ECLI:CZ:US:2020:3.US.914.20.1
sp. zn. III. ÚS 914/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělské družstvo Kouty, sídlem Kouty 97, zastoupeného JUDr. Milanem Nováčkem, advokátem, sídlem Kamenná 27, Budišov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2020 č. j. 28 Cdo 3973/2019-244, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2019 č. j. 37 Co 61/2019-219 a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. listopadu 2018 č. j. 12 C 239/2016-198, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Miloše Komínka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, v čl. 3 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 11. 2018 č. j. 12 C 239/2016-198 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 65 166 Kč s příslušenstvím (I. výrok). V části, ve které se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 14 200 Kč s příslušenstvím, bylo řízení zastaveno (II. výrok), stejně tak jako v části, ve které se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 5 807 Kč s příslušenstvím (III. výrok), a stěžovateli bylo uloženo zaplatit na nákladech řízení vedlejšímu účastníkovi 39 832 Kč (IV. výrok) a České republice na nákladech státu 19 409 Kč (V. Výrok). Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovateli vzniklo v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), neboť bez právního důvodu užíval pozemky ve vlastnictví vedlejšího účastníka o výměře 11 023 m2, přičemž vedlejšímu účastníkovi zaplatil jen částku 14 200 Kč (ohledně níž bylo řízení zastaveno). Za situace, kdy oba účastníci předložili okresnímu soudu znalecké posudky o ceně obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků v uvedeném období se zcela odlišnými závěry (dle znaleckého posudku znalce Ing. Kohoutka předloženého vedlejším účastníkem se jednalo o částku 200 000 Kč a dle posudku znalce Ing. Dostála předloženého stěžovatelem o částku 14 200 Kč), zadal okresní soud vypracování revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o., kterým byla výše obvyklého nájemného v rozhodném období za užívání předmětných pozemků vyčíslena částkou 79 366 Kč. O správnosti tohoto revizního znaleckého posudku neměl okresní soud pochybnosti, a proto z jeho závěrů o výši bezdůvodného obohacení vzniklého stěžovateli vycházel.
3. Proti I., IV. a V. výroku rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem ze dne 3. 9. 2019 č. j. 37 Co 61/2019-219 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v I., IV. a V. výroku potvrdil (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 11 662 Kč (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, a znalecká zjištění revizního znaleckého posudku označil za nevzbuzující pochybnosti a srozumitelně vysvětlené.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020 č. j. 28 Cdo 3973/2019-244 jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že vycházely-li soudy obou stupňů při svém rozhodování z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o., byl takový postup zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Napadá-li stěžovatel způsob, jímž soudy tento znalecký posudek vyhodnotily, a zpochybňuje tak závěr o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, směřují dle Nejvyššího soudu jeho výtky toliko do roviny skutkové, jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemůže.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal průběh řízení před obecnými soudy, včetně uvedení celého textu odvolání proti rozsudku okresního soudu, a vyjadřuje přesvědčení, že se krajský soud dostatečně nezabýval jeho námitkami, nezkoumal jiné okolnosti pro stanovení výše nájmu a soustředil se dogmaticky pouze na znalecký posudek znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o., který však při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházel z výše nájemného obvyklého v lokalitě v těsné blízkosti Brna, ačkoliv pozemek, kterého se bezdůvodné obohacení týká, se nachází více jak 60 km od Brna, na okraji okresu Třebíč, kde jsou zcela jiné půdní a klimatické podmínky, a v důsledku toho i podstatně nižší nájemné. Krajský soud tak rozhodl v rozporu s hmotným právem a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při stanovení výše bezdůvodného obohacení nevycházel z výše nájemného obvykle vynakládaného v daném místě za užívání takové věci. Ze shodných důvodů pochybil dle stěžovatele i dovolací soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku vyšel z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o. ze dne 9. 4. 2018 a následného vyjádření znaleckého ústavu ze dne 11. 6. 2018, v nichž byla uvedena jednotná výše nájemného za předmětné pozemky v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 v částce 7,20 Kč/m2 za rok, tedy v ceně 79 366 Kč celkem. Současně znalecký ústav označil závěry stěžovatelem předloženého posudku znalce Ing. Dostála za subjektivní a nepodložené.
10. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Znalecký posudek je přitom jedním z důkazních prostředků, který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., soud však není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, může pouze hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.
11. Z uvedeného je patrné, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů procesně správně a není jim čeho podstatného (tím méně ústavněprávně významného) vytknout. Je jen otázkou uvážení soudu, jaký ze znaleckých posudků vezme za podklad pro své rozhodnutí, tuto úvahu však musí soud v rozhodnutí náležitě odůvodnit (srovnej usnesení sp. zn. II. ÚS 4151/19 ze dne 14. 1. 2020, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), což se ovšem v nyní projednávaném případě stalo. Stěžovatel se závěry revizního znaleckého posudku nesouhlasil, zaslal okresnímu soudu své výhrady, k nimž se znalecký ústav písemně vyjádřil, přičemž zodpověděl všechny připomínky stěžovatele včetně použité porovnávací metody, stěžovatel přes toto vyjádření znaleckého ústavu setrval na svém stanovisku. Nesouhlas stěžovatele se závěry znaleckého posudku však sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Teprve poté, co Nejvyšší soud shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
13. V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud připomněl svou judikaturu, týkající se nařizování znaleckých posudků a jejich hodnocení, a zdůraznil, že zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění. K námitce stěžovatele, že při vypracování revizního znaleckého posudku bylo vycházeno z cen lokalit v těsné blízkosti Brna, kde ceny pozemků i nájmu jsou nesrovnatelné vyšší, než v lokalitě Kouty, Nejvyšší soud uvedl, že znalecký posudek znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o. použil metodu přímého porovnání pouze jako metodu dílčí, následně byla právě pro rozdílnost lokalit použita metoda odvození nájemného z obvyklé ceny pozemků, která je zcela běžně odbornou veřejností používána a uznávána.
14. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že Nejvyšší soud použil §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem s odkazem na konkrétní okolnosti věci odůvodnil. Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení jeho závěrů.
15. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že dotčené soudní řízení, v němž bylo stěžovateli umožněno se k závěrům znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o. vyjádřit, což také učinil a jeho námitky byly řádně vypořádány, nevykazuje žádný ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi. Tím, že stěžovatel koncipuje ústavní stížnost právě (výhradně) do oblasti přehodnocení provedeného dokazování, situuje Ústavní soud do role běžného odvolacího soudu, což mu však, jak bylo shora zmíněno, nepřísluší.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu