc je možné posoudit na základě písemného materiálu a dospěl k závěru, že o návrhu lze rozhodnout i bez jednání, aniž by účastníci utrpěli újmu. S ohledem na povahu exekučního řízení, které není řízením nalézacím, takový postup soudu vyloučen není. Rozhodování ve vykonávacím řízení bez přítomnosti účastníků je postupem předpokládaným i občanským soudním řádem, který pouze u některých z důvodů zastavení exekuce (odlišných od důvodu pro který byla exekuce zastavena v posuzované věci) předpokládá rozhodování za přítomnosti účastníků. Je pravdou, že stěžovatelé nebyli s návrhem vedlejší účastnice na zastavení exekučního řízení ani seznámeni, ale tento nedostatek kontradiktornosti řízení, jako dílčí porušení procesního práva stěžovatelů, byl zhojen v dalším průběhu řízení, kdy se k zastavení řízení opakovaně ve svých písemných podáních vyjádřili. Svůj postoj k věci a argumentaci uplatnili následně ve svém odvolání ze dne 7. 9. 2015 (č. l. 67 až 70 exekučního spisu), ve vyjádření k dovolání povinné ze dne 9. 2. 2016 (č. l. 98 až 100 exekučního spisu), v doplnění vyjádření k dovolání povinné ze dne 22. 4. 2016 (č. l. 111 až 112 exekučního spisu), v doplnění vyjádření oprávněných ze dne 13. 9. 2016 (č. l. 123 exekučního spisu) i v dovolání oprávněných ze dne 21. 5. 2018 (č. l. 179 až 182 exekučního spisu). Nelze tedy dovodit, že by konečné rozhodnutí ve věci bylo vydáno bez toho, že by jim byl poskytnut prostor pro vyjádření vlastního stanoviska a argumentace. Právo na soudní ochranu a naplnění požadavků plynoucích z jeho náležitostí nelze posuzovat izolovaně. Nikoli každé jednotlivé procesní pochybení může způsobit porušení práva na soudní ochranu, spravedlivost řízení je nezbytné posuzovat jako celek.
21. Ústavní soud po posouzení celkového průběhu řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, neshledal, že by stěžovatelé neměli možnost uplatnit svou obranu proti zastavení exekučního řízení, a že by jim tak byla upřena ústavně zaručená práva plynoucí z principů řádného procesu. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzením stěžovatelů o porušení jejich práva na ochranu vlastnictví. Předvídatelnost soudních rozhodnutí, zásada rovnosti účastníků řízení i zásada právní jistoty vyžadují, aby soudy rozhodovaly stejným způsobem ve věcech, které se po skutkové a právní stránce podobají. Ve věci stěžovatelů bylo rozhodováno v souladu s judikaturními závěry přijatými Nejvyšším soudem v jiných obdobných věcech a na ně bylo v napadených rozhodnutích i odkazováno. V rozhodování exekučních soudů ve věci stěžovatelů ve všech stupních nebyl shledán exces, který by si vyžadoval zásah Ústavního soudu. Naopak, rozhodnutí reflektovala aplikační praxi Nejvyššího soudu v řešené problematice, a byla rozhodujícími soudy řádně a přesvědčivě odůvodněna.
22. S ohledem na subsidiaritu meritorního přezkumu Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti tak ve věci stěžovatelů zásah Ústavního soudu není důvodný, přezkum věcné správnosti rozhodnutí exekučních soudů Ústavnímu soudu nepřísluší a žádná z námitek uplatněných stěžovateli nesvědčí pro to, že by byť potenciálně mohla představovat porušení některého z jejich ústavně zaručených základních lidských práv nebo svobod.
23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu