ECLI:CZ:US:2020:3.US.632.20.1
sp. zn. III. ÚS 632/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěch Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Kořístkové a prof. MUDr. Vladimíra Kořístka, DrSc., zastoupených JUDr. Hanou Rámešovou, sídlem Skácelova 2792/34, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2019 č. j. 20 Co 396/2019-563 a Městského soudu v Brně ze dne 26. září 2019 č. j. 34 C 297/2004-553, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. MUDr. Zdeňka Pavlíčka a 2. Petra Němečka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé podali dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 4. 2019 č. j. 20 Co 319/2009-523. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za dovolání, a to ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy k zaplacení. Současně byli stěžovatelé poučeni, že nebude-li soudní poplatek ve lhůtě stanovené soudem zaplacen, soud řízení zastaví.
3. Městský soud zjistil, že soudní poplatek nebyl zaplacen ve stanovené lhůtě. Městský soud na základě posouzení věci podle §4 odst. 1 písm. c), e) až j), §7 odst. 1 a §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění platném od 30. 9. 2017 (dále jen "zákon o soudních poplatcích") v záhlaví uvedeným usnesením dovolací řízení zastavil.
4. K odvolání stěžovatelů krajský soud usnesením také napadeným touto ústavní stížností potvrdil usnesení městského soudu. Stěžovatelé měli za to, že k nezaplacení poplatku ve lhůtě došlo nikoli jejich vinou; k zaplacení využili služeb České pošty, s. p. (dále jen "pošta"), nicméně v důsledku tvrzeného administrativního pochybení dané pracovnice byl ve lhůtě podaný příkaz k úhradě adresován na nesprávné číslo bankovního účtu. Byť krajský soud nerozporoval sdělení stěžovatelů, že příkaz k úhradě na přepážce poštovního úřadu zadali, uvedl, že musel vyjít z výsledku řízení - soudní poplatek z dovolání ve lhůtě k tomu určené zaplacen nebyl a finanční prostředky se do sféry dispozice soudu (ve lhůtě) nedostaly. Krajský soud konstatoval, že podle zákona o soudních poplatcích se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží; zákonodárce údajně zohlednil zájem státu na okamžitém zaplacení poplatku. Krajský soud dospěl k závěru, že postup městského soudu byl správný a krajský soud nemůže za daných okolností sjednat pro stěžovatele individuální spravedlnost a zohlednit (případné) pochybení přepážkové pracovnice pošty. Krajský soud dodal, že je povinností odesílatele přesvědčit se o správnosti údajů jím zadaných do systému a nese výlučnou odpovědnost za to, že se finanční prostředky ve sféře dispozice adresáta ocitnou.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení jejich práva na soudní ochranu, neboť soudy v napadených usneseních nezohlednily, že skutečnost, že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě připsán na účet soudu, nenastala v tomto případě jejich vinou. Stěžovatelka vyplnila příslušný formulář příkazu k úhradě, v němž měla správně uvést požadované údaje. Na základě těchto údajů zaměstnankyně pošty požadovanou transakci potvrdila a provedla. Stěžovatelé byli přesvědčeni a oprávněně se domnívali, že soudní poplatek za dovolání řádně a včas uhradili, neboť důvěřovali profesionalitě zaměstnanců pošty. Nicméně zaměstnankyně pošty neoddělila při zadávání příkazu předčíslí a vlastní číslo bankovního účtu, pročež ani nemohla být platba na správný účet připsána. Stěžovatelé doufali, že soudy jim lhůtu k zaplacení soudního poplatku za dovolání prominou, což se nestalo. Proto se domnívají, že byli neústavně trestáni za pochybení pošty a byla vůči nim použita nezvykle tvrdá míra represe, neboť postupem obecných soudů jim bylo zamezeno uplatnit svá práva u soudu ve věci o vydání nemovitostí.
6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že na věc měl být použit institut "prominutí zmeškání lhůty" podle §58 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), nikoli striktně jen
§9 zákona o soudních poplatcích, neboť je zřejmé, že z jejich strany nešlo o neochotu zaplatit soudní poplatek za dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. Z uvedeného též plyne, že Ústavní soud nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska uvedených ústavních pravomocí soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje prismatem napadených rozhodnutí polemiku s významem důvodů, pro které nebyl zaplacen soudní poplatek a s nepoužitím institutu prominutí zmeškání lhůty k jeho zaplacení.
11. Soudy přehledně vysvětlily, že stěžovatelé nesou odpovědnost za připsání částky ve výši soudního poplatku na účet soudu. Byť lze tvrzené pochybení zaměstnankyně pošty shledat politováníhodným, není v mezích přezkumné pravomoci Ústavního soudu (viz výše) blíže přehodnocovat význam důvodů, které vedly k nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelé si mohli a měli číslo bankovního účtu, na nějž byla platba odeslána, zkontrolovat, a chybu tak mohli včas odhalit a následným problémům předejít. Není úkolem Ústavního soudu, aby tuto běžnou životní opatrnost nahrazoval.
12. Ústavní soud může jen podtrhnout konstatování obecných soudů, že soudní poplatek byl splatný podáním dovolání; výzva k jeho zaplacení ve lhůtě 15 dnů je projevem vstřícnosti zákonodárce, který podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích umožňuje zaplatit soudní poplatek i přesto, že nebyl zaplacen současně s podáním dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18 nebo ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18). Skutečnost, že navrhovatelé v praxi spoléhají na soudem poskytnutou dodatečnou lhůtu, nečiní zákonem stanovený okamžik splatnosti poplatku obsoletním, pročež Ústavní soud neshledal ústavněprávní nedostatky v posouzení nepřipsání platby na účet soudu ve lhůtě stanovené soudy.
13. Městský soud stanovil stěžovatelům v souladu se zákonem dostatečnou lhůtu k zaplacení soudního poplatku, pročež Ústavní soud neshledává prostor pro svůj kasační zásah, který je na místě toliko v případě excesu, jenž v posuzovaném případě nenastal. Zastavení řízení je ústavně souladným následkem nastalé procesní situace (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1789/20).
14. Měly-li soudy podle stěžovatelů zvážit prominutí lhůty k zaplacení soudního poplatku, vyplývá z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, že tuto námitku stěžovatelé v řízeních před obecnými soudy nevznesli. Proto ani nemohly soudy pochybit tím, že lhůtu neprominuly. Nadto judikatura dovozuje, že jde o lhůtu, jejíž zmeškání nelze prominout (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 32 Cdo 2190/2020).
15. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně, přezkoumatelně a v souladu s ústavním pořádkem odůvodněna. Stěžovatelé prokazatelně nezaplatili vyměřený soudní poplatek, a nejde tak o rozhodnutí svévolná nebo o projev přepjatého formalismu (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2661/20).
16. V posledku Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů, z jehož rámce soudy nevybočily. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu