ECLI:CZ:US:2020:3.US.980.18.1
sp. zn. III. ÚS 980/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. února 2018, č. j. 4 To 97/2018-12, usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2018 č. j. KZV 28/2017-61, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 3 To 659/2017-35 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 23. října 2017 č. j. 0 Nt 1651/2017-29, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Písku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 10. 2017 č. j. 0 Nt 1651/2017-29 bylo rozhodnuto, že dle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a contrario se stěžovatelce nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu v trestní věci vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Písek, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování pod sp. zn. KRPC-29701/TČ-2016-020070.
3. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 11. 2017 č. j. 3 To 659/2017-35 byla stížnost stěžovatelky proti usnesení okresního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
4. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 26. 1. 2018 č. j. KZV 28/2017-61 byly (I.) dle §47 odst. 1 trestního řádu zajištěny v něm blíže označené nemovitosti stěžovatelky a (II.) bylo jí zakázáno je po oznámení usnesení převést na jiného nebo je zatížit nebo záměrně poškodit nebo ničit a (III.) dle §47 odst. 4 věty druhé trestního řádu jí bylo uloženo, aby státnímu zástupci do patnácti dnů od oznámení usnesení sdělila, zda a kdo má k majetku předkupní nebo jiné právo, zda je jiným způsobem omezen výkon práva s ním nakládat a bylo-li zjištěno majetkové právo, též kdo je osobou povinnou poskytnout odpovídající plnění.
5. Usnesením krajského soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 4 To 97/2018-12 byla stížnost stěžovatelky proti usnesení státního zastupitelství zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nesplňuje podmínky pro bezplatnou obhajobu, nebo alespoň podmínky pro obhajobu za sníženou odměnu. Její schopnosti obhajobu hradit nebyly řádně zhodnoceny, když potřebnými finančními prostředky nedisponovala a musela by se zadlužit. Výklad soudů připouštějící nutnost zadlužení může lidi vést do dluhové pasti, což je jeden z problémů současné společnosti. Mělo být též přihlédnuto k zvýšeným životním nákladům kvůli stěžovatelčině zdravotnímu stavu (HIV positivita). Stěžovatelka také považuje za šikanózní, že soudy rozhodující o nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu přihlédly k tomu, že vlastní určité nemovitosti, jež by mohla prodat, ač posléze jí byly tyto nemovitosti dalšími rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení zajištěny. Na tom nic nemění ani fakt, že fakticky je stěžovatelka z důvodu citových vazeb prodávat nechtěla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tímto zákonem je trestní řád. Dle jeho §33 odst. 2 "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu". Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen uhradit náklady na poskytnutí právní pomoci. Zároveň však zákonodárce, v mezích daných mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je svěřeno soudu, který vždy posoudí každý případ individuálně s ohledem na osobu obviněného.
10. Citované ustanovení trestního řádu se dle ustálené judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy, nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě podkladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Lze též poznamenat, že je na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, jde-li o majetkové poměry žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 2052/17 nebo ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/18, dostupná na http://www.nalus.usoud.cz).
11. Po uvážení námitek stěžovatelky a přezkoumání předmětných rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by závěry soudů jevily známky nepřípustné libovůle. I když stěžovatelka popsala určité své obtíže, pokud přesto soudy dospěly k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro přisvědčení jejímu návrhu, pak z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že uvedly, z jakých skutečností při svém posuzování vyšly. Ústavní soud v minulosti opakovaně shledal, že úvahy soudů, že současná finanční nedostatečnost osoby, která si s ohledem na produktivní věk a zdraví může obstarávat finanční prostředky prací, nezakládá podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, jsou v souladu se zákonem, ustálenou judikaturou i s vůlí ústavodárce projevenou v poslední větě čl. 40 odst. 3 Listiny (např. usnesení ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 624/06 a ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 3246/11). Stěžovatelka odkazuje na určité zdravotní obtíže, nicméně ty se nejeví být takového druhu, aby nemohla vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost. Kromě toho má i určitý, byť třeba nikoli rozsáhlý, movitý i nemovitý majetek.
12. Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy rozhodující o nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu přihlédly k tomu, že vlastní určité nemovitosti, jež by mohla prodat, ač posléze jí byly tyto nemovitosti dalšími rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení zajištěny. Nutno nicméně konstatovat, že jednak tento nemovitý majetek představuje toliko jednu z řady okolností, které soudy vzaly do úvahy, jednak k tomuto zajištění došlo časově až po vydání usnesení o nepřiznání bezplatné obhajoby. Ta přitom logicky musela být vydána jen na základě skutečností, které k datu rozhodování o návrhu stěžovatelky existovaly.
13. Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu ani v případě ústavní stížností napadených rozhodnutí o zajištění, přičemž nutno zdůraznit, že jde toliko o opatření zatímního charakteru, u kterého se ani nejeví, že by stěžovatelku nějak reálně omezovalo, když, jak sama uvádí, daný majetek ani nechce prodávat.
14. Za této situace považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož nemá důvodu zasahovat.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu