ECLI:CZ:US:2020:3.US.766.20.1
sp. zn. III. ÚS 766/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti MADĚRA, spol. s r. o., sídlem Vychodilova 2524/8, Brno, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 23 Cdo 5558/2017-699 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2016 č. j. 21 Co 252/2016-630, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ENERGON Dobříš, s. r. o., sídlem Dobříš 1665, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 4 412 870 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice řízení zvítězila ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku (vybudování trafostanice) vypsaném investorem obchodní společností ČEZ Distribuce, a. s., avšak sama neměla dostatečné kapacity ke zhotovení projektové dokumentace na realizaci trafostanice, a proto uzavřela se stěžovatelkou dne 1. 2. 2010 smlouvu o dílo na vypracování této projektové dokumentace (dále jen "smlouva o dílo"). Poté, co se ukázalo, že stavbu trafostanice nebude možné realizovat, stěžovatelka odstoupila dne 26. 5. 2014 od smlouvy o dílo a uplatnila svůj nárok na úhradu ceny díla [srov. §548 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.")], avšak vedlejší účastnice řízení odmítla požadovanou částku uhradit.
3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") mezitímním rozsudkem ze dne 18. 1. 2016 č. j. 6 C 172/2014-552 rozhodl, že základ žalobního nároku je důvodný a o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2016 č. j. 21 Co 252/2016-630 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Podle krajského soudu nebylo odstoupení stěžovatelky od smlouvy o dílo důvodné a řádné (z několika různých důvodů) a tudíž k němu nedošlo, pročež je její žaloba na zaplacení žalované částky přinejmenším předčasná. Krajský soud předně neshledal, že by se vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení měly řídit všeobecnými obchodními podmínkami obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., proto tedy ani nemohlo dojít ze strany vedlejší účastnice řízení k porušení povinnosti vyplývající z těchto podmínek, a tudíž nebyl dán důvod pro odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelky pro podstatné porušení smlouvy. Nadto krajský soud doplnil, že i pokud by shledal v postupu vedlejší účastnice řízení, která neuzavřela se stěžovatelkou dodatek ke smlouvě o dílo, porušení smluvních povinností, nemohlo ani v tomto případě dojít ze strany stěžovatelky k řádnému odstoupení od smlouvy, neboť stěžovatelka od smlouvy o dílo neodstoupila bez zbytečného odkladu (viz §345 odst. 1 obch. zák.), když vedlejší účastnici řízení vyzvala k uzavření dodatku ke smlouvě o dílo již v roce 2011, ale k samotnému odstoupení od smlouvy došlo až v roce 2014. Bylo-li by možno porušení ze strany vedlejší účastnice řízení považovat za nepodstatné, musela by stěžovatelka poskytnout vedlejší účastnici řízení k uzavření dodatku dodatečnou lhůtu, což však neučinila. Kromě toho stěžovatelka nepředložila žádný návrh dodatku ke smlouvě o dílo, takže vedlejší účastnice řízení neměla k dispozici žádný dodatek ke smlouvě, který by měla podepsat.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. 23 Cdo 5558/2017-699 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejprve v obecné rovině poukázal na to, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka jeden z důvodů, pro které nebylo odstoupení od smlouvy řádné (tj. že nepředložila vedlejší účastnici řízení návrh dodatku ke smlouvě o dílo), způsobile nenapadla a dovolacímu přezkumu jej neotevřela, nemohl Nejvyšší soud než uzavřít, že dovolání stěžovatelky nemůže být z hlediska námitek, zda došlo k řádnému odstoupení žalobkyně od smlouvy (což se týká ostatních stěžovatelkou předložených otázek) přípustné. Posouzení zbývajících stěžovatelkou vymezených právních otázek na uvedeném závěru totiž nemohlo ničeho změnit. Přípustnost dovolání nezaložila ani poslední námitka stěžovatelky, že nárok na úhradu ceny díla by jí vznikl i tehdy, pokud nebyly všeobecné obchodní podmínky součástí smlouvy o dílo nebo její odstoupení od smlouvy bylo neplatné. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že podle stěžovatelky se měly soudy zabývat jejím nárokem na úhradu ceny díla podle §549 obch. zák., avšak uvedené ustanovení neupravuje vznik práva na zaplacení ceny díla, nýbrž výši ceny díla v případě, že se strany po uzavření smlouvy dohodnou na omezení rozsahu díla či na změně díla a nesjednají si důsledky této změny na výši ceny (a dojde ke vzniku práva na zaplacení ceny díla), resp. upravuje otázku ceny víceprací v případě, že dohodou stran došlo ke změně díla či jeho rozsahu, ale již nikoli k související změně ceny díla. Na vyřešení otázky výše ceny díla ve smyslu §549 obch. zák. však napadené rozhodnutí krajského soudu nezáviselo.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje předchozí průběh řízení a obsah soudních rozhodnutí. Nejvyššímu soudu vytýká, že se při hodnocení závěrů krajského soudu dopustil extenzivního výkladu, když jako samostatný nosný důvod jeho rozhodnutí vyhodnotil závěr o tom, že stěžovatelka nepředložila vedlejší účastnici řízení žádný návrh dodatku ke smlouvě, který však byl pouze vedlejším tvrzením krajského soudu. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že sporné tvrzení nebylo samostatným důvodem neplatnosti odstoupení, avšak podle jejího názoru pouze rozvádělo názor krajského soudu, že stěžovatelka neposkytla vedlejší účastnici řízení dodatečnou lhůtu k uzavření dodatku ke smlouvě o dílo. Podrobně rozebírá, jakým způsobem krajský soud uvažoval a co bylo myšleno odůvodněním jeho rozhodnutí. Dovozuje, že pokud by krajský soud zamýšlel, že by samotné nepředložení návrhu dodatku mělo způsobit neplatnost odstoupení od smlouvy o dílo, nepochybně by se s tím vypořádal více než jen jednou větou. Rovněž upozorňuje na to, že povinnost k předložení návrhu dodatku nevyplývá z žádného právního předpisu, ani z všeobecných obchodních podmínek. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepředložení návrhu dodatku nepovažovala za samostatný důvod, pro který nemohla od smlouvy řádně odstoupit, nenapadla (logicky) tento závěr ani jako samostatný dovolací důvod. Ze strany Nejvyššího došlo k neodůvodněnému vybočení ze standardů výkladu, jeho výklad představuje podle názoru stěžovatelky interpretační libovůli a je i v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a principem právní jistoty.
7. Stěžovatelka se dále zabývá podle jejího názoru nesprávným posouzením vzniku nároku na úhradu ceny díla i v případě, že všeobecné obchodní podmínky nebyly součástí smlouvy o dílo a její odstoupení by bylo neplatné. Vyslovuje přesvědčení, že i v takovém případě by měla nárok na úhradu přinejmenším části ceny za dílo, a to podle §549 obch. zák., což uváděla již ve svém dovolání. Namítá, že Nejvyšší soud tuto otázku posoudil nesprávně. Podotýká, že v okamžiku zastavení prací na projektové dokumentaci měla již vypracováno 65% díla, které zpřístupnila vedlejší účastnici řízení a potažmo i investorovi (ČEZ Distribuce, a. s.), přičemž dohodu o ukončení těchto prací považuje za dohodu o omezení rozsahu díla podle §549 odst. 1 obch. zák.
8. Krajskému soudu dále vytýká, že nesprávně posoudil závaznost všeobecných obchodních podmínek na smluvní vztah stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení, neboť nepostupoval v souladu s výkladovými pravidly obsaženými v §266 odst. 1, 3 a 4 obch. zák. Dovozuje, že závaznost všeobecných obchodních podmínek vyplývala přímo ze smlouvy o dílo (konkrétně z čl. II. odst. 2 smlouvy o dílo). Navíc podmínky výběrového řízení výslovně stanovovaly, že na smluvní vztah, na jehož základě bude dílo prováděno, budou platit celé všeobecné obchodní podmínky a jejich závaznost potvrzovalo i následné jednání smluvních stran. Dospěl-li krajský soud k závěru, že všeobecné smluvní podmínky nejsou součástí smlouvy o dílo, nesprávně aplikoval §266 odst. 1 a 3 obch. zák. a zasáhl tím do práva stěžovatelky na soudní ochranu i do práva na ochranu vlastnictví. Krajský soud podle stěžovatelky rovněž nesprávně posoudil možnost ústní změny smlouvy o dílo a možnost smluvních stran se ústně dohodnout na uplatnění všeobecných obchodních podmínek na jejich smluvní vztah.
9. Stěžovatelka rovněž namítá, že krajský soud nesprávně posoudil její odstoupení od smlouvy o dílo. Vyslovuje přesvědčení, že poskytla vedlejší účastnici řízení (byť mlčky) dostatečně přiměřenou lhůtu pro splnění její povinnosti uzavřít dodatek ke smlouvě o dílo (ve smyslu §346 odst. 1 obch. zák.). Krajský soud při posouzení odstoupení od smlouvy zcela pominul §350 obch. zák. a v důsledku toho rozhodl v rozporu s hmotným právem.
10. Stěžovatelka konečně namítá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil předčasnost podání žaloby stěžovatelkou. Stěžovatelce totiž vznikl nárok na úhradu alespoň části ceny díla.
11. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby náklady na její právní zastoupení zaplatil stát [viz §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud si pro posouzení, zda došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, vyžádal od okresního soudu příslušný spis (sp. zn. 6 C 172/2014).
14. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
16. Třebaže je ústavní stížnost poměrně obsáhlá a stěžovatelka v ní předkládá celou řadu argumentů na podporu jí prosazovaných závěrů, jde z její strany v podstatě o pouhou polemiku se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy (a to ať už jde o otázku, zda všeobecné obchodní podmínky byly zahrnuty do smlouvy o dílo nebo zda došlo k omezení rozsahu díla a vznikl jí nárok na úhradu alespoň části díla). Stěžovatelka sice nabízí poměrně podrobný rozbor dané problematiky (např. její výklad k §266 odst. 1 a 3 obch. zák. nebo k §549 obch. zák.), ale její argumentace se nachází povšechně pouze v rovině podústavního práva.
17. V této souvislosti je namístě připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14, usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Obecné soudy pouze provedly takovou interpretaci a aplikaci podústavního práva, s níž stěžovatelka nesouhlasí a před Ústavním soudem opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy, které směřují jen do hodnocení naplnění podmínek stanovených podústavním právem. Z tohoto pohledu lze uzavřít, že stěžovatelčiny námitky nemají ústavněprávní rozměr.
18. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav věci, a to ve všech stěžovatelkou namítaných bodech (např. k námitce zahrnutí všeobecných obchodních podmínek do smlouvy o dílo srov. výklad na str. 9 a 10 rozsudku krajského soudu; k námitce případné aplikace §549 obch. zák. srov. usnesení Nejvyššího soudu na č. l. 701 vyžádaného spisu aj.) a vyvodily z něho odpovídající právní závěry, které náležitě odůvodnily.
19. Ústavní soud ani neshledává, že by krajský soud porušil výkladová pravidla obsažená v §266 obch. zák. při posouzení toho, zda do smlouvy o dílo byly zahrnuty i všeobecné obchodní podmínky. Přestože ve smlouvě o dílo byl na ně odkaz, ten se týkal pouze vymezení předmětu díla. Z jiné části smlouvy o dílo ovšem nevyplynulo, že by se smluvní strany dohodly, že se jimi budou řídit a že jsou nedílnou součástí smlouvy.
20. Ústavní soud konečně nesdílí ani námitku, že se Nejvyšší soud dopustil při hodnocení závěrů krajského soudu extenzivního výkladu, když přiřadil určitému závěru krajského soudu (že odstoupení od smlouvy nebylo řádné, neboť stěžovatelka nepředložila vedlejší účastnici řízení návrh dodatku ke smlouvě o dílo) jiný význam, než by stěžovatelka očekávala. Předně je třeba zopakovat, že ani v tomto bodě nejde ze strany stěžovatelky o nic jiného, než o polemiku s hodnocením provedeným obecnými soudy. Je pak především věcí Nejvyššího soudu, jakým způsobem vyhodnotí nosné důvody, na nichž stálo rozhodnutí krajského soudu. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na dvou či více právních důvodech, nemusí dovolatel napadnout všechny právní (typově hmotněprávní) důvody napadeného rozhodnutí, nicméně se tak vystavuje riziku, že ponechá stranou takový nosný důvod, který obstojí sám o sobě a izolovaně postačuje k rozhodnutí, čímž dovolací přezkum ztrácí praktický smysl. Nenapadla-li tedy stěžovatelka dovoláním řádně všechny důvody, pro které mohla být její žaloba zamítnuta, nelze spatřovat v postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl pro nepřípustnost, porušení práva na soudní ochranu nebo spravedlivý proces.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
22. S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti pak bylo zcela bezpředmětné rozhodovat o návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu