ECLI:CZ:US:2018:3.US.3495.18.1
sp. zn. III. ÚS 3495/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Jakubem Žiškou, advokátem, sídlem Havlíčkova 127/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2018 č. j. 9 To 283/2018-30 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. července 2018 č. j. 70 Nt 488/2018-22, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. U Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") je proti stěžovateli a dalším dvěma obviněným vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto o návrhu otce stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu stěžovatele tak, že podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že návrh obsahoval pouze prohlášení otce stěžovatele, že stěžovatel nemá žádný majetek, bez doložení dalších podkladů, což nelze považovat za dostatečné pro rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu. Naopak zjistil, že stěžovatel byl dne 23. 6. 2018 vzat do vazby v jiné trestní věci, kdy v rámci vazebního zasedání uvedl, že se živil projektem s Bitcoinem a vydělával tím 40 000 Kč měsíčně, že má na společném účtu s kamarádem několik tisíc dolarů a za poslední dva měsíce z něj vybral asi 30 000 Kč, a pracuje odhadem asi 12 hodin denně. Soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel rozhodně není osobou bez příjmu a neschopnou výdělku, přičemž sama skutečnost, že se nyní nachází ve vazbě, není důvodem pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, protože nijak nevypovídá o jeho celkových a dlouhodobých majetkových poměrech.
3. Stížnost stěžovatele a jeho otce Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť se s rozhodnutím městského soudu plně ztotožnil. Doplnil, že stěžovatel je mladý a zdravý muž, který, jak sám uváděl, vydělával 40 000 Kč měsíčně. Neshledal proto žádný důvod, proč by měl mít obhajobu ve své věci "za peníze daňových poplatníků".
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že se ve své blanketní stížnosti zavázal odůvodnit ji do 14 dnů. V této lhůtě jeho obhájce odeslal městskému soudu odůvodnění stížnosti, krajský soud však v ten samý den rozhodl o zamítnutí stížnosti, aniž by doručení doplnění podání vyčkal. Svým postupem tak omezil jeho právo na obhajobu.
5. Nad rámec uvedeného stěžovatel poukazuje na to, že oba soudy pominuly předložené čestné prohlášení o nemajetnosti a o dluzích, které musí splácet. Vycházely-li z tvrzení, která stěžovatel uvedl v jiné své trestní věci, má za to, že byla učiněna v jiném kontextu a pro jiné účely a nelze je proto brát v úvahu v posuzované věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své působnosti mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Je-li ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního řízení, přičemž je garantováno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 tr. řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12, dostupné jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V režimu Úmluvy je pak podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38 a násl.].
9. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se uvedené problematiky, vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 343/02, ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 495/02, ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 916/09, ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 603/10, ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3640/14, ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 4044/14, ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
10. Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu je dle ustálené judikatury vykládáno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 624/06 a ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
11. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval, vycházely-li soudy při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu i z tzv. celkové majetkové potenciality obviněného. Tak tomu je i v nyní posuzovaném případě, neboť jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, stěžovatel je mladý a zdravý muž, který před vzetím do vazby vydělával víc než 40 000 Kč měsíčně. Je tedy výdělečně schopný. I když stěžovatel zjištění o svých majetkových poměrech v ústavní stížnosti zpochybňuje, nelze odhlédnout od jeho výpovědi, kterou učinil v souvislosti s vzetím do vazby, na niž městský soud případně poukázal a z níž jsou jeho majetkové a výdělkové poměry zřejmé. Stěžovatel tak nemůže soudům důvodně vytýkat, že k jeho tvrzení přihlédly a neuvěřily čestnému prohlášení připojenému k žádosti o přiznání bezplatné obhajoby.
12. Ústavní soud tak neshledal důvod, jenž by ve věci stěžovatele opodstatnil případný odklon od shora uvedených právních názorů, opakovaně vyjádřených v četné judikatuře. Dospěl proto k závěru, že napadená rozhodnutí lze považovat za ústavně konformní.
13. Jistou opodstatněnost by bylo možno přiznat námitce o nevyčkání doručení odůvodnění blanketní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu, ovšem za předpokladu, že by se krajský soud odmítl stížností zabývat. Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby a současně zjištění, že jde o zásah, který nelze v průběhu dalšího řízení odčinit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/15).
14. Okolnosti, pro něž by bylo možno přistoupit k vydání kasačního nálezu, v posuzovaném případě nenastaly. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že mu rozhodnutím stížnostního soudu byla způsobena závažná neodčinitelná újma (např. v podobě ztráty osobní svobody), když v této souvislosti namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a s tím spojeného práva na obhajobu. Z hlediska ústavněprávního je ovšem zásadní, že krajský soud stížnost neodmítl, ale zabýval se jí věcně (jde zde o uplatnění obecného revizního principu, v jehož rámci stížnostní orgán přezkoumává rozhodnutí orgánu nižší instance komplexně). Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jeho ústavně zaručených práv. Případná kasace rozhodnutí krajského soudu pouze z důvodu, že tento stížnostní orgán nevyčkal doplnění stížnosti, by byla pouhým formalismem. To však neznamená, že by dosavadní poznatky soudů nemohly doznat změn, neboť stěžovateli zůstává zachována možnost znovu za podmínek §33 odst. 2 tr. řádu žádat o přiznání bezplatné obhajoby. Své tvrzení o nemajetnosti však musí patřičně osvědčit.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu