ECLI:CZ:US:2020:3.US.779.20.1
sp. zn. III. ÚS 779/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti L. O., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 15 Co 369/2019-112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. května 2019 č. j. 15 C 199/2018-86, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové škody, která mu měla vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení mu bylo znemožněno uplatnit svůj škodní nárok vůči pachateli trestného činu A. Č., když jejich nečinností došlo k promlčení jeho trestní odpovědnosti a zmaření možnosti připojit se v adhezním řízení se svým nárokem.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2019 č. j. 15 C 199/2018-86 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 11. 2019 č. j. 15 Co 369/2019-112 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Ve shodě s obvodním soudem uvedl, že v dané věci absentuje odpovědnostní titul, ze kterého stěžovatel dovozuje tvrzený vznik škody, když celková doba prověřování trestního oznámení nebyla nepřiměřená a ze strany policejního orgánu a státního zastupitelství nedošlo ani k jinému nesprávnému úřednímu postupu. Městský soud neshledal, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily nedůvodných průtahů, když jejich úkony směřovaly k prošetření skutkové a právní verze sdělené jim stěžovatelem a až následně se zabývaly tím, zda se podezřelý dopustil jednání, které vykazovalo znaky přečinu poškození věřitele či způsobení úpadku. Městský soud se rovněž ztotožnil se závěrem obvodního soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Přisvědčil vedlejší účastnici řízení (žalované), že adhezní řízení představuje pouze jednu z možností (navíc nikoliv primární), jak se poškozený může domáhat svého škodního nároku. Bylo věcí stěžovatele, aby v svůj nárok uplatnil v civilním řízení a případně navrhl jeho přerušení do skončení trestního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. Vyslovuje přesvědčení, že mu náhrada majetkové škody příslušela. Podle stěžovatele nebyla rozhodující skutečnost, že trestní řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho, nýbrž to, že došlo k promlčení možnosti zahájit trestní řízení proti A. Č., a to v důsledku liknavého postupu policejního orgánu. Obecným soudům dále vytýká, že nezkoumaly, zda v době, která bezprostředně předcházela promlčení trestního stíhání, měl policejní orgán dostatek informací a podkladů k tomu, aby mohl zahájit trestní stíhání. Nesprávný úřední postup nemůže ospravedlnit ani to, že stěžovatel ve svém trestním oznámení právně kvalifikoval jednání A. Č. jinak, než následně učinil policejní orgán. Za relevantní nepovažuje ani argumentaci, že vyšetřování případu bylo komplikováno mezinárodním prvkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho nároku na náhradu škody vůči státu obecnými soudy. Podle stěžovatele nesprávný úřední postup nespočíval v nepřiměřené délce trestního řízení, jak konstatovaly obecné soudy, nýbrž v tom, že si policejní orgán "nechal" promlčet možnost trestního stíhání A. Č. V tomto směru stěžovatel v podstatě pouze opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil již dříve ve svém odvolání a se kterou se městský soud náležitě vypořádal.
9. Ústavní soud již na tomto místě podotýká, že stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil relevantní argumentací ústavněprávní. V podstatě zpochybňuje skutkové a zejména právní závěry obecných soudů (ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti státu za vzniklou škodu). Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
10. V dané věci rovněž nelze přehlédnout, že obecné soudy postavily svoje rozhodnutí na závěru o absenci jak odpovědnostního titulu (tedy nesprávného úředního postupu), tak i příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a stěžovatelem tvrzenou škodou. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti zpochybňuje v zásadě pouze závěr soudů, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ale se závěrem o absentující příčinné souvislosti nikterak nepolemizuje. Pro zamítnutí žaloby na náhradu škody ovšem postačuje, aby nebyl splněn alespoň jeden z předpokladů odpovědnostního vztahu (vznik škody, protiprávnost anebo příčinná souvislost). Jinak řečeno, i pokud by se stěžovateli podařilo zpochybnit závěr o tom, že nešlo o nesprávný úřední postup, stejně by musela být jeho žaloba zamítnuta, a to z důvodu chybějící příčinné souvislosti. Ovšem ani proti samotnému závěru obecných soudů, že v dané věci nelze uvažovat o nesprávném úředním postupu, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Navíc, jak správně připomněl městský soud, adhezní řízení představuje jen jednu z možností k uplatnění nároku na náhradu škody. Stěžovateli nic nebránilo, aby využil možnosti podání civilní žaloby.
11. Závěrem Ústavní soud poukazuje na to, že předmětem řízení byla částka ve výši 20 000 Kč. Svou výší jde tedy o částku, kterou lze označit jako bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu