ECLI:CZ:US:2020:3.US.903.20.1
sp. zn. III. ÚS 903/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka, o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hudčeka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Valtrem, advokátem sídlem Sokolovská 695/115b, Praha 8 - Karlín, proti příkazu Městského úřadu Kralovice ze dne 9. září 2019 č. j. OD/18290/19 TÝM a sdělení Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 22. ledna 2020 č. j. PK - DSH/14110/19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu Městského úřadu Kralovice (dále jen "příkaz městského úřadu"), a to pro porušení jeho ústavně garantovaného práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které bylo podle stěžovatele porušeno rovněž v záhlaví uvedeným sdělením Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále jen "sdělení krajského úřadu").
Příkazem městského úřadu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dopravního přestupku, kterého se dopustil tím, že v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí 90 km/h jel rychlostí 131 km/h, za což mu byla uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 měsíce. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že uvedený příkaz mu nebyl řádně doručen a o tom, že je pravomocný se dozvěděl až v okamžiku, kdy byl jako řidič kontrolován hlídkou Policie České republiky. S ohledem na vady doručení příkazu městského úřadu stěžovatel proti němu nemohl podat odpor ve stanovené lhůtě. U městského úřadu proto stěžovatel podal dne 15. 11. 2019 podnět k zahájení přezkumného řízení, kterým se domáhal toho, aby byl zahájen ve věci příkazu městského úřadu správní přezkum a současně navrhoval, aby jeho podnět byl alternativně posouzen jako odpor proti neoznámenému příkazu. Městský úřad následně stěžovatele písemností ze dne 22. 11. 2019 vyrozuměl, že předmětné podání vyhodnotil jako opožděný odpor a jeho podání bylo předáno krajskému úřadu k rozhodnutí o podnětu k přezkumnému řízení. Krajský úřad ve svém sdělení uvedl, že neshledal žádné pochybení městského úřadu, pro které by byly dány důvody pro zahájení přezkumného řízení, neboť příkaz není v rozporu s právními předpisy a neshledal ani důvody pro obnovení řízení. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že sdělení krajského úřadu představuje využití posledního přípustného mimořádného opravného prostředku ve věci řešené před městským úřadem, přičemž vlivem vad doručení příkazu městského úřadu neměl možnost podat jiné řádné či mimořádné opravné prostředky.
II.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti příkazu městského úřadu je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 téhož zákona.
Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
Tvrzení stěžovatele, že ve vztahu k příkazu vyčerpal všechny možnosti, které mu právní řád poskytuje, nelze přisvědčit. Ochranu práv, do nichž bylo (či je) zasaženo postupem správního orgánu, poskytuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a to v obecné rovině typicky prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu či žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu.
Podstatou námitek stěžovatele proti příkazu městského úřadu je, že v jeho věci nemohl příkaz nabýt právní moci, neboť mu nebyl řádně oznámen a stěžovatelovo podání ze dne 15. 11. 2019 nelze proto vyhodnotit jako opožděný odpor. V posuzovaném případě je to tedy §79 a násl. s. ř. s. upravující žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která by v případě prokázání stěžovatelových tvrzení a případného následného procesního úspěchu mohla vyústit v to, co nyní požaduje po Ústavním soudu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 As 266/2014-32, podle něhož: "v případech, kdy prvostupňový správní orgán dospěje k závěru, že jím vydaný příkaz nabyl právní moci, avšak účastník je přesvědčen, že podaný odpor způsobil zrušení napadeného příkazu [může se jednat o spor o existenci odporu, o včasnosti odporu nebo o podání odporu osobou (ne)oprávněnou], nastane situace, ve které nemůže dojít ke "kontrole" ze strany nadřízeného správního orgánu ve smyslu §92 správního řádu. Není rovněž možné, aby takový účastník napadl samotný příkaz řádným opravným prostředkem - odvoláním (§81 odst. 1 správního řádu); dle zákona jediným možným řádným opravným prostředkem proti příkazu je odpor podaný proti nepravomocnému příkazu...Účastníku proto zbývá jediná možná smysluplná a efektivní obrana v jeho situaci, a sice brojit proti "nečinnosti" prvostupňového správního orgánu, neboť v takové situaci je podstatou tvrzení účastníka, že jeho včasný odpor způsobil zrušení příkazu, avšak prvostupňový správní orgán nepokračoval ve správním řízení a nevydal rozhodnutí ve věci."
Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, směřující proti sdělení krajského úřadu, dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Podstatou námitek stěžovatele proti sdělení krajského úřadu bylo, že krajský úřad měl povinnost přezkumné řízení na základě podnětu stěžovatele zahájit z moci úřední. Ústavní soud však upozorňuje, že podstatou řízení zahajovaného z moci úřední je skutečnost, že nikdo nemá veřejné subjektivní právo na to, aby takové řízení bylo zahájeno. K zahájení takového řízení může jednotlivec správnímu orgánu pouze dát podnět, tedy informovat jej o tom, že je zde skutečnost, která podle jeho názoru vyžaduje jeho zásah. Povinností správního orgánu je "pouze" podnět prošetřit a informovat podatele, jak byl podnět vyřízen (srov. např. usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3466/17). Stěžovatel ostatně porušení jeho práva na spravedlivý proces nezahájením přezkumného řízení spatřuje v tom, že tím mu bylo zamezeno, aby v předmětném řízení o přestupku uplatnil své právo na obhajobu, jak ale Ústavní soud konstatoval výše, stěžovatel měl možnost v předmětné věci podat žalobu ke správnímu soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu