ECLI:CZ:US:2020:3.US.86.20.1
sp. zn. III. ÚS 86/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Stanislava Kolby a 2) Grischy Kahlena, oba zastoupeni Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 23 Cdo 3705/2017-502, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 19 Co 433/2016-415, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 8. 2016, č. j. 9 C 1/2010-364, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z listin k ní přiložených vyplývá, že obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů na náhradu škody, kdy se domáhali zaplacení částky 39 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). K odvolání stěžovatelů jako žalobců a druhého žalovaného (Státního fondu životního prostředí České republiky, kdy prvním žalovaným byla Česká republika - Ministerstvo životního prostředí) městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. K dovolání stěžovatelů a druhého žalovaného Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením takto:
"I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 19 Co 433/2016-415, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 8. 2016, č. j. 9 C 1/2010-364, ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným, a ve výroku pod bodem II ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 8. 2016, č. j. 9 C 1/2010-364, ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. [...] II. Dovolání žalobců se odmítá. [...] III. Ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení."
4. Nejvyšší soud se totiž neztotožnil s důvody, pro něž odvolací a potažmo i nalézací soud s odkazem na §150 o. s. ř. nepřiznaly jako úspěšnému žalovanému proti neúspěšným stěžovatelům jako žalobcům náhradu nákladů řízení. Z uvedeného ovšem vyplývá, že směřuje-li ústavní stížnost stěžovatelů proti výroku I. rozsudku městského soudu v rozsahu, kterým byly potvrzeny nákladové výroky II. a III. prvostupňového soudu, proti výroku II. městského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i proti samotnému zrušujícímu výroku I. usnesení Nejvyššího soudu, pak v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť co do náhrady nákladů řízení ještě probíhá [srov. k tomu například usnesení sp. zn. II. ÚS 3022/19 ze dne 15. 10. 2019]. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost stěžovatelů zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Při posuzování této ústavní stížnosti Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost neobsahuje prakticky žádnou vlastní argumentaci, tím méně takovou, která by měla ústavněprávní charakter, protože čtyři povýtce jen blanketní odkazy na nálezy Ústavního soudu zdůrazňující povinnost obecných soudů jejich rozhodnutí řádně odůvodnit za takovou argumentaci bez dalšího považovat nelze.
8. Nadto se stěžovatelé značně míjí s důvody, pro které byla jejich žaloba zamítnuta. Obecné soudy totiž dovodily, že stěžovatelé - lhostejno zda podle speciálního zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pro věc rozhodném, nebo podle obecných občanskoprávních předpisů - neprokázali existenci příčinné souvislosti mezi jimi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaných a tvrzenou škodou. Tedy zjednodušeně řečeno, jednáním spočívajícím v tom, že nebylo ve stanovené lhůtě rozhodnuto o tom, zda právní předchůdkyni stěžovatelů bude poskytnuta finanční podpora na ekologizaci jí provozovaných celků. Z ničeho totiž podle obecných soudů neplynulo, že by se právní předchůdkyni stěžovatelů i při poskytnuté podpoře náklady na přípravu projektu, s nímž o podporu usilovala, vrátily, nebo dokonce, že by takový projekt následně (získal-li by finanční podporu) generoval zisk. Nejvyšší soud navíc dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace první žalované a skutečnost, že sama právní předchůdkyně stěžovatelů od části projektů, z nichž jí měla být poskytnuta finanční podpora, odstoupila.
9. S takovým závěrem pak ovšem není vnitřně rozporné, pokud v jiném řízení (respektive v jeho jiné fázi) nalézací soud dovodil, že Státní fond životního prostředí nesplnil svoji povinnost rozhodnout ve stanovené lhůtě o žádosti právní předchůdkyně stěžovatelky. Jak totiž bylo vysvětleno shora, pro řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla ve svém důsledku podstatná neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a tvrzenou škodou, nikoliv existence nebo neexistence tvrzeného protiprávního jednání.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu