ECLI:CZ:US:2020:3.US.624.20.1
sp. zn. III. ÚS 624/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Národního památkového ústavu, sídlem Valdštejnské náměstí 3, Praha 1 - Malá Strana, zastoupeného JUDr. Petrem Wünschem, advokátem, sídlem Italská 27, Praha 2 - Nové Město, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 59 Co 133/2019-856, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení a Arcibiskupství olomouckého, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2020 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků napadeného rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku, vedlejší účastník se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou podanou dne 18. 6. 2017 nahrazení projevu vůle stěžovatele k uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi"), s odůvodněním funkční souvislosti nemovitostí tvořící komplex Květné zahrady jako zámecké zahrady s jeho vlastnictvím arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady v Kroměříži. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 3. 2019 č. j. 7 C 157/2017-762 byla žaloba zamítnuta (I. výrok) a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 110 137,50 Kč (II. výrok).
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 11. 2019 č. j. 59 Co 133/2019-856 byl rozsudek okresního soudu v I. výroku potvrzen (I. výrok), ve II. výroku se rozsudek okresního soudu mění tak, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (II. výrok) a stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek krajského soudu je ve výrocích o nákladech řízení překvapivý, když krajský soud v nákladovém výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení, s nímž stěžovatele nijak neseznámil, odňal mu možnost na změněnou situaci reagovat, a to při vědomí toho, že se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, které není přípustné k přezkumu v další instanci, čímž též není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně. Překvapivost rozsudku krajského soudu v II. a III. výroku je pro stěžovatele umocněna i skutečností, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení odlišně oproti svému právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku ze dne 3. 4. 2019 č. j. 59 Co 193/2018-498, kterým rozhodl o odvolání téhož vedlejšího účastníka ve věci shodující se v podstatných znacích s předmětnou věcí tak, že se rozhodnutí okresního soudu potvrzuje i co do nákladového výroku a vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení. Stěžovatel zejména nesouhlasí s krajským soudem v tom, že předmětný spor z hlediska náročnosti nijak nevybočuje z úrovně obvyklé pracovní náplně zaměstnanců stěžovatele s právním vzděláním. Stěžovatel zdůrazňuje, že církevní restituce podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nepatří mezi jeho hlavní ani vedlejší činnosti, což spolu s širším kontextem souzené věci ospravedlňuje závěr o akceptovatelné výjimce z nálezové judikatury Ústavního soudu, ze které krajský soud při svém rozhodování vycházel [nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65)].
5. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009, dostupné stejně jako všechna další rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení na http://nalus.usoud.cz].
7. V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i v případě některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
8. V posuzované věci bylo okresním soudem Ústavnímu soudu sděleno, že vedlejší účastník podal proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání. Je tedy dána procesní situace, kdy rozsudek krajského soudu je napaden ústavní stížností a současně dovoláním. Dovolání, vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1484/2020, směřuje proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl ve věci samé, zatímco ústavní stížnost směřuje jen proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
9. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 občanského soudního řádu přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené znamená, že stěžovatel mohl podat dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soudu, avšak jen za předpokladu, že jím napadl výrok ve věci samé; samotný výrok o náhradě nákladů řízení dovoláním napaden být nemohl.
10. Ústavní soud přesto neshledal ústavní stížnost proti výroku o náhradě nákladů řízení za situace, kdy dosud nebylo skončeno řízení o dovolání vedlejšího účastníka proti výroku ve věci samé, přípustnou. Nelze přehlédnout, že bylo-li by dovolání dovolacím soudem shledáno přípustným, pak by dovolací soud mohl nejen zrušit nebo změnit rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§243e o. s. ř.), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§243c ve spojení s §224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výrok o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany dovolacího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům ochrany práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/18 ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 1033/19 ze dne 10. 4. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 870/19 ze dne 24. 4. 2019 a sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019). Uvedené platí i za situace, kdy dovolání do věci samé podá jiný účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1112/20 ze dne 11. 8. 2020).
11. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před tím, než dovolací soud rozhodne o dovolání proti výroku ve věci samé, je proto podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Tato skutečnost nijak nepoškozuje stěžovatele na jeho právu na přístup k Ústavnímu soudu, neboť nebyl-li by srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, po jeho skončení bude mít možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala dovolací řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok. Není totiž přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou jako "opožděnou".
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj