ECLI:CZ:US:2020:3.US.663.19.1
sp. zn. III. ÚS 663/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 č. j. 5 Tdo 949/2018-43, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 28. března 2018 č. j. 31 To 13/2018-791 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 31. října 2017 č. j. 2 T 203/2013-758, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak je patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který mu byl podle §268 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu tří let a současně byl podle §70 odst. 2 písm. a) téhož zákona vysloven trest propadnutí věci, a to razítka označeného v příloze č. 8 trestního spisu. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), byli poškození označení ve výroku rozsudku odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestného jednání se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že jako předseda představenstva a jediný akcionář obchodní společnosti X, v době nejméně od 25. 1. 2010 do 11. 10. 2012, kdy došlo k prohlídce v prostorách uvedené společnosti, vědomě a v rozporu s §8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, dal pokyn k výrobě produktů neoprávněně označených ochrannými známkami, snadno s nimi zaměnitelnými značkami Ariel, Jar, Fairy, a dále k přechovávání výrobků neoprávněně označených ochrannými známkami, snadno s nimi zaměnitelnými značkami Castrol a Red Bull, přičemž bylo ve skladech obchodní společnosti X, zajištěno ke dni 11. 10. 2012 ve výroku rozsudku okresního soudu specifikované zboží, čímž poškodil oprávněné zájmy vlastníků těchto ochranných známek.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že byl zkrácen ve svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům, event. navrhovat provedení dalších důkazů. Nesouhlasil-li s výslechem svědka T. N. mimo hlavní líčení ani se čtením úředního záznamu, neměl okresní soud důkaz takto získaný použít. Jestliže tak učinil, odepřel stěžovateli právo se k tomuto důkazu vyjádřit a klást svědkovi otázky. Odůvodnění okresního soudu dle stěžovatele nesplňuje základní požadavky kladené na odůvodnění dle trestního řádu. Byť krajský soud konstatoval určitá pochybení okresního soudu, přesto jeho rozhodnutí nezrušil a odvolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel dále tvrdí, že soudy nesprávně posoudily jeden ze znaků skutkové podstaty §268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to "velký rozsah". Výkladové pravidlo uvedené v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro stanovení výše škody zde nelze dle stěžovatele pro stanovení "velkého rozsahu" použít. Jestliže okresní soud nevysvětlil, v čem spočíval znak velkého rozsahu, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále poukazuje na to, že prvotní výslech svědka T. N. v přípravném řízení byl proveden bez přítomnosti tlumočníka, úřední záznam o tomto výslechu byl tedy nezákonným důkazem, na jehož základě bylo nařízeno sledování osob a věcí a prohlídky jiných prostor a pozemků. Stěžovatel vznáší námitky proti postupu pracovníků celní správy, kteří měli zneužít svoji pravomoc. Bez jakéhokoliv povolení sledovali stěžovatele, areál obchodní společnosti X, a výše uvedeného svědka. Až po několikaměsíčním sledování si opatřily povolení k prohlídce, to však bylo "nakažené" ve smyslu "zásady nakaženého jablka", kdy důkazy získané nezákonným způsobem jsou v trestním řízení nepoužitelné. Důkazy získané šetřením pracovníků celní správy proto neměly být využity. Celníci neměli přímý důkaz, že zboží, které bylo zajištěno ve vozidle a jehož kontrola nebyla náhodná, pochází z dotčené obchodní společnosti, pod záminkou kontroly cizinců vstoupili do prostor areálu této společnosti, aby tam ve skutečnosti provedli nezákonnou prohlídku. Nezákonnost prohlídky jiných prostor a pozemků vedla dle stěžovatele k nepoužitelnosti důkazů na základě této prohlídky získaných, stejně jako důkazů na ně navazujících.
6. Stěžovatel považuje za vadné rovněž napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako "nepřípustné", a ve kterém vyslovil dovolací soud (nad rámec odůvodnění) bezvýhradný souhlas se závěry krajského soudu. Podle stěžovatele nedostál Nejvyšší soud své povinnosti posoudit rozhodnutí krajského soudu optikou ústavního práva, což mělo vést jednoznačně ke zrušení napadeného rozsudku. Podle stěžovatele zde došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť konkrétní skutková zjištění krajského soudu k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu nevyplývají ze žádného provedeného důkazu. Ohledně posouzení dovolání stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu [zejména závěry vyslovené v nálezu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) nebo nálezu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187)]. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pak cituje vybrané pasáže a své výhrady k nim v ústavní stížnosti blíže rozvádí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí především soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, které se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, která mu, jak již shora uvedeno, nepřísluší.
11. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, oproti mínění stěžovatele, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaného trestného činu neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
12. Krajský soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech odvoláním dotčených výroků napadeného rozsudku okresního soudu, jakož i správnost postupu řízení (§254 odst. 1 tr. řádu). Jak uvedl, okresní soud zjistil skutkový stav věci v rozsahu, který vyplývá z popisu skutku ve výroku o vině napadeného rozhodnutí. Byť se s právní kvalifikací učiněnou okresním soudem v podstatě ztotožnil, vytkl mu, že v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl, v čem konkrétně spatřoval "velký rozsah" spáchaného trestného činu. Námitce stěžovatele, že svým jednáním nezpůsobil škodu přesahující hranici pěti milionů korun a v jednání tak nelze spatřovat takovou kvalifikovanou skutkovou podstatu, však krajský soud nepřisvědčil. Poukázal pak ještě na drobné nepřesnosti ve výroku o trestech, aniž by tyto měly vliv na podstatu věci. Při konstatování všech pochybení, nikoliv však zásadních, nakonec krajský soud ke změně či zrušení výroků rozsudku okresního soudu nepřistoupil, neboť k tomu neshledal důvod. V takovém závěru Ústavní soud žádný ústavněprávní nedostatek neshledal.
13. Nejvyšší soud shledal, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nemohlo dojít, neboť stěžovatel se proti tomu, že bylo v rozporu se zákonem hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, neohradil. Pokud jde o obsah výpovědi svědka T. N. ze dne 6. 10. 2016a úřední záznam o jím podaném vysvětlení, ty okresní soud v hlavním líčení jako důkaz neprovedl, a ani je nezahrnul do skutkových závěrů, o něž opřel výrok o vině. Nesouhlasné stanovisko stěžovatele se čtením protokolu o výslechu, jakož i úředního záznamu, bylo tak soudem zjevně akceptováno. Argumentace stěžovatele zákonnému vymezení výše uvedeného dovolacího důvodu tudíž neodpovídala. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak jedinou relevantní dovolací námitkou byla otázka "velkého rozsahu", kterou se Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu podrobně zabýval, shledal ji však zjevně neopodstatněnou (viz odst. 19 až 22 usnesení). Stejně jako krajský soud i Nejvyšší soud nepřehlédl argumentační pochybení okresního soudu, pokud jde o právní posouzení výše uvedeného kvalifikačního znaku, to však krajský soud náležitě napravil. Ostatní výhrady stěžovatele se pak ocitly mimo přezkumný rámec dovolání, neboť měly výlučně skutkovou povahu, přesto se jimi Nejvyšší soud na str. 8 - 12 napadeného usnesení zabýval a stěžovateli řádně vysvětlil, proč je neshledal důvodnými. Podrobně tak řešil námitku, že u výslechu svědka T. N. nebyl přítomen tlumočník, přičemž poukázal na jiné okolnosti (než výpověď uvedeného svědka, kterou stěžovatel označuje za nezákonnou), které se staly dostatečným podnětem k vykonání kontroly areálu sídla společnosti X, a pro provedení následné prohlídky těchto prostor. Zabýval se i námitkou o nezákonném sledování uvedené společnosti, stěžovatele a svědka T. N. před provedením "zásahu" celníků, v důsledku čehož měly být nezákonné i další použité důkazní prostředky, včetně prohlídky jiných prostor a pozemků, a podrobně vysvětlil, proč ani této námitce nepřisvědčil. V tomto ohledu pak postačuje odkázat na velmi podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
14. Ústavní soud dodává, že stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 a jeho argumentace právní úpravou dovolání v občanském soudním řádu v trestním řízení není přiléhavou. Oba právní instituty (dovolání civilní a dovolání trestní) jsou totiž založeny na odlišných právních principech a podmínkách jejich uplatnění. Stěžovatel pak zcela přehlíží, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy pro neopodstatněnost, umožňující odmítnutí dovolání po kvazimeritorním přezkumu. Jinými slovy, k odmítnutí podle citovaného důvodu dochází na základě přezkumu obsahu dovolacích námitek, se kterými se musí Nejvyšší soud věcně (byť stručně) vypořádat. Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě této povinnosti Nejvyšší soud náležitě dostál.
15. Ústavní soud nezjistil ve výsledku kvalifikovaný exces nebo libovůli ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu