ECLI:CZ:US:2020:3.US.499.20.1
sp. zn. III. ÚS 499/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 9 To 357/2019-1800, Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. června 2019 sp. zn. 4 T 123/2008 s níž je spojen návrh na odklad vykonatelnosti posledně citovaného rozhodnutí, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti výše označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 9 To 357/2019, který odůvodnil tím, že v případě jeho výkonu by bez příjmu stěžovatele čelila jeho rodina velice závažné existenční krizi.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. 4 T 123/2008 o tom, že stěžovatel jednak dne 29. 10. 2007 řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, ač měl v té době vysloven starším soudním rozhodnutím zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Toto jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon") a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona. Vedle toho bylo rozhodnuto také o tom, že dne 22. 9. 2007 (stručně řečeno) řídil stěžovatel po předchozím požívání alkoholických nápojů nákladní vozidlo, s nímž při průjezdu Plzní ve večerních hodinách havaroval. Při nehodě byl vážně zraněn spolujezdec Č. Toto jednání bylo kvalifikováno shodně jako jednání výše uvedené a vedle toho též jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 tr. zákona. Za oba skutky byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a současně bylo rozhodnuto o pětiletém trestu zákazu činnosti. Tento trest byl souhrnným, a to ve vztahu k trestu uloženému rozsudkem stejného soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 33 T 171/207.
4. K odvolání stěžovatele pak byl stěžovateli krajským soudem za první ze jmenovaných skutků uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, z části (v rozhodnutí o dopravní nehodě) pak byl rozsudek okresního soudu sp. zn. 4 T 123/208 zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání. Ten po doplnění dokazování uznal stěžovatele rozsudkem ze dne 27. 1. 2012 vinným i ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §148 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník) a odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatele pak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že dne 24. 5. 2012 vyhlásil odsuzující rozsudek, jímž v jednání stěžovatele spatřoval přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti na dobu pěti roků. Rozsudkem Okresního soud Plzeň - sever sp. zn. 1 T 232/2008 ze dne 3. 10. 2012 byl stěžovateli zmíněný třicetiměsíční trest odnětí zrušen a nahrazen novým souhrnným trestem o výměře 36 měsíců. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 24. 5. 2012 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 odmítnuto.
5. Stěžovatel podal u okresního soudu dne 18. 1. 2013 návrh na povolení obnovy řízení. Upozorňoval především na nesprávné závěry, k nimž došel znalec z oboru dopravy Ing. Švígler, o něž se opíral původní odsuzující rozsudek, a současně předložil znalecký posudek společnosti Dekra Automobil a. s. (dále jen "DEKRA"), který měl zásadním způsobem zpochybňovat závěry Ing. Švíglera, což mělo v konečném důsledku vznášet důvodné pochybnosti o vině stěžovatele, coby předpokládaného řidiče návěsu. Obhajobou byl navrhován rovněž znalecký posudek MUDr. Berana z oboru zdravotnictví. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh na povolení obnovy podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád), zamítl. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelem předložený posudek znaleckého ústavu DEKRA nemohl akceptovat jako podklad definovaný v §278 odst. 1 tr. řádu k povolení obnovy řízení, tj. nebyl důkazem, jenž sám o sobě, anebo s dalšími důkazy či skutečnostmi již známými, mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku na náhrady škody. Tento důkaz nevytvářel ani situaci, která by nově vzbuzovala důvodné pochybnosti o skutkovém stavu popsaném v odsuzujícím rozsudku. Mimo námitky věcné, jež okresní soud vůči posudku DEKRA v odůvodnění napadeného usnesení konkretizoval, neodpovídal tento, co do způsobu zpracování, znaleckým standardům, jež vyžadují jednoznačnou přezkoumatelnost. Stěžejní pak dle okresního soudu bylo, že soudem zadané revizní znalecké posudky dospěly k závěru, že dopravní nehodu zavinil stěžovatel, který naposledy před nehodou nákladní vůz řídil a během jízdy se rozhodl řízení opustit, když poškozený Č. se nacházel na místě spolujezdce. Tento průběh rovněž odpovídal výpovědi poškozeného Č., kterou okresní soud uznal za hodnověrnou.
6. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení okresního soudu stížnost, jež byla v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta, neboť krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu uvedenými v napadeném usnesení.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, dále práva na obhajobu a principu rovnosti zbraní. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud s "požehnáním" odvolacího soudu v průběhu rozhodování o návrhu na obnovu řízení, které trvalo bezmála sedm let, neprovedl k důkazu znalecký posudek z oboru zdravotnictví zpracovaný Prim. MUDr. Michalem Beranem, Ph. D., ani výslech jmenovaného znalce, ač sám považoval tento důkaz za důležitý. Okresní soud však neprovedení tohoto důkazu, výslechem znalce nebo alespoň přečtením jeho posudku, řádně neodůvodnil. Tento důkaz považuje stěžovatel za důležitý, neboť dle jeho názoru by ve spojení s posudky z oboru dopravy zakládal nutnost obnovy řízení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nedostály své povinnosti řádně se s tímto důkazním návrhem vypořádat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu argumenty stěžovatele, přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i listin připojených k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
11. Obnova řízení dle §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15; dostupné na http://nalus.usoud.cz].
12. Obecně k obnově trestního řízení v minulosti Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti uvedl, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
13. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
14. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá primárně o námitky týkající se dokazování, resp. neprovedení navrhovaného důkazu obecnými soudy. Co do skutkové roviny trestního řízení obecně, jakož zvláště i řízení o povolení návrhu na obnovu řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
15. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v souladu s procesní zásadou iudex peritus peritorum je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci [usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993)]. Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazního prostředku a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Je však nutno jej hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti [nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)].
16. V souladu s výše uvedenými východisky Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nemá žádné ústavně zaručené základní právo na to, aby soud jím učiněné důkazní návrhy provedl. Soud tyto důkazní návrhy může zamítnout pro nadbytečnost, irelevanci atd. v zásadě za obdobných podmínek, za jakých tak může učinit při rozhodování o vině v hlavním líčení, a nad rámec toho ještě z důvodů specifických pro řízení o návrhu na povolení obnovy řízení dle trestního řádu, zejména pro nesplnění podmínek na novost dle §278 tr. řádu. Kritériem ústavní konformity takového postupu je odůvodnění rozhodnutí o tomto návrhu. Pokud soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu neprovede relevantní důkaz a současně řádně neodůvodní, proč nepovažoval za nutné jej provést, zatěžuje tím své rozhodnutí vadou představující porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17(N 200/87 SbNU 259)]. K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo, neboť okresní soud důvody, pro které nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem MUDr. Berana, dostatečně a přesvědčivě vyložil (srov. str. 4 a 11 napadeného usnesení okresního soudu). Byť tento znalecký posudek okresní soud k důkazu neprovedl, z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že se jeho obsahem náležitě zabýval.
17. Ústavní soud ve věci nezjistil extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. Námitky stěžovatele vztahující se k projednávané věci nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V posuzované věci soudy obou stupňů naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny. Toliko pro úplnost Ústavní soud připomíná, že záruky poskytnuté čl. 6 Úmluvy nedopadají na řízení, v němž se rozhoduje o návrhu na povolení obnovy trestního řízení (viz usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 4007/16 a ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3514/17). Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi vyloučil aplikaci tohoto ustanovení na řízení o žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ve věci Vebiu proti České republice ze dne 26. 8. 2003 č. 46168/99), tedy i v řízení o povolení obnovy pravomocně skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Oberschlick proti Rakousku ze dne 16. 5. 1995 č. 19255/92 a 21655/93).
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
19. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti (doručena byla 14. 2. 2020), Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu