ECLI:CZ:US:2017:3.US.214.17.1
sp. zn. III. ÚS 214/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Potysze, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem, sídlem Karola Śliwky 621/5, Karviná - Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 1 To 449/2016-24 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 7. října 2016 č. j. 8 Nt 882/2016-12, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") shora označeným usnesením rozhodl, že podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu zamítá.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti rozhodnutí okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy rezignovaly na jakoukoli vlastní aktivitu stran zjišťování jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrů. Jestliže krajský soud konstatoval, že mu k doložení nemajetnosti postačuje třítýdenní lhůta, nedocenil, že je umístěn ve Vazební věznici v Olomouci, ve vzdálenosti 120 km od domova, což mu v podstatě znemožňuje kontakt s rodiči.
5. Výklad rozhodné právní úpravy podaný soudy, dovozuje dále stěžovatel, nepřípustně omezuje jeho právo na obhajobu tím, že se odvíjí z nepodložených úvah o jeho budoucích možných příjmech, což neodpovídá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 1991 sp. zn. 1 To 56/90, které citoval též Ústavní soud.
6. Podle stěžovatele nelze akceptovat, aby se obhájci zúčastňovali úkonů vyšetřovacích i hlavních líčení, a to vše v pouhé naději, že se v budoucnu pachatelé trestné činnosti sami nad sebou zamyslí, uznají nemravnost a nepřijatelnost svého dosavadního počínání a rozhodnou se nápravu sebe sama započít od toho, že se budou snažit získat lukrativní zaměstnání s cílem získat prostředky na zaplacení svému obhájci. Z argumentace podané soudy není tudíž zřejmé, kdo ponese důsledky nemajetnosti obviněných.
7. Stěžovatel posléze dovozuje, že v možnostech Ústavního soudu se nachází odstranění prvku nedůstojnosti ve vztahu k obhájci v trestním řízení, vzniklého tím, že obhájce buďto obhajobu odmítne, anebo ji bude vykonávat s vědomím, že s pravděpodobností hraničící s jistotou nikdy nedostane zaplaceno.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování "podústavního" práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu, přičemž je garantováno jak čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i čl. 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38 a násl.]. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Základem nyní posuzované ústavní stížnosti je otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 343/02, ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 495/02, ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 916/09, ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 603/10, ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3640/14 a ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 4044/14). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
12. Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 624/06 a ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Pokud soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejde o exces ani libovůli (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
13. Těmito zobecnitelnými závěry judikatury Ústavního soudu argumentovaly oba rozhodující soudy, přičemž neopomíjely shody a odlišnosti daných případů ve vztahu ke stěžovatelově věci.
14. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval, pokud soudy při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu vycházely z tzv. celkové majetkové potenciality obviněného. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy soudy přihlédly nejen k aktuální finanční situaci stěžovatele, ale také k jeho věku, schopnosti se následně zařadit do pracovního procesu, jakož i dalším skutečnostem, které mohly ve svém souhrnu ovlivňovat majetkové poměry obviněného. Zejména zdůraznily, že příjem stěžovatele, který dlouhodobě pracoval v řádném pracovním poměru, se pohyboval kolem částky 14 000 Kč; pronajímal si byt v rodinném domě, přičemž na omamné a psychotropní látky měl podle údajů dostupných z trestního spisu vydávat měsíčně částku 3 000 Kč, což podle soudů svědčí o "zbytnosti" jeho peněžních prostředků a možnostech platit náklady obhajoby.
15. Namítá-li stěžovatel, že napadená soudní rozhodnutí přenášejí na obhájce důsledky dlouhodobě nepříznivé ekonomické situace obviněných, patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].
16. Jelikož Ústavní soud neshledal důvod, jenž by opodstatnil případný odklon od shora uvedených právních názorů opakovaně vyjádřených v četné vlastní judikatuře, dospěl k závěru, že postup soudů lze považovat za ústavně konformní. K porušení základních práv stěžovatele proto podle názoru Ústavního soudu nedošlo.
17. Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu